Jak se cítíte ve svobodném povolání?
Povolání je ve své homonymitě dvojí – to první je občanské a druhé rovnou od boha. Nikoli od boha církevního (někteří si myslí, že je vycucán z papežova prstu), ale od boha poezie. Osobně soudím, že když už jsem byl povolán do cechu básnického, nebylo to proto, že by dotyčný pánbůh nebyl doma. Ale znáte to – „mnoho povolaných…“ Bilančně záviděníhodné by bylo, kdybych patřil i do kategorie „málo vyvolených“. To se ale teprve ukáže.

Prošel jste řadou mnohdy odlišných zaměstnání včetně pomocného dělníka nebo programátora. Nevyvolával jste tím u svých zaměstnavatelů podezření, že jste podivné individuum?
Žiji sice ve věži ze slonoviny, ale musím ji opouštět za účelem obživy. Dříve jsem to neúspěšně zkoušel jako jeden z dělníků na vinici Boží. Večer ve frontě na slíbený denár se sešli všichni. Celodenní dříči i opozdilí chytráci, kteří ani nevěděli, kde vinice Boží leží. Správce vyplácel všem stejně. Koho dnes děsí představa, že by všichni mohli dostat stejně, ten nemusí mít obavy. Poměry na dnešním vinohradu jsou na hony vzdáleny rovnostářské idyle. Hodí se na ně zcela jiná pasáž v téže bibli: „Tomu, kdo má, bude přidáno, a to hodně, a tomu, kdo nemá, bude odebráno i to, co má.“
Ale abych odpověděl na vaši otázku. Bylo to spíš obráceně. Moji dosavadní zaměstnavatelé, vesměs vydaření správci té či oné „vinice“, se mohli akorát divit, že jsem nereptal hlasitěji, když mě zkracovali na mzdě. Tím oni ve mně vzbudili podezření, že jsou podivná individua.

Když jste v roce 1980 odešel do zahraničí, bylo to na nátlak estébáků v rámci některé z jejich akcí, jak vypudit nepohodlné, nesouhlasící a svobodomyslné osoby, nebo z prostého pocitu nesnesitelnosti klimatu nesvobody, která u nás tehdy panovala?
Již za svého prvního londýnského pobytu (1968 – 1970) jsem se seznámil s řadou perel ostrovní filozofie. Jednou z nich je pozoruhodná kategorie „pre-emptied cause“, česky by se to řeklo „předvyprázdněná příčina“. Někdy se prostě stane, že reagujeme na něco skutečného, ale uvědomujeme si, že i kdyby to něco nebylo, vedlo by nás ke stejné reakci něco jiného, rovněž skutečného. Samozřejmě jsem odešel proto, že jsem byl pronásledován a zavírán. Byla to ale předvyprázdněná příčina. I bez teroru ze strany komunistů a těch, kteří jim sloužili – tedy naprosté většiny obyvatelstva –, bych odešel proto, že mé mateřské město Praha se mi v rámci a rytmu jakési soukromé pocitové mystiky stalo macešským.
Leč zpět k estébákům. Kupodivu mě nechtěli vypudit. Když už byl proces vystěhovávání oficiálně rozjetý, přemlouvali mě jednou dokonce, abych zůstal, spolupráci mi však explicitně nenabízeli. Já jsem každopádně možnost setrvání v jimi a jim podobnými ovládané zemi rázně odmítl. Ostatně tu naši nešťastnou zemi v jistém smyslu ovládají dodnes. Obyvatelstvo, které s minulým režimem ostudně kolaborovalo, se dnes estébáky víceméně nezabývá. Jak by taky mohlo, když veškerý svůj čas věnuje honičkám na jejich oběti.

Emigrace je asi vždy tíživá. Nepřipadal jste si jako přesazená květina, nebo ve vás spíše převládl pocit úlevy?
Vážně míněný odchod do ciziny vyvolává dvojaké pocity. Exulant ztrácí zeměpisnou vlast, ale získává svobodu, každopádně méně zoktrojovanou, než byla ta doma, blížící se svému opaku. Ani jako básnický kosmopolita – už doma jsem skládal latinské verše a venku od roku 1980 i verše německé a anglické – jsem nepřestal být lingvistickým vlastencem. Ostatně i mé básně v cizích jazycích, včetně údajně mrtvé latiny, byly a jsou pro Čecha v jádře srozumitelné. Když napíšu „…tui oculi sunt mare/ubi necesse est mihi/volens nolens navigare“, rozumí tomu i jazykový tupec.

Gratuluji vám k vydání nové básnické sbírky MESÓN EL CENTRO. Jak jste dospěl k jejímu dosti neobvyklému názvu, i když je psána v češtině?
El Centro lze vyložit jako cizokrajný střed či pupek mé tuzemské poezie. Takto nazvaný mesón, jak se ve španělštině označuje hostinec, však skutečně existuje. Vloni na podzim jsem putoval po Praze, z Hradčan dolů, a před Maltézským náměstím jsem se znaveně posadil ke stolku – shodou okolností před zadním vchodem do španělského restaurantu El Centro. Na otevřených veřejích jsem spatřil sugestivně namalovanou haciendu. Kýč záhy zabral. Zcela unesen jsem si začal skicovat báseň. Když si přisedl majitel mesónu Radek Neruda, přešla malostranská siesta ve fiestu. Z protějšího uměleckého vetešnictví vystoupila vábná Múza, neprozradím, zda Euterpé či Erató, a nechala si ode mne podepsat mou předcházející sbírku Z MILOSTI TĚLA… Příběh má konec stejně šťastný jako začátek. Zbývalo knížku dopsat a počkat, až ji nakladatelství Gallery vydá. Kolik stojí lahodné víno v mesónu El Centro, dodnes nevím.

V posledních letech jste se zaměřil na milostnou poezii. Má v sobě člověk ještě jiné, silnější emoce než lásku, které by ho přiměly k psaní básní?
V básni básní, kterou najdeme v knize knih, stojí, že vše začalo slovem. Poněkud opožděně jsem přišel na to, že díky literatuře – i té mé – bude slovo i na konci. Nejprve však bylo učiněno doslovným tělem. Nebo rovnou dvěma těly, která se musejí setkat, aby mohla vznikat těla další. Dnes už vím, že vyvolené tělo se vrací do slova, přednostně básnického. Ježto takové slovo nezakrývá svůj tělesný původ, jedná se – přinejmenším v tom nejlepším případě – o básnické slovo milostné.
Všichni víme, že erotice, i té literární, dal jméno bůh lásky Eros, syn Afrodity a Área, mladík s křídly, lukem a šípy, který měl ale „kinderstube“, protože si svou milenku Psýché – jak se sluší a patří – vzal za ženu. Historicky se situace vyvíjela tak, že Eros se proměnil v amoreta, nahé okřídlené dítě, a to bylo ve středověku nahrazeno vykastrovaným andílkem. Poandělštěný Eros však nezůstává v bezpohlavním křesťanském ráji, překvapivě se vrací na zem, a sice i s tím nebeským rájem, který je ve chvíli svého uzemnění náležitě zerotizován.
V nastavší postmoderní době pak zbývá zachovat milostnou lyriku. Básník by neměl zapírat, že jej svádějí Múzy. Silnější emoce přináší snad jen smrt či její neustálá blízkost. Už dávno nám ale vysvětlili, že se nás smrt vlastně netýká. Dokud jsme, smrt tady není, když přijde, už nejsme.

Mimochodem, kde jste se vy seznámil se svou ženou?
Myslíte tu zatím poslední?
 

Celý rozhovor Jaroslava Císaře si přečtete v tištěné Xantypě ......