„Já se vždycky motal kolem muziky. Od šesti let jsem hrál na housle a pak jsem na pionýrském táboře potkal člověka, který hrál velice dobře na kytaru. Jmenoval se Petr Škrabák, byl jen o tři čtyři roky starší než já a ve svých sedmnácti už byl něco jako profesionální muzikant. A to mě fascinovalo! Petr hrával na basovou kytaru s Jiřím Stivínem, a taky v dnešním Lucerna Music baru, snad ke striptýzu. To on mě přivedl ke kytaře a taky k jazzu. Začal jsem chodit na Karla Velebného do Parnasu a lidi, co dělali jazz, se mi od začátku hrozně líbili. Víc než ta muzika. Bavil mě jejich humor i to, že byli taková báječná parta. Jejich muzika ke mně přišla až později. To už mi taky bylo těch šestnáct, sedmnáct,“ vzpomíná Rudy Linka.

Sedmnácté narozeniny jste slavil v sedmasedmdesátém, v době normalizace…
Tu jsem vůbec nevnímal, pro každého člověka je doba prostě taková, jaká je. Já byl ten typ, který si s ničím hlavu dvakrát nelámal. Jen co jsem se dozvěděl, že na americké ambasádě mají kulturní středisko, kde se dají vypůjčit zajímavý desky, okamžitě jsem tam zamířil. Najednou vám půjčili maximálně tři. Doma jsem si je nahrál, a zas je hned nesl zpátky, takže já byl „u Američanů“ pravidelně každý týden. Chodil jsem tam jako domů.

Tyhle vaše „útěky“ na americké území určitě nezůstaly u jistých bezpečnostních složek bez povšimnutí…
Určitě měli spoustu mých fotek, fotili si všechny, kdo na ambasádu chodili. Mám takovou teorii, že svět je jedno kolečko, ve kterém se všecko spojuje. A když jsme začali dělat Bohemia Jazz Fest, byla to právě americká ambasáda, která nám s ním hned od prvního ročníku moc pomohla. Bylo to zvláštní, když jsem si uvědomil, že do toho paláce na Malé Straně jsem si před osmadvaceti lety chodil půjčovat elpíčka, abych měl jazz z první ruky, přímo od pramene…

Multiinstrumentalista Karel Velebný, který mimo jiné coby fiktivní cimrmanolog dr. Evžen Hedvábný živil jako jeden z prvních fikci Járy Cimrmana, byl pak vaším pedagogem na tzv. Lidové konzervatoři…
K němu jsme chodil na jazzovou improvizaci a u Milana Tesaře jsem studoval klasickou kytaru. To už mi bylo devatenáct a pořád mi vrtalo hlavou, jak je to možný, že ty lidi venku hrajou tak dobře. A říkal jsem si, že tam musí být nějaká škola, kam přijedete a tam vám někdo řekne, jak se to má dělat. A najednou jsem si uvědomil, že když budu žít tady, tak ty kapely, který jsem tak miloval, nikdy neuvidím! Budu mít akorát nahrané jejich desky na magnetofonových páskách. A jak jsem byl mladej a romantickej, nemohl jsem přenést přes srdce, že to bude tak a nikdy jinak.

A čím to, že jste při náhlé změně životního kurzu zamířil právě do Švédska?
Na konzervatoři jsem trávil spoustu času se saxofonistou Václavem Komárkem, který jel tehdy se svou ženou do Švédska na dovolenou, a zůstali tam. Šest měsíců na to jsem dostal výjezdní doložku do Německa, ale vzal jsem to rovnou k Václavovi do Stockholmu. To bylo v roce 1979.

Rázem jste se stal emigrantem…
Já už byl v té době odvedený na vojnu, ale protože jsem studoval, měl jsem odklad. Takže armáda mě prohlásila za dezertéra. Na což byla nějaká trestní sazba. Požádal jsem ve Švédsku o politický azyl a po pěti letech jsem dostal švédské občanství a pas, kde bylo napsáno, že platí všude na světě a že švédský stát bude za mě kdekoliv bojovat – ovšem kromě Československé republiky. Tam bych jel na vlastní riziko. Byl jsem tedy Švédem, ale zároveň mi dál platilo občanství české. Švédové mi udělili výjimku, protože jsem s republikou neměl žádný kontakt. Díky tomu jsem dodnes českým občanem, který je ale naopak neustále v kontaktu se Švédskem. Jejich ambasáda v Praze s chutí podporuje náš festival a já jsem rád, že jsem se v devatenácti rozhodl správně. My a Švédové máme k sobě blíž, než si myslíme. Oba národy vyprodukovaly super věci, vezměte si jenom muziku nebo hokej…

Český mladík ve Stockholmu… Aby se v něm jeden sám sobě neztratil, to chtělo kus odvahy a zdravé drzosti, ne?
Okamžitě jsem začal studovat švédštinu a matematiku, protože na Stockholm Music Institute jsem se napoprvé nedostal. Studovat jsem ale musel, abych mohl pobírat stipendium a bydlet na koleji. Když už mě pak na institut vzali, pobyl jsem tam čtyři roky. Živil jsem se hraním v divadle, a než jsem se nadál, přišel rok 1985 a ten mi tedy změnil život zgruntu. Získal jsem roční stipendium na Berklee College, a protože moje přítelkyně, Švédka, dostala stipendium na Columbia University, letěli jsme do Států spolu. To už ale jako manželé, vzali jsme se dva dny před odletem. Solveig letěla na rok do New Yorku a já do Bostonu. To je krásné město, ale zaměnitelné za jakékoli v Evropě. Za to New York, ten se mi zalíbil hned. Ať se člověk zajímá o cokoli na světě, zjistí, že v NY je na tom správným místě. A to je úžasný! Věřím, že když jednou opustíte rodné hnízdo, nahradí vám ho jedině New York. I tam budete za chvíli doma.

Ve Švédsku jste se seznámil s vynikajícím americkým basistou Redem Mitchellem, který hrával s vaším kytarovým idolem Jimem Hallem. Vaše teorie o kolečku se ukázala být pravdivá i tentokrát…
Člověk musí v životě potkat lidi, kteří mu pomůžou nebo ho inspirujou, a já měl štěstí, že jsem je potkal. Na gymnáziu pana profesora Františka Votlučku, „vykopnutého“ na gympl z filozofické fakulty, který mi imponoval svým humorem a postojem k životu. Na konzervatoři na mě čekal Karel Velebný. S oběma jsem si pak dlouho dopisoval. A ve Švédsku jsem se měl zkrátka potkat s Redem. Přišel jsem za ním do klubu a Jim Hall, kterým jsem se velmi inspiroval, se stal okamžitě naším pojítkem.

Red vám pomohl zakotvit v Americe?
Udělali jsme spolu jednu nahrávku pro švédské rádio, a tu jsem poslal na Berklee. Dopomohla mi ke stipendiu. Red pro mě udělal ještě jednu „dobrou“ věc… Jednou jsme hráli u něj doma a najednou mi řekl: „Rudy, ty vážně zníš úplně stejně jako Jim Hall! Já mu musím teď hned zavolat a musím mu to říct.“ Volal do Ameriky a říká: „Jime, tady je Red…“ A začal o mě povídat, a já jsem tam tak seděl a byl úplně mimo. Rok nato už jsem byl v New Yorku a šel se na Jima podívat do jednoho klubu. A o přestávce jdu k němu a povídám: „Jime, to jsem já, Rudy Linka. A on na mě tak kouká a říká: „Aha,… a?“ – „No já jsem ten člověk, kvůli kterýmu vám Red Mitchell vloni volal.“ A Jim na to: „Já už jsem s Redem nemluvil sedm let…“ Klasika. Rozhodilo mě to, nemohl jsem si srovnat v hlavě, že mě Red Mitchell namočil do takovýho trapasu. Jim to na mě poznal a zeptal se: „A co vlastně ode mě chcete?“ – Chtěl bych u vás studovat.“ – „Ale já neučím, odpověděl.“ – Zamumlal jsem: „Aha, tak teda…“ A musel jsem vypadat strašně zklamaně, protože on najednou řekl: „Víte co, tak mi napište vaše telefonní číslo, sem, na moje noty.“ Takže já na Hallovy noty napsal svý telefonní číslo a už to byla pro mě taková věc, že jsem z toho byl úplně pryč! Páni! Moje telefonní číslo a jméno je na jeho notách…! Šest měsíců se nic nedělo, a na Štědrý den jsme seděli se ženou v našem malým bytě o velikosti tohohle stolu a asi v jedenáct dopoledne zazvoní telefon a já ho zvednu, tam je Jim a říká, že by chtěl mluvit s Rudym: „Volám kvůli těm hodinám.“ A já řekl: „To je úplně fantastický!“ A hned jsme se domluvili.
Hodina s uznávaným umělcem stála v té době šedesát dolarů. Přišel jsem k němu asi v jednu odpoledne a hráli jsme. Asi ve tři Jim řekl: „Dáme si zmrzlinu, a při ní jsme poslouchali desky, a pak jsme zase hráli, já už tam byl pět hodin, a když jsem odcházel, říkal jsem si: „Ježišmarjá, jak já mu tohle zaplatím?“ Měl jsem sebou jen těch šedesát dolarů, a tak mu povídám: „Můžu vám vypsat šek?“ Žádný jazzový muzikant si pochopitelně nikdy nevezme šek, to je daná věc, a Jim se na mě podívá a říká: „Ale ty mi nedávej žádný peníze, pro mě to bylo příjemný, tohle je zadarmo.“ Byl jsem překvapený. – „No víš, jako plno lidí pomohlo mně, když jsem to potřeboval, tak ty určitě taky někomu pomůžeš…“ Zní to naivně, ale je to velice americké. Evropa najela na systém, že všem pomůže stát. Kdežto v Americe vám pomůžou udělat velkou změnu v životě lidi, kterým za to stojíte…

Celý rozhovor Pavla Cmírala si přečtete v tištěné Xantypě ........