Procházeli jsme se s Jiřím Skálou na Žofíně a povídali si. Rodák z Klatov (nar. 1976), původně vyučený v místní továrně, se během dospívání rozhodl, že se stane výtvarným umělcem. Svému rozhodnutí dostál. Studoval od roku 1998 v ateliéru vizuální komunikace Jiřího Davida, od roku 2000 v malířském ateliéru II Vladimíra Skrepla na Akademii výtvarných umění v Praze. Soutěže o cenu Chalupeckého se zúčastnil třikrát. V posledních letech nechyběl na žádné z důležitých přehlídek současného českého umění. Jeho umělecké počiny lze nazvat „událostmi“, je radikální ve svém rozchodu s tradičními formami výtvarného umění. Pracuje s texty, natáčí videa, používá fotografii, instalaci. Pohybuje se na hraně mezi výtvarným a literárním sdělením. V roce 2004 založil pražskou galerii Etc, jejíž výstavní program je zaměřen od počátku na experiment s uměleckými médii a na silnou osobní výpověď.
Výtvarná teoretička Lenka Lindaurová se o něm vyjádřila slovy: „Sleduji tvorbu Jiřího Skály od začátku a považuji ho za výjimečný zjev na současné české scéně.“ Porota soutěže, která vybírala z pěti finalistů, ocenila u Jiřího Skály snahu o komunikaci, a to nejen s okolním světem, ale i se sebou.
Co pro tebe komunikace znamená?
Je pro mě přitakání galerijnímu prostoru, který je veřejný a určený k jistému druhu sdělování. Měl by být neutrální. Galerijní prostory na sebe nabalily všechny možné druhy médií, to se žádnému jinému druhu umění nepodařilo – možná divadlu. Takže dnes je vedle sebe performance, happening, akce, videa, malba, fotografie. Je to široké spektrum vyjadřovacích prostředků, které pokrývají velkou škálu možností, jak jednotlivec komunikuje se společností. Vždycky když mám vnitřní pnutí něco říct, tak uvažuji, jak to ve veřejném prostředí kvalitním způsobem vyjádřit. Vybral jsem si výtvarné umění jako způsob, jak hledat sám sebe a zpracovávat osobní výpověď. Je to moje vnitřní hledání, ale kdyby to bylo jenom nějaké autistické vyjádření, nemělo by to asi smysl. Proto provádím přísnou selekci a vybírám z toho všeho i zobecňující sdělení, kterými vybízím k dialogu.
Často jsi označován za konceptuálního umělce. Vnímáš se tak?
To slovo konceptuální trochu zavádí. Já se považuji za umělce a nepřidávám žádný přídavný jména. Chci se vyjadřovat jasnou formou a obsahově odpovídat a pojmenovávat jiným způsobem, než jsou schopné další obory. Ten odlišný úhel pohledu je pro mě zajímavý.
Je pro tebe zavazující, že jsi dostal Cenu Jindřicha Chalupeckého?
(Chvíli se rozmýšlí) Ani ne, protože tlak nároků na svoji osobu cítím už dlouho, takže se nic tak moc nezmění. Ale hlavním motivem pro mě bylo ukázat i tady, že moje tvorba má smysl.“
Postrádal jsi nějaké výraznější domácí reakce na svoji práci? Ohlasy v zahraničí již máš…
V zahraničí mám několik kamarádů, kterých si vážím. Pokaždé, když se s nimi setkám, poskytnou mi důležité poznámky k mé práci. Co se týká současných aktivit v cizině, nejzajímavější je vydání knihy JEDNA SKUPINA PŘEDMĚTŮ švýcarským nakladatelstvím JRP Ringier. Mám nabídku na publikování první verze projektu VÝMĚNA RUKOPISU jako faksimile pro novou Kunsthalle v Bruselu; ale to je zatím v začátcích.
A o čem je kniha JEDNA SKUPINA PŘEDMĚTŮ?
Vychází z práce, kterou jsem poprvé vystavil v Galerii Hunt a Kastner v Praze před dvěma lety. Jednalo se o relativně jednoduchý příběh: moji rodiče si koupili od fabriky, kde pracovali několik desítek let, soustruh. Bylo to v roce 2001. Z prostého důvodu – továrna pomalu tlumila svou činnost a bylo jasné, že do několika let zkrachuje. Otec se rozhodl odkoupit některý ze soustruhů, který podnik pravidelně odepisoval ze strojního fondu. Pokusili se s matkou živit tím, co uměli nejlépe – soustružením. Trvalo mi několik let, než jsem pochopil, že tenhle okamžik v jejich životě vypovídá o širším sociálním kontextu. Snad mi k tomu napomohla i okolnost, že k podobnému činu se odhodlalo i několik dalších zaměstnanců té továrny. Postupně jsem je všechny navštívil a požádal je, aby mi každý tu svou mašinu sám vyfotil. Zajímalo mě, jak své výrobní prostředky vnímají, jaký k nim mají vztah. Takto pojímaný fotografický dokument byl tím optimálním médiem, protože vytvořil, podle mého názoru, novodobý rituál, který pomohl odbourávat předsudky. Prostřednictvím fotografie začali být schopni mluvit o sobě s někým cizím. Toho jsem využil nejen k realizaci souboru, ve kterém je víc než tucet fotografií, ale i následně k sepsání knihy. Ta se mnohem více zaměřuje na sociální kontext, na to, jak byla část naší společnosti nucena se radikálně transformovat, a jaké jsou následky této změny.
Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě .....
