Nemusím dodávat, že dneska stačí zajít do obchodu v kteroukoliv roční dobu a plody všech dvanácti měsíců jsou tu pro nás připraveny (včetně ledu v mrazících boxech) a nic nám nehrozí, když si je vyžadujeme. Anebo si to aspoň namlouváme.
Pohádka O DVANÁCTI MĚSÍČKÁCH má v sobě lidovou, a tedy konzervativní moudrost: Nechtěj víc, než je přirozené chtít, pokud tuhle moudrost porušíš, čeká tě trest.
Nechci dokazovat, že jíst jahody v lednu či rajská jablíčka v únoru je hodno trestu, ale tvrdím, že považujeme za přirozené chtít stále víc i to, na co nemáme. Sleduji se zájmem, co se děje v Řecku i v nezanedbatelné části Evropy a co se zřejmě bude za několik málo let dít i u nás, pokud naše nároky nezkrotíme.
Řekové (stejně jako my) žili stále více na dluh. Vypláceli si ve státních službách skvělé platy. Dováželi daleko více, než vyváželi, než byli schopni vyrobit, přesto odcházeli do důchodu v plné síle, dokonce o deset let dříve než Němci, od nichž teď očekávají pomoc. Portugalsko na tom není o moc lépe, přesto podpora v nezaměstnanosti tu je rovna průměrnému příjmu zaměstnaného občana. (Opravdu skvělá motivace pro to, aby si nezaměstnaný hledal práci.) Ale nemluvme jen o těch, kteří už se propadají k bankrotu. Euroúředníci v Bruselu berou v přepočtu až půl milionu korun měsíčně, někteří naši státní úředníci berou sice o něco méně, ale také životní náklady u nás jsou nižší.
Nebudu tvrdit, že všichni mají dostávat stejné platy, ani to, že člověk nepotřebuje vydělávat půl milionu měsíčně, ale tvrdím, že by neměl takovou mzdu dostávat, pokud se zaměstnavatel kvůli ní musí zadlužovat.
Když se Řekové dozvěděli, že se budou nuceni omezit, masově se jali stávkovat. Žádají si žít na dluh trvale. Nezajímá je, kdo za ně dluh zaplatí, a nepřipouštějí si, že se nikdo takový nemusí najít, a to, co se přihodí, bude katastrofa. Zkrachují továrny, nezbude na důchody, inflace zhltne všechny úspory.
Vypočítávám jen to, co nás čeká, budeme-li pokračovat v našem dosavadním počínání. Vybojujeme zrušení třicetikorunových poplatků ve zdravotnictví a klidně strpíme, že každý z nás má statisícový dluh, který na nás uvalili nezodpovědní politici a naše vlastní chtivost.
Maceše není pomoci, zmrzne. Zatímco skromné Marušce „zůstala chaloupka i kravička, brzy se našel i hodný hospodář a šťastně a spokojeně spolu žili až do smrti“.
Bohužel náš svět je plný macech a líných a chtivých dcer, zatímco Marušky se vyskytují spíše v pohádkách.
Číslo 06/10
O dvanácti měsíčkách
Všichni znáte ten příběh, jak jej zaznamenala Božena Němcová. Macecha nenáviděla svoji krásnou, pracovitou, skromnou a hodnou nevlastní dceru Marušku tak, že ji nechala dělat všechny domácí práce, ještě ji bila a mořila hlady, zatímco její vlastní líná dcera Holena nic nedělala a jen si vymýšlela, co by ještě chtěla získat. Nakonec ty dvě uprostřed ledna přikázaly Marušce, aby jim přinesla fialky, potom jahody a nakonec čerstvá jablka. A hrozily jí smrtí, pokud jejich přání nesplní. Maruška věděla, že tenhle úkol se nedá zvládnout, může jedině cestou zmrznout. Jak víme, našla však u ohně dvanáct měsíčků – a Leden vždy předal na okamžik vládu příslušným měsíčkům, a ti jí pomohli žádané sehnat. Když tohle ty dvě ženské bestie viděly, zachtělo se jim dojít si pro vzácnosti osobně, a jak si vzpomínáte, obě byly potrestány za svou chamtivost a bídně v lese zmrzly.
