„Madame de Beauvoir, jako všechny intelektuální amazonky, platí za svoji duchovní nezávislost skrytým infantilismem. Pokaždé, když některou dceru Evy vysadíme na vrchol, chová se trapně a plácá nesmysly. Simone de Beauvoir není silná žena, jak předstírá, nýbrž plachá, nesmělá a nostalgická bytost, která se násilím nutí pochodovat odhodlaným krokem pod přílbou uměle ztvrdlé cerebrality.“
Vážně. Takhle se ve Francii psala literární kritika před padesáti lety. Mimo tisk, nad pastisem, pak titíž kritici vtipkovali (doslechla se to a cituje je) ještě chlapáčtěji: „Ta má v klíně pavučinu. A je špatně ošukaná.“ My tento druh humoru v Česku taky dobře známe. Říkáme mu pivní. A myslívali jsme si, že na něj máme monopol. Ve Francii to byl humor tentýž – akorát pastisový. Nebo že by to nebyl humor? „Samozřejmě, že je,“ odpovídá „Beauvoirka“. „Nejhumornější na něm je – čí je to vina?“
Ale vraťme se k těm vlastnostem, které patriarchát vypěstoval v ženách, jak je vyjmenovala de Beauvoir. Jak by svět asi vypadal, kdyby tyto vlastnosti začali pěstovat i muži, pokoušela se představit si, prozatím jen jako utopii. Co kdyby se i ten mužský humor pokusil trochu ubrat na sebedůležitosti, ješitnosti a aroganci? Přibrat na psychologickém vhledu a neúctě k hierarchiím? Co kdyby ženy od mužů takovýto nový „feminizovaný“ humor vyžadovaly a ten starý „patriarchální“ přestaly tolerovat?
Dvě ženy si tu radu vzaly k srdci, svým mužům začaly očkovat ženský humor a udělaly z nich giganty. Jmenovaly se Matilda Cuomo a Nancy Reagan. Díky nim do americké politiky vstoupil styl humoru, který svým praktikantům vysloužil vážnost a váženost tím, že sami sebe nebrali vážně. Že dosavadní obvyklou mužskou sebevážnost a potřebu dokazovat svoji důležitost nahradili stylem, kterému se říká „self-effacing“, doslova sebevymazávající, sebeznevažující či sebezlehčující.
Guvernér státu New York Mario Cuomo si dokázal pro svoje sociální reformy získat podporu newyorských podnikatelů nejen jasnou vizí a srozumitelným programem, nýbrž i lehce sebeznevažujícím stylem, s jakým je oslovil hned na začátku svého projevu na jejich konferenci: „Když jsem dnes vyjížděl z domova, moje žena mně dala tuto radu: Budeš mít před sebou tvrdé a náročné publikum, které si nenechá věšet na nos bulíky. Nesnaž se být vtipný, nesnaž se být sympatický, nesnaž se být inteligentní – buď sám sebou.“
Když mu jednou někdo namítl, že slibuje, co nebude moci splnit, vysvětlil: „Jsem právník, zvyklý u soudu zkoušet, co se dá. Matilda říká, že někdy u večeře po úspěšném dni zním jako přísežné prohlášení.“
Když se rozmýšlel, zda přece jen vstoupit do primárek Demokratické strany na prezidentskou kandidaturu, a někdo mu připomněl, že už několikrát tvrdil, že kandidovat nebude, odpověděl: „Řekl jsem, že kandidovat nebudu. Nežádal jsem vás, abyste mně věřili.“
Občasné připomínky, že jeho guvernérské vládnutí neodpovídá zcela jeho volebnímu programu, komentoval slovy: „Volební kampaň se vede v poezii. Vládne se v próze.“
Díky podobnému sebenadlehčení pak mohl bez pocitu trapnosti pronášet velká slova, která by od jiného mohla skřípat jako pompézní kýč, jako třeba: „Naší vírou je mít vládu dostatečně silnou, aby mohla vyslovovat slova jako láska a soucit, a dostatečně inteligentní, aby mohla přetvořit naše nejnoblesnější aspirace v praktickou realitu.“ Nebo: „Naší vírou je povzbuzovat talentované, ale jsme přesvědčeni, že přežití nejsilnějších je sice dobrý pracovní popis evoluce, ale vláda lidských bytostí by se měla povznést do vyššího řádu.“
Ve slavném projevu z roku 1984, z něhož tato velká slova pocházejí, si mohl díky svému sebenadlehčení (a díky svému heslu „za vnucování svých názorů druhým platíme tím, že jednoho dne by mohli druzí vnucovat své názory nám“) vzít na paškál i negativní sociální následky vládnutí svého hlavního politického i humoristického soupeře – Ronalda Reagana. O něm příště.