Náhledy na Němce se v průběhu dějin proměňovaly. Své by o tom mohl vyprávět monumentální náhrobek od jihočeského sochaře Jana Vítězslava Duška, vztyčený nad jeho hrobem v Táboře v roce 1934, rok po nástupu Adolfa Hitlera k moci. Zdobila jej patetická slova „V útisku nesl svůj vzdor“. Nejobvyklejší pohled na Němce nám však představuje intelektuálně omezeného despotu, který činil „naší paní Boženě“ ze života peklo, a ona s ním nevydržela žít pod jednou střechou. Skutečnost je, jak už to bývá, složitější.
Již v době, kdy se Josef Němec seznámil s Barborou Panklovou, patřil k české vlastenecké společnosti, v níž získal jistou proslulost, a měl za sebou pohnuté životní peripetie.
Narodil se 10. července 1805 v Novém Bydžově. Už na místním gymnáziu se dopustil přestupku (ve svém životě nikoli posledního!), po kterém ho musel opustit. Středoškolská studia dokončil na Staroměstském gymnáziu v Praze, kde se seznámil s učiteli Václavem Klimentem Klicperou a Josefem Jungmannem. Podle zachovaných hodnocení patřil k vynikajícím žákům. Ve škole získal základy latiny, později v době vojančení se v Itálii přiučil tamnímu jazyku, jako rakouský Čech mluvil česky i německy. Vysokoškolská studia kvůli studentským nepokojům v roce 1824 nedokončil a akademickou dráhu vyměnil za bílý vojenský kabát. Vzpurná Němcova povaha se prý projevila i tím, že odmítl přísahat německy a při pochodu do Itálie políbil na české hranici demonstrativně na rozloučenou zem. Podobná, z dnešního pohledu možná poněkud teatrální gesta, která měla někdy i fatální důsledky, si Němec neodpustil ani v pozdějším životě. V Itálii byl povýšen na šikovatele a do civilu odešel na vlastní žádost v roce 1832 v šestadvaceti letech.
 

Celý článek Petra Škráška si přečtete v tištěné Xantypě .......