Jakub Nepraš: Iluzionista

Jakub Nepraš, osmadvacetiletý absolvent Akademie výtvarných umění, tvoří v Praze, svou věž, prorůstající korunami stromů, má nedaleko Prahy. A jen letos už vystavoval v Paříži, New Yorku a nejnověji v Portu. Dveře do světa mu povětšinou otevírá padovsko-pražská kreativní galerie Vernon galeristky Moniky Burian. Jakub říká: „Někdy ani nechci být na své vernisáži, chci, aby mé věci žily samy, beze mne.“ Takže teď na něj na chvíli zapomeňte, prohlédněte si fotografie jeho děl, a až se vynadíváte, vraťte se k nám, abychom nahlédli do „iluzionistovy maringotky“.

Bude to víc než nutné! Tak jako fotografie znehybní člověka, tak znehybňují i Jakubova díla a vy jste ochuzeni o to nejpodstatnější, co je činí jedinečnými: o jejich pohyb a třetí rozměr. Jeho BABYLONSKÁ ROSTLINA, KAMENY i REACTOR žijí, plavci v metru plavou… Jen věž v lese pevně stojí, a život, který v ní občas pulzuje a kmitá, je reálný. Jakub ji začal stavět v jedenácti letech a považuje věž za prospěšnou a přirozenou kompenzaci, vyrovnávající u něj jistý přetlak civilizace.

„Zřejmě doplňuji nějakou druhou misku, která mi chybí k rovnováze. Nemám potřebu stavět věž do nebe, ale cítím prostou radost a uvolnění, když vidím, že věž přináší podobné pocity i jiným. Pořádám v areálu věže soukromé večírky a workshopy a rád při nich sleduji chování a reakce lidí, které jsem sezval, aby si tu užívali. Byl bych schopen rozvést i funkčnější ideu, aby lidé mohli tento prostor opravdu obývat. Díky internetu by tady mohli pracovat na dálku, po práci by se v jiném patře najedli a večer by třeba zhlédli představení v lese. V prostředí obytné koruny stromu člověk přichází na jiné myšlenky, získává odstup a nadhled, relaxuje. Svou diplomovou práci, videokoláž BABYLONSKÁ ROSTLINA, jsem kompozičně dokončoval právě tam. Před časem jsem si načrtl i – zatím spíše utopická – přírodní města. Rád bych v budoucnu sehnal prostředky na projekt takového letního osídlení a funkčně svůj načatý sen dořešil.“
Kdekoli Jakub své videokoláže vystavuje, nad hlavami pozorných i užaslých diváků se zhmotňuje otázka, kterou si položili současně. Jak to ten člověk dělá?
„Svůj svérázný vizuální jazyk jsem začal rozvíjet v roce 2006 a výsledkem byly videomalby, které jsem nazval Kultury. Jde o videoinstalace ve vysokém rozlišení, o spojení několika projekcí v jeden obraz. Ten je přenášen na fólie nebo podmalované plochy, které svým tvarem předem vymezují prostor malby. Jde vlastně o ‚videoshluky‘, plné přirozených pohybů, barev, asociací, symbolů a artefaktů, namíchávané v animaci principem skládané koláže. Pracuji při tom mimo jiné i s principy oklamání zraku. Obrazy ve výsledku připomínají náš složitý mikrokosmos nebo makrokosmos.“
A vytváří dojem zvláštní iluze, že nevidíme ani skutečnost, ani umělecké dílo, ani obraz uměleckého díla, ale snad jen jakýsi platonský stín vlastní civilizace, jak napsala Lenka Lindaurová na stránkách Artservisu.
„Postup je pracný. Z nadhledu natočím reálné situace, ze kterých pak bude obraz složen. Z tribun si nasnímám sportovce při akci, z balkonu taneční zábavu, ze střechy provoz na ulici… Pak se videa nahrají do počítače, nechají se ‚spočítat‘ (na vysvětlení tohoto kroku je hlava mnohých z nás krátká, ostatně i kouzla iluzionistů jsou pro laiky nepochopitelná!), a nakonec si z banky videí vybírám ta, která spolu souvisejí. Při projekci na připravenou plochu se světlo zachytí jen na místech, která jsou zmatněná. Obrazy pak zdánlivě levitují v prostoru, podobně jako buňky v roztoku.“
Když se člověk dívá na Jakubovy videokoláže, uvědomuje si, že je součástí neustále se opakujícího chaosu. Cílem je, aby si při sledování vytvořil odstup a byl na chvíli vytržen z celku, v němž se neustále nacházíme. Aby se uvolnil a zamyslel nad sebou samým…
„Vstřícné diváky KULTURY osloví, pracují s principy, ze kterých přirozeně pocházíme. Název vznikl podle obecného označení bakteriálních kultur, které se hemží všude kolem nás, ale i v nás. A hemžíme se a kmitáme i my sami, a svým konáním a chováním tvoříme i my živoucí organické struktury. Věřím, že divák při sledování videokultur prožívá totéž co já. V první fázi zareaguje impulzivně. Celek hemžících se situací v něm vyvolá pocity smíšené, ale i vzrušující. Uvědomí si svůj prapůvod, neukotvenost své existence, a zbystří. Když přijde blíž, vidí konkrétní, patrné detaily a reálné činnosti lidí, které jsou mu důvěrně známé. Vidí sebe. A skrze to poznání v detailu se mu zase všechno automaticky spojí a prováže v celek. Je to jednoduchý princip, který útočí na smysly a může v lidech pudově vzbouzet i prapůvodní vibrace, vyvolané dotykem s makrokosmem.“
Když si uvědomím, že jsem jen minikolečkem v soukolí toho řízeného chaosu, může mě přepadnout beznaděj.
„Nechci, aby se člověk cítil před tím chaosem malým. Měl by se chaosu postavit, nabíjet se z něj energií. Když se vám podaří zaujmout k těm pulzujícím a miliardami částic zabydleným ‚metropolím‘ přírody vlastní postoj, může to být i krásné, to mi věřte! Je to osvobozující pocit, když po měsících natáčení záznamů reálných situací, v nichž se lidé nacházejí a realizují, mohu úseky z nich zhustit do určitého tvaru, podobajícího se třeba právě buňce. Z ní pak vyzařuje všechna ta energie prožitých událostí, stlačená do jednoho bodu.“
Vystavování a prezentace. Za šťastnou považuji prezentaci KULTUR přímo na vchodu do Laterny magiky. Lidé dílo potkávají, a zastaví se u něj i ti „vnímaví“, kteří nenavštěvují galerie a nechodí na výstavy.
„V Trafačce (industriální výstavní prostor s ateliéry pěti výtvarníků – pozn. red.) vyrůstám s partou, která se specializuje na streetart. Mám k němu blízko, i když nemaluji přímo po zdech. Příkladem jsou mí PLAVCI V METRU, kteří plavali kolejištěm na kontrolních obrazovkách stanic. Veřejný prostor mi vyhovuje nejvíc. Proto jsem také do instalace v Laterně s chutí šel, videomalby se staly sgrafity, součástí žijící Národní třídy. Teď jsem si vyhlédl místo blízko stromové věže, kam bych chtěl v podvečer sezvat lidi a pustit jim scénu na průhledné plexisklo. Byla by to prezentace na způsob land-artu, jehož umělci dávají přednost spojení umění s přírodou před instalacemi v galeriích. I pro mě je prosvětlená galerie spíš nepřátelské území. A ještě stísněnějším prostorem jsou stánky na veletrzích, pro které jsem nucen dělat prototypy a menší věci (pozn. Jakubův povzdech je namístě, vždyť třeba BABYLONSKÁ ROSTLINA vyrostla do rozměrů 3 x 1,5 m!). S tímto omezením jsem se dočasně smířil, ale doufám, že ne napořád. Říkám si „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“. A bojištěm jsou právě výstavy v cizině, které poslední dobou připravujeme hlavně s Monikou Burian.“
Možnost vystavovat venku a zúčastňovat se veletrhů je pro umělce darem k nezaplacení. Získává rozhled, kontakty, může se inspirovat u podobně naladěných kolegů z celého světa…
„Před několika lety mě na Bienále současného umění v Benátkách oslovila instalace v Izraelském pavilonu, kde bylo využito přirozených pohybů lidí v útvarech, připomínajících víry. Tato neobvyklá videoinstalace mě do jisté míry inspirovala a otevřela mi oči. Začal jsem při práci s novým médiem nacházet další možnosti. V zahraničí mám skvělou příležitost setkat se i s pracemi klasiků. Na bienále minulém na mě svou silnou emotivností zapůsobila perfektní instalace průkopníka videoartu, Američana Billa Violy, který se prezentoval v jednom z benátských kostelů. Z českých umělců je mi blízký můj vrstevník Federico Diaz a jeho celková filosofie přemýšlení o přírodě. A částečně i filosofie a pohyb v Kupkových obrazech.“
Boloňa, Florencie, Šanghaj, Paříž, Lisabon, New York, Porto… města, která znal Jakub ze zeměpisu a která dnes znají Jakuba ze svých galerií, z výstav a veletrhů. A která ho i oceňují.
„Potěšilo mě druhé místo v klání o Cenu Essl Award 2007, což je zajímavá cena, udělovaná prostřednictvím sbírky moderního umění Agnes a Karlheinze Esslových a jejich společnosti bauMax v pěti postkomunistických zemích Evropy, kde firma působí. Byla oceněna BABYLONSKÁ ROSTLINA, která získala v tomtéž roce na výstavě současného umění Arte Fiera Bologna první cenu hlavního sponzora Euromobilu 2007. A výstavy? Ta nedávná, v portugalském Portu, navázala na mou lisabonskou, organizovanou Jiřím Ševčíkem z AVU. Vloni v říjnu jsem se zúčastnil skupinové výstavy v padovské galerii Vernon Moniky Burian, která mi také zprostředkovala novoroční výstavu v prestižní Galerii Alain Le Gaillard na Rue Mazarine v centru Paříže. Na podzim by se mělo něco ode mne objevit ve stálé expozici Galerie hlavního města Prahy U Zlatého prstenu a měl bych mít i instalaci na Expu 2010 v Šanghaji.“
Jakub má velkou fantazii a dokáže vidět svět kolem nás i jinak než my. Kdo ví, nakolik je to příjemný úděl, hledat pro nás nové souvislosti a přiblížit nám je.
„Mám trochu problém najít postoj k sobě samému a k tomu, co dělám. Chci, aby moje věci mluvily za mě, bez mého ksichtu. Cítím se spíš jako filtr, kterým něco projde, něco se zachytí – a to má pak možnost mutovat ve srozumitelný produkt. Aby ale bylo co filtrovat, musím toho co nejvíc vidět, poznat a hlavně prožít. Říkáme-li tomu, co dělám, umění, snažím se ho vnímat jako hledání sebe a nějakého životního smyslu. Když se tvorbě dlouho nevěnuji, cítím se nesvůj, jako by mi něco chybělo k rovnováze.“

Pavel Cmíral

Aktuální vydání
XANTYPA 03/2019

XANTYPA XANTYPA 03/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne