Milena Vicenová

Česká republika podstupuje od ledna zatěžkávací zkoušku v podobě předsednictví v Evropské unii. A to je členem tohoto společenství teprve pět let. Čeští diplomaté v Bruselu jsou konfrontováni s množstvím aktuálních krizí a problémů, o kterých se kolegům ze starších a zkušenějších členských států v průběhu jejich předsednictví ani nezdálo. Světová finanční krize, energetická krize vyvolaná zastavením dodávek ruského plynu či eskalace napětí na Blízkém východě, poprask kolem ENTROPY či pád české vlády a desítky či stovky dalších „běžných“ pracovních problémů. Výboru stálých představitelů členských států EU pod názvem COREPER předsedá v Radě EU jediná žena v této nejvyšší funkci – velvyslankyně MILENA VICENOVÁ.

Ve funkci stálé představitelky České republiky při Evropské unii působí v Bruselu od ledna minulého roku. Původní profesi veterinární lékařky rodačka z Přerova vyměnila za odbornou novinařinu, později byla jmenována ministryní zemědělství v první vládě bývalého premiéra Mirka Topolánka. Předtím řídila čerpání dotací z Evropské unie a byla členkou vládního vyjednávacího týmu pro evropské strukturální fondy.

 
Paní velvyslankyně, jak se změnil váš život během našeho předsednictví v EU?
Především se hodně zrychlil. Řídit Stálé zastoupení a také zasedání sedmadvaceti velvyslanců členských států EU je náročné a na nic jiného nezbývá čas. Je ale současně nesmírně zajímavé být svědkem toho, jak se připravují, prosazují a vyjednávají rozhodnutí pro téměř pět set milionů obyvatel. Není pravda, že všechno je předem dojednáno v zákulisí, že malé státy nic nezmění, že jsme v nějakém soukolí. Spousta věcí záleží na osobnostech.
 
Hodně se hovoří o prioritách českého předsednictví. Jaké jsou… a podařilo se v těchto oblastech Čechům v Unii něco zásadního prosadit? Berou nás Čechy v Bruselu vážně?
Naše priority představuji pod hlavičkou našeho motta – Evropa bez bariér. Myslí se tím nejen důraz na využívání všech čtyř svobod společného trhu, tedy volný pohyb zboží, kapitálu, pracovní síly a služeb, ale také liberalizace obchodních vztahů mezi Evropskou unií a třetími zeměmi. Patří tam i postupné odstraňování bariér mezi zeměmi, které vstoupily do EU teprve nedávno, před pěti nebo dvěma roky, a zeměmi, které před dvaapadesáti lety založily Evropské hospodářské společenství, nebo se k zakládající šestici zemí připojily již před řadou let. Předsednickou zemi ostatní berou vždycky vážně. Bylo zajímavé sledovat, jak zájem o nás od léta 2008 rostl, přibývalo prezentací priorit, jednání a schůzek. Od podzimu jsme byli centrem velkého zájmu a pozornosti.

Můžete z vaší pozice říci, co se mělo udělat jinak a lépe? A na druhé straně, co dopadlo lépe, než se očekávalo?
Mám za to, že jsme se na předsednictví připravili dobře. Do detailů promyšlené akce se nám daří doplnit improvizací tam, kde je to nutné. Proto jsme tak dobře reagovali na krizi v dodávkách plynu. Dokázali jsme také to, že země sedmadvacítky v době plynové krize mluvily jedním hlasem. To bylo klíčové pro jednání s Ruskem a Ukrajinou.
Všechny neformální rady v České republice proběhly a stále probíhají výborně, stejně jako jarní Evropská rada. Určitě jsme přispěli k jejímu zvládnutí po organizační i po obsahové stránce, podařilo se posunout vývoj nesmírně důležitým směrem k energetické bezpečnosti a spolupráci se zeměmi východní Evropy.
Krize, která naše předsednictví z pohledu z Bruselu opravdu poznamenala, byl pád vlády. Zásadně je tím poznamenán další průběh předsednictví, výrazně se zhoršilo naše postavení na mezinárodní scéně. Menším a středním členským zemím EU nebo těm, kdo se členy EU stali společně s námi či po nás, jsme podrazili nohy. To se nemělo nikdy stát.
 
Jste politický realista, nebo idealista?
Teď se mi zdá, že jsem idealista. Věřila jsem totiž, že se podaří na šest měsíců zapomenout na domácí spory a spojit všechny síly, abychom využili mimořádné šance, kterou nám předsednictví nabídlo. Nejde jen o řízení více než dvou a půl tisíce zasedání, jednání pracovních skupin, Výboru Stálých zástupců (velvyslanců), rad ministrů a nakonec setkání představitelů sedmadvaceti členských států. Úspěšné předsednictví pomáhá i v budování ekonomických vazeb, podpoří cestovní ruch, propaguje vědu, kulturu… Naše vzpomínky na předsednictví budou poznamenány hořkou pachutí z toho, že tuhle šanci jsme si nechali utéct.
 
Kdybyste v lednu roku 2008, kdy jste v Bruselu převzala funkci vedoucí Stálého zastoupení ČR při EU, měla dnešní zkušenosti s předsednictvím, šla byste do toho znovu? Byla pro vás náročnější funkce ministryně, nebo velvyslankyně?
Ano, šla bych, je to fascinující práce. Zajímavá i proto, že jsme tady na Stálém zastoupení hodně závislí na spolupráci, předávání informací, vzájemné podpoře. Funkce ministryně zemědělství mi dávala větší pravomoci při rozhodování, pohybovala jsem se v oblasti, které jsem se věnovala dlouhá léta, a v úřadu, který jsem dobře znala. Práce velvyslankyně mi vyhovuje svým charakterem, ráda pracuji s informacemi a vyjednávám. Bruselské prostředí jsem znala už z dřívějška, namísto zemědělství, veterinární medicíny, strukturálních fondů a bezpečnosti potravin jsem se začala zabývat ekonomikou, justicí a vnitrem, vnějšími vztahy. Pokud jde o náročnost, práce ministryně a velvyslankyně na Stálém zastoupení v Bruselu v době předsednictví je porovnatelná.
 
O otázce žen v politice se vždy diskutuje s velkým zájmem. Mezi stálými představiteli členských států EU jste v Bruselu jediná žena, a ještě k tomu předsedkyně. Cítíte nějaký handicap mezi tolika muži?
Nejde jen o ženy v politice. Je běžné a „normální“, že o ženě, která je jmenována na náročnou pozici, se vždycky víc pochybuje než o muži. Když však vidím na Evropské radě třeba Angelu Merkelovou, říkám si, proč? Jenom proto, že nekřičíme, neboucháme do stolu, raději vyjednáváme a dohodneme se v klidu? Znamená to opravdu, že jsme slabé?
Mezi mými kolegy – šestadvaceti velvyslanci – se cítím velmi dobře. Jsou vtipní, chytří, velkorysí, a jak už to bývá u lidí, kteří toho hodně umějí a vědí, jsou skromní a normální. Jednání našeho Výboru Stálých zástupců, který se nazývá Coreper (což je francouzská zkratka), trvají běžně bez přestávky deset, někdy i dvanáct hodin, i obědy jsou pracovní. Kolegové mi nedají nic zadarmo. Jakoukoliv manipulaci by hned tvrdě kritizovali, okamžitě by odhalili, pokud bych přišla nepřipravená. Je ale pravda, že občas mi jako ženě projde lépe, když třeba diskusi trochu utnu, protože už nevede k ničemu novému, připomenu kolegům, ať jsou struční, věcní.
 
Kolik českých diplomatek a diplomatů v Bruselu řídíte? Jak snášejí extrémní pracovní vytížení během předsednictví? Britové prý během jejich předsednictví pořádali bezplatné relaxační kurzy jógy. Je nějak postaráno o Čechy?
Celkem řídím 62 diplomatek a 84 diplomatů. Vytížení je opravdu velké, často se jedná dlouho do noci, pokud se nejedná, diplomaté píšou zápisy z jednání, připomínky k dokumentům, připravují se na další den. Moc toho nenaspíme, soboty jsou pracovní, v neděli sice trochu spánku doženeme, ale pak už zase pracujeme, s vědomím, že nesmíme a nechceme nic pokazit. Největší psychické zatížení se projevovalo v listopadu a prosinci, přesně tak, jak nám to popisovali Slovinci i Francouzi. Koncem roku jsme měli na Stálém zastoupení několik přednášek psychologa, který si s kolegy promluvil a seznámil je s některými metodami relaxace.
 
Z mnoha úst je slyšet, že jsme si až do vládní krize vedli jako předsednická země lépe než první z nových členských států – Slovinsko. Myslíte si, že současný vývoj na domácí politické scéně bude mít negativní dopad na naše výsledky a vnímání v Bruselu?
Vedli jsme si mnohem lépe, než se od nás jako „euroskeptické“ země očekávalo. V novinách navzdory pesimistickým článkům ze závěru roku 2008 chválili naši administrativu, to, že dokumenty předkládáme včas, že naši ministři i premiér řídili jednání výborně – důrazně, svižně, dynamicky, přičemž každý má prostor se vyjádřit. Jarní Evropská rada byla hodnocena jako vynikající úspěch. Občas nás kritizovali za to, že některá mimořádná zasedání připravujeme z jejich pohledu na poslední chvíli, i když je nakonec zvládneme dobře. Naší nevýhodou je, že Lisabonská smlouva ještě neprošla všemi schvalovacími procedurami (v době uzávěrky chyběl podpis prezidenta – pozn. red.).
Současný vývoj na domácí scéně má na naše předsednictví velmi nepříznivý dopad. Neovlivňuje to tolik výsledky jednání, naopak, v těchto dnech jsme při jednáních v Radě i s Evropským parlamentem dokončili řadu velmi těžkých jednání, na kterých si vylámaly zuby mnohé země před námi. Nedávno mě oslovil komisař Verheugen s tím, že naše předsednictví odvádí navzdory kritice v médiích velmi dobrou práci. Za předsednictví sto tří zemí se sice už třikrát stalo, že se měnila vláda. Jenže tentokrát se Evropa potýká s těžkou finanční a ekonomickou krizí. O to víc potřebuje předsednická země plné soustředění, politický mandát a silnou autoritu. Šance řídit evropskou sedmadvacítku se už nebude nejméně do roku 2020 opakovat. Jeden z mých belgických spolupracovníků jen stručně podotknul: „Naše belgická politická scéna je víc než složitá, sestavit stabilní vládu je někdy nad lidské sily. Ale šest měsíců před předsednictvím a šest měsíců v jeho průběhu, to je u nás v Belgii pokaždé klid zbraní!“ My samozřejmě pracujeme až do konce předsednictví stále naplno.
 
Jak byla v Bruselu vnímána ENTROPA? A jaký je váš osobní názor na celou kauzu kolem podvodu Davida Černého?
Až tady v Bruselu jsem opravdu poznala, že se od ostatních členských států lišíme ve třech věcech. První je schopnost improvizace. Druhou je náš sklon k humoru všude, za všech okolností, nic nám není svaté. Tou třetí vlastností je neschopnost vážit si úspěšných lidí. ENTROPA tady byla přijata lépe než doma. Obecně ji lépe snášejí lidé liberálnějšího postoje, mrzí mě, pokud se opravdu někoho dotkla. Když ji vidíte na vlastní oči, cítíte, že nemá být a není zlá. Že vlastně říká nahlas to, co si spousta lidí připustí jen v duchu. Evropa je někdy tak politicky korektní, že je až nudná, že některé problémy zametá pod koberec. Dodnes postávají v jinak šedivé budově Rady hloučky se zakloněnými hlavami, s fotoaparáty, vesměs se usmívají. Co mi ale opravdu vadilo, byla lež, že jde o pohled autorů šestadvaceti zemí.
Teď se objevily zprávy, že David Černý hodlá ENTROPU sundat dřív, a nevím, jaký bude její další osud. Podle mne má zůstat v budově Rady až do konce června 2009. K našemu předsednictví už patří.
 
České předsednictví je nabité kulturními akcemi, nejen v Praze, ale hlavně v Bruselu. Jaký je tu zájem o českou kulturu?
Součástí našeho předsednictví tady v Bruselu je na sto kulturních akcí. Při zahajování výstavy DEKADENCE na hlavním bruselském náměstí – Grand Place – byla budova radnice zcela zaplněna, stejně jako sál na Stálém zastoupení při výstavě fotografií za uplynulých dvacet let VIA LUCIS nebo ve Flanders Design Galerie při zahájení výstavy moderního designu – zejména skla – KŘEHKÝ BY DESIGNBLOK PRAGUE. Naší ctižádostí je dělat akce, které přitáhnou účastníky ne pro sentimentální vzpomínky na domov nebo mládí, ale protože jsou kvalitní, na evropské úrovni. Ani nevíte, jak mě potom těší, když slyším pochvaly spousty cizinců. Naše kultura patří mezi velmi silné stránky českého předsednictví.
 
Proč vystavujeme v Bruselu právě český design?
Protože je na vysoké úrovni, drží krok se světem. Výstava KŘEHKÝ bude cestovat po čtyřech světadílech, z Prahy do Milána, Francie, Lille, New Yorku, Tokia, Bruselu, Austrálie. Zatím všude sklízí úspěch, v New Yorku vyhrála jako první ze zemí bývalé Východní Evropy kategorii doplňků na mezinárodním veletrhu International Contemporary Furniture Fair (ICFF).

Stálé zastoupení organizuje každoročně mj. i český ples a českou street party. S jakým ohlasem?
Obě akce jsou v Bruselu velice populární. Zatímco u nás chodí na ples alespoň jednou za sezonu skoro každý – tady v Bruselu je ples velká vzácnost. Český ples výborně prezentuje kvalitní vážnou hudbu, jazz i balet. Češi krásně tančí, přicházejí ve večerním, baví se. Na street party bývá největší problém kolem půlnoci přemluvit hosty, že už opravdu končíme, že už by měli jít domů. Přispívají k tomu správně vybrané kapely, třeba Čechomor nebo Gypsy.cz.
 

Kolik je v Bruselu Čechů, a máte s nimi nějaký kontakt?
V Bruselu je dnes už více než tisíc Čechů, pravidelně se setkáváme jak na našich kulturních akcích, tak při speciálních setkáních. Pokaždé mě potěší, když se setkám třeba s bývalým kolegou, dnes ředitelem na generálním sekretariátu Rady, když mě přijdou pozdravit tlumočníci, Češka, která má na Radě na starosti protokol, sekretářka z Komise.

 

Jak snášíte bruselské počasí?

 
To, že často prší, mi nevadí. V zimě mi tu chybí sníh, i když tentokrát byla zima mimořádně chladná a dokonce několik týdnů mrzlo. Špatně se tu snáší málo světla, obloha má sto odstínů šedé. Navíc několikrát za týden strávíme třeba celý den v místnostech bez oken, což je nepříjemné.
 
Už jste si v Belgii zaplavala v moři?
Moře jsme viděla na jaře a o Vánocích, je krásné, ale na koupání moc není.
 
Mluvíte pěti jazyky, je to kvůli vaší profesi nebo vás baví stále se učit novým věcem, potažmo více rozumět lidem?
U nás doma bylo úplně normální, že jsme chodily všechny tři sestry do jazykovky, tatínek nám na starý magnetofon nahrával všechny možné jazykové kurzy a pouštěl nám je při snídani. Pochopitelně mě to nebavilo a často jsem protestovala. V osmnácti mě ale angličtina začala bavit a v roce 1989 jsem mu byla vděčná, mohla jsem pracovat v němčině, angličtině, domluvit se francouzsky. Do jazykové školy chodím celý život, nakonec jsem se dala i do španělštiny. Učím se ji jenom pro radost, kvůli hudbě, kvůli Jižní Americe, kam bych se jednou ráda podívala. Je velice příjemné mluvit s lidmi v jejich jazyce, mnohem rychleji a lépe se naváže osobní kontakt.
 
Jakou budoucnost byste přála Evropské unii? Jak by měla vypadat za deset let?
Mně by úplně stačilo, kdyby za deset let byla podobná té dnešní, jen trochu pragmatičtější, podnikavější, méně politicky korektní a méně byrokratická. To, že už víc než padesát let žijí členské státy EU v míru, je úžasná hodnota sama o sobě.

Alice Mžyková

XANTYPA 06/09 - výběr z článků

MAGDALENA DIETLOVÁ 06/09

MAGDALENA DIETLOVÁ 06/09

Vážení a milí,
vězte, že porucha osobnosti není ojedinělým jevem, jen v Česku je zasaženo patnáct procent populace. Proč to říkám? Protože sama se potkávám s příběhy dětí i dospělých, na nichž se jejich rodina či okolí vzdálenější někdy nějak provinilo. Oni se tím užírají a navenek působí jako podivíni (trpí bulimií, sebepoškozováním, vystresovaností či agresivitou). Málokdo si dá tu práci, aby vystopoval, proč se to děje…

Jakub Nepraš: Iluzionista

Jakub Nepraš, osmadvacetiletý absolvent Akademie výtvarných umění, tvoří v Praze, svou věž, prorůstající korunami stromů, má nedaleko Prahy. A jen letos už vystavoval v Paříži, New Yorku a nejnověji v Portu. Dveře do světa mu povětšinou otevírá padovsko-pražská kreativní galerie Vernon galeristky Moniky Burian. Jakub říká: „Někdy ani nechci být na své vernisáži, chci, aby mé věci žily samy, beze mne.“ Takže teď na něj na chvíli zapomeňte, prohlédněte si fotografie jeho děl, a až se vynadíváte, vraťte se k nám, abychom nahlédli do „iluzionistovy maringotky“.

Poslední anatolští kočovníci

V dálce se ozývá cinkot rolniček a bečení ovcí. Tábor kočovníků, který už od rána marně hledáme, musí ležet někde nablízku. Náhle proti nám s ostrým vrčením vybíhá několik ovčáckých psů velkých jako tele. Začínáme panikařit, ale naštěstí přichází včas záchrana. Na scéně se objevuje ani ne desetiletý pasáček, důrazně psy napomíná a zahání svou velkou holí.

Moldavsko na pomezí dvou světů

Kde v Evropě komunisté opakovaně vítězí v pluralitních volbách? V Moldavsku. V malé zemi vklíněné mezi Ukrajinou a Rumunskem byla přitom krátce po vyhlášení nezávislosti – vzešlé z rozpadu Sovětského svazu – komunistická strana zakázána; dnes soutěží o přízeň občanů s jinými a letos v dubnu dosáhla třetího volebního úspěchu v řadě.

BOJOVNÁ ZRANITELNOST Vladimíra Čecha

„Když naše slova naleznou domov, zažíváme šťastnou hodinu,“ říkala svým hostům v Českém rozhlase neděli co neděli Zuzana Maléřová. Nyní se na stránkách Xantypy k těmto ztišeným setkáním vrací. Aby zachytila, co mizí a co zůstává.

Světoběžníci - výběr z článků

Výtvarníci  Erika Bornová a Tomáš Císařovský

Výtvarníci Erika Bornová a Tomáš Císařovský

Poznali se už během studií na pražské Akademii výtvarných umění a na výtvarnou scénu vstoupili s první postmoderní generací českých umělců v druhé polovině osmdesátých let. Místo vzpomínek oba zdůrazňují: „To už je všechno dávno… Snažíme se spíš hledět dopředu, než žít z minulosti.“ Smysluplným ohlédnutím se ale partnerská dvojice – sochařka Erika Bornová a malíř Tomáš Císařovský – rozhodně nebrání.

Dokumntaristka Erika Hníková

Od deseti let fotila, ale ve šlépějích svého táty, fotografa, nešla. „Myslím, že jen vizuální přemýšlení mi není vlastní,“ vysvětluje režisérka, proč si nakonec pro studium zvolila Katedru dokumentární tvorby na FAMU. Ceny sbírala už během studií, ale známou se stala svým absolventským snímkem ŽENY PRO MĚNY. Následovaly dokumenty SEJDEME SE V EUROCAMPU a nejnověji NESVATBOV. Zahraniční premiéru si odbyl v únoru na 61. mezinárodním filmovém festivalu Berlinale, kde byl uveden v nesoutěžní sekci Forum.

Fotograf  Joe Klamar

Fotograf Joe Klamar

CZECH PRESS PHOTO je platforma pro nezávislé obrazové svědectví o životě. Soutěž, kterou hodnotí mezinárodní porota, i následné výstavy, mají fotografy v každodenním stereotypu práce motivovat k osobnímu přístupu, a tak stimulovat rozvoj fotožurnalismu. A veřejnosti umožňuje být očitým svědkem událostí a jevů uplynulého roku.
 

Sochař  Antonín Kašpar

Sochař Antonín Kašpar

Prvá tři důrazná přikázání může kterýkoli pracovitý, budoucnost uznávající a milující muž s vizí naplnit. Posvětit místo sochou, to už je úkol, jakých se dostávalo snad jen hrdinům z bájí. A jestliže úkol splnili, stali se nesmrtelnými. Když uznávaný kunsthistorik Ivan Neumann zahajoval výstavu akademického sochaře Antonína Kašpara v pražské Galerii české plastiky, potěšil ho konstatováním, a teď volně citujme, že „sochy byly a jsou stavěny na historicky významná a posvátná místa, aby stvrdily jejich neobyčejnost. Antonín Kašpar naopak postavením své sochy na kterékoli místo v krajině nebo lidském sídle učiní ono místo posvátným“.
 

Můj mozek mi chrlí nápady, aniž bych ho žádal

Můj mozek mi chrlí nápady, aniž bych ho žádal

Národní galerie, Veletržní palác. Šípkův Arzenal. Přehlídkové sály designérských studií. Designblok. Nová, ale už prestižní galerie DOX. To jsou pojmy, spojené dnes s pražskými Holešovicemi. Výtvarné umění a design se v této, dříve dělnické čtvrti zabydlují s chutí a úspěšně. A právě poblíž DOXu stojí na nároží rušné křižovatky činžák, který díky výtvarníku-workholikovi metamorfoval do galerie.
 

Designér Ondřej Brunecký

Designér Ondřej Brunecký

Když jsem procházela dvorkem jednoho brněnského činžáku, začalo pršet. Aby ne, vždyť si jdu povídat o Anglii, napadlo mne, když jsem s provlhlými vlasy konečně vyšplhala po starém schodišti k ateliéru interiérového designéra ing. Ondřeje Bruneckého. „To o tom dešti v Anglii je spíš legenda,“ začali jsme konverzaci po anglicku, neutrálním tématem počasí. „Tam sice prší často, ale žádné lijáky. Spíš jen tak ševelí. Dáte si čaj s mlékem?“ nabídl mi šálek, do něhož lil mléko až na konec. Aha, přece se z něj nestal Angličan, ti lijí napřed mléko, uvědomila jsem si a vzpomněla na dávnou válečnou historii, podle níž takto odhalili německého špióna.
 

JAN KŘESADLO A JEHO POTOMCI

JAN KŘESADLO A JEHO POTOMCI

Když 13. srpna 1995 zemřel v anglickém Colchestru klinický psycholog na penzi PhDr. Václav Pinkava, opustilo zároveň s ním pozemský svět i „spisovadlo“ Jan Křesadlo, enfant terrible české literární scény, překladatel J. K. Klement, dosud neznámý akademický malíř Václav Pinkava, skvělý karikaturista a ilustrátor Kamil Troud, hudební skladatel a zpěvák Ferdinand Lučovický z Lučovic a na Suchým dole, zároveň filosof, logik, matematik a polyglot. Tím vším byl. 

GLOBALIZACE JE HORŠÍ NEŽ NACISMUS A KOMUNISMUS

GLOBALIZACE JE HORŠÍ NEŽ NACISMUS A KOMUNISMUS

Vlasta Kemr pochází ze starého českého šlechtického rodu. Po absolvování Hollarovy výtvarné školy pracoval v Zemědělských novinách, pak emigroval do Spolkové republiky Německo, kde už žije třicátý rok. Mimo jiné tam působil v grafickém oddělení věhlasného nakladatelství IDG. V dubnu 2010 měl v pražské Galerii Smečky výstavu JAK MĚ NEZNÁTE (KOLÁŽE Z LET 1984 AŽ 2009). 

Zelenkovi aneb Dramaturgií to začíná

Zelenkovi aneb Dramaturgií to začíná

Kdo neví, nakolik se na úspěchu rozhlasového a televizního pořadu, seriálu, divadla nebo filmu podílejí profese spisovatele, dramaturga, scenáristy a režiséra, může se poučit v rodině Zelenkových. Jedno s druhým se u nich prolíná už hezkou řádku let. Stačí připomenout rozhlasového HLUSTVISIHÁKA, televizní seriál SŇATKY Z ROZUMU, filmy JAK SE BUDÍ PRINCEZNY, KNOFLÍKÁŘI nebo divadelní i filmové PŘÍBĚHY OBYČEJNÉHO ŠÍLENSTVÍ a každý hned ví, s kým má tu čest.
 

Několik životů Erazima Koháka

Několik životů Erazima Koháka

Profesor Erazim Kohák žije v Praze už dvacet let, předtím strávil dlouhý čas v Americe. Když mu bylo čtrnáct let uprchl s rodiči za dramatických okolností z Československa. Celý život – a nebyl zrovna snadný – ho provázela touha být užitečný. Protože jeho životní cesta několikrát prudce změnila směr, musel jako filosof hledat odpovědi na provokující otázky, aby zůstal věrný sám sobě. 

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 06/09

XANTYPA Číslo 06/09

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/2019

XANTYPA XANTYPA 12/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne