Především se hodně zrychlil. Řídit Stálé zastoupení a také zasedání sedmadvaceti velvyslanců členských států EU je náročné a na nic jiného nezbývá čas. Je ale současně nesmírně zajímavé být svědkem toho, jak se připravují, prosazují a vyjednávají rozhodnutí pro téměř pět set milionů obyvatel. Není pravda, že všechno je předem dojednáno v zákulisí, že malé státy nic nezmění, že jsme v nějakém soukolí. Spousta věcí záleží na osobnostech.

Naše priority představuji pod hlavičkou našeho motta – Evropa bez bariér. Myslí se tím nejen důraz na využívání všech čtyř svobod společného trhu, tedy volný pohyb zboží, kapitálu, pracovní síly a služeb, ale také liberalizace obchodních vztahů mezi Evropskou unií a třetími zeměmi. Patří tam i postupné odstraňování bariér mezi zeměmi, které vstoupily do EU teprve nedávno, před pěti nebo dvěma roky, a zeměmi, které před dvaapadesáti lety založily Evropské hospodářské společenství, nebo se k zakládající šestici zemí připojily již před řadou let. Předsednickou zemi ostatní berou vždycky vážně. Bylo zajímavé sledovat, jak zájem o nás od léta 2008 rostl, přibývalo prezentací priorit, jednání a schůzek. Od podzimu jsme byli centrem velkého zájmu a pozornosti.

Mám za to, že jsme se na předsednictví připravili dobře. Do detailů promyšlené akce se nám daří doplnit improvizací tam, kde je to nutné. Proto jsme tak dobře reagovali na krizi v dodávkách plynu. Dokázali jsme také to, že země sedmadvacítky v době plynové krize mluvily jedním hlasem. To bylo klíčové pro jednání s Ruskem a Ukrajinou.

Všechny neformální rady v České republice proběhly a stále probíhají výborně, stejně jako jarní Evropská rada. Určitě jsme přispěli k jejímu zvládnutí po organizační i po obsahové stránce, podařilo se posunout vývoj nesmírně důležitým směrem k energetické bezpečnosti a spolupráci se zeměmi východní Evropy.

Krize, která naše předsednictví z pohledu z Bruselu opravdu poznamenala, byl pád vlády. Zásadně je tím poznamenán další průběh předsednictví, výrazně se zhoršilo naše postavení na mezinárodní scéně. Menším a středním členským zemím EU nebo těm, kdo se členy EU stali společně s námi či po nás, jsme podrazili nohy. To se nemělo nikdy stát.

 

Teď se mi zdá, že jsem idealista. Věřila jsem totiž, že se podaří na šest měsíců zapomenout na domácí spory a spojit všechny síly, abychom využili mimořádné šance, kterou nám předsednictví nabídlo. Nejde jen o řízení více než dvou a půl tisíce zasedání, jednání pracovních skupin, Výboru Stálých zástupců (velvyslanců), rad ministrů a nakonec setkání představitelů sedmadvaceti členských států. Úspěšné předsednictví pomáhá i v budování ekonomických vazeb, podpoří cestovní ruch, propaguje vědu, kulturu… Naše vzpomínky na předsednictví budou poznamenány hořkou pachutí z toho, že tuhle šanci jsme si nechali utéct.

 

Ano, šla bych, je to fascinující práce. Zajímavá i proto, že jsme tady na Stálém zastoupení hodně závislí na spolupráci, předávání informací, vzájemné podpoře. Funkce ministryně zemědělství mi dávala větší pravomoci při rozhodování, pohybovala jsem se v oblasti, které jsem se věnovala dlouhá léta, a v úřadu, který jsem dobře znala. Práce velvyslankyně mi vyhovuje svým charakterem, ráda pracuji s informacemi a vyjednávám. Bruselské prostředí jsem znala už z dřívějška, namísto zemědělství, veterinární medicíny, strukturálních fondů a bezpečnosti potravin jsem se začala zabývat ekonomikou, justicí a vnitrem, vnějšími vztahy. Pokud jde o náročnost, práce ministryně a velvyslankyně na Stálém zastoupení v Bruselu v době předsednictví je porovnatelná.

Nejde jen o ženy v politice. Je běžné a „normální“, že o ženě, která je jmenována na náročnou pozici, se vždycky víc pochybuje než o muži. Když však vidím na Evropské radě třeba Angelu Merkelovou, říkám si, proč? Jenom proto, že nekřičíme, neboucháme do stolu, raději vyjednáváme a dohodneme se v klidu? Znamená to opravdu, že jsme slabé?

Mezi mými kolegy – šestadvaceti velvyslanci – se cítím velmi dobře. Jsou vtipní, chytří, velkorysí, a jak už to bývá u lidí, kteří toho hodně umějí a vědí, jsou skromní a normální. Jednání našeho Výboru Stálých zástupců, který se nazývá Coreper (což je francouzská zkratka), trvají běžně bez přestávky deset, někdy i dvanáct hodin, i obědy jsou pracovní. Kolegové mi nedají nic zadarmo. Jakoukoliv manipulaci by hned tvrdě kritizovali, okamžitě by odhalili, pokud bych přišla nepřipravená. Je ale pravda, že občas mi jako ženě projde lépe, když třeba diskusi trochu utnu, protože už nevede k ničemu novému, připomenu kolegům, ať jsou struční, věcní.

Celkem řídím 62 diplomatek a 84 diplomatů. Vytížení je opravdu velké, často se jedná dlouho do noci, pokud se nejedná, diplomaté píšou zápisy z jednání, připomínky k dokumentům, připravují se na další den. Moc toho nenaspíme, soboty jsou pracovní, v neděli sice trochu spánku doženeme, ale pak už zase pracujeme, s vědomím, že nesmíme a nechceme nic pokazit. Největší psychické zatížení se projevovalo v listopadu a prosinci, přesně tak, jak nám to popisovali Slovinci i Francouzi. Koncem roku jsme měli na Stálém zastoupení několik přednášek psychologa, který si s kolegy promluvil a seznámil je s některými metodami relaxace.

Vedli jsme si mnohem lépe, než se od nás jako „euroskeptické“ země očekávalo. V novinách navzdory pesimistickým článkům ze závěru roku 2008 chválili naši administrativu, to, že dokumenty předkládáme včas, že naši ministři i premiér řídili jednání výborně – důrazně, svižně, dynamicky, přičemž každý má prostor se vyjádřit. Jarní Evropská rada byla hodnocena jako vynikající úspěch. Občas nás kritizovali za to, že některá mimořádná zasedání připravujeme z jejich pohledu na poslední chvíli, i když je nakonec zvládneme dobře. Naší nevýhodou je, že Lisabonská smlouva ještě neprošla všemi schvalovacími procedurami (v době uzávěrky chyběl podpis prezidenta – pozn. red.).

Současný vývoj na domácí scéně má na naše předsednictví velmi nepříznivý dopad. Neovlivňuje to tolik výsledky jednání, naopak, v těchto dnech jsme při jednáních v Radě i s Evropským parlamentem dokončili řadu velmi těžkých jednání, na kterých si vylámaly zuby mnohé země před námi. Nedávno mě oslovil komisař Verheugen s tím, že naše předsednictví odvádí navzdory kritice v médiích velmi dobrou práci. Za předsednictví sto tří zemí se sice už třikrát stalo, že se měnila vláda. Jenže tentokrát se Evropa potýká s těžkou finanční a ekonomickou krizí. O to víc potřebuje předsednická země plné soustředění, politický mandát a silnou autoritu. Šance řídit evropskou sedmadvacítku se už nebude nejméně do roku 2020 opakovat. Jeden z mých belgických spolupracovníků jen stručně podotknul: „Naše belgická politická scéna je víc než složitá, sestavit stabilní vládu je někdy nad lidské sily. Ale šest měsíců před předsednictvím a šest měsíců v jeho průběhu, to je u nás v Belgii pokaždé klid zbraní!“ My samozřejmě pracujeme až do konce předsednictví stále naplno.

 

Až tady v Bruselu jsem opravdu poznala, že se od ostatních členských států lišíme ve třech věcech. První je schopnost improvizace. Druhou je náš sklon k humoru všude, za všech okolností, nic nám není svaté. Tou třetí vlastností je neschopnost vážit si úspěšných lidí. ENTROPA tady byla přijata lépe než doma. Obecně ji lépe snášejí lidé liberálnějšího postoje, mrzí mě, pokud se opravdu někoho dotkla. Když ji vidíte na vlastní oči, cítíte, že nemá být a není zlá. Že vlastně říká nahlas to, co si spousta lidí připustí jen v duchu. Evropa je někdy tak politicky korektní, že je až nudná, že některé problémy zametá pod koberec. Dodnes postávají v jinak šedivé budově Rady hloučky se zakloněnými hlavami, s fotoaparáty, vesměs se usmívají. Co mi ale opravdu vadilo, byla lež, že jde o pohled autorů šestadvaceti zemí.

Teď se objevily zprávy, že David Černý hodlá ENTROPU sundat dřív, a nevím, jaký bude její další osud. Podle mne má zůstat v budově Rady až do konce června 2009. K našemu předsednictví už patří.

 

České předsednictví je nabité kulturními akcemi, nejen v Praze, ale hlavně v Bruselu. Jaký je tu zájem o českou kulturu?

Součástí našeho předsednictví tady v Bruselu je na sto kulturních akcí. Při zahajování výstavy DEKADENCE na hlavním bruselském náměstí – Grand Place – byla budova radnice zcela zaplněna, stejně jako sál na Stálém zastoupení při výstavě fotografií za uplynulých dvacet let VIA LUCIS nebo ve Flanders Design Galerie při zahájení výstavy moderního designu – zejména skla – KŘEHKÝ BY DESIGNBLOK PRAGUE. Naší ctižádostí je dělat akce, které přitáhnou účastníky ne pro sentimentální vzpomínky na domov nebo mládí, ale protože jsou kvalitní, na evropské úrovni. Ani nevíte, jak mě potom těší, když slyším pochvaly spousty cizinců. Naše kultura patří mezi velmi silné stránky českého předsednictví.

Protože je na vysoké úrovni, drží krok se světem. Výstava KŘEHKÝ bude cestovat po čtyřech světadílech, z Prahy do Milána, Francie, Lille, New Yorku, Tokia, Bruselu, Austrálie. Zatím všude sklízí úspěch, v New Yorku vyhrála jako první ze zemí bývalé Východní Evropy kategorii doplňků na mezinárodním veletrhu International Contemporary Furniture Fair (ICFF).

Stálé zastoupení organizuje každoročně mj. i český ples a českou street party. S jakým ohlasem?
Obě akce jsou v Bruselu velice populární. Zatímco u nás chodí na ples alespoň jednou za sezonu skoro každý – tady v Bruselu je ples velká vzácnost. Český ples výborně prezentuje kvalitní vážnou hudbu, jazz i balet. Češi krásně tančí, přicházejí ve večerním, baví se. Na street party bývá největší problém kolem půlnoci přemluvit hosty, že už opravdu končíme, že už by měli jít domů. Přispívají k tomu správně vybrané kapely, třeba Čechomor nebo Gypsy.cz.

 

 

To, že často prší, mi nevadí. V zimě mi tu chybí sníh, i když tentokrát byla zima mimořádně chladná a dokonce několik týdnů mrzlo. Špatně se tu snáší málo světla, obloha má sto odstínů šedé. Navíc několikrát za týden strávíme třeba celý den v místnostech bez oken, což je nepříjemné.

Moře jsme viděla na jaře a o Vánocích, je krásné, ale na koupání moc není.

U nás doma bylo úplně normální, že jsme chodily všechny tři sestry do jazykovky, tatínek nám na starý magnetofon nahrával všechny možné jazykové kurzy a pouštěl nám je při snídani. Pochopitelně mě to nebavilo a často jsem protestovala. V osmnácti mě ale angličtina začala bavit a v roce 1989 jsem mu byla vděčná, mohla jsem pracovat v němčině, angličtině, domluvit se francouzsky. Do jazykové školy chodím celý život, nakonec jsem se dala i do španělštiny. Učím se ji jenom pro radost, kvůli hudbě, kvůli Jižní Americe, kam bych se jednou ráda podívala. Je velice příjemné mluvit s lidmi v jejich jazyce, mnohem rychleji a lépe se naváže osobní kontakt.

 

Mně by úplně stačilo, kdyby za deset let byla podobná té dnešní, jen trochu pragmatičtější, podnikavější, méně politicky korektní a méně byrokratická. To, že už víc než padesát let žijí členské státy EU v míru, je úžasná hodnota sama o sobě.