Komunisté, mimo zákon v letech 1991 – 1993, dominují moldavské politice od počátku nového tisíciletí: ve volbách v roce 2001 získali 49,9 procent hlasů, o čtyři roky později 46 procent. Zveřejnění výsledku posledních voleb, 5. dubna, podle něhož komunisté obdrželi 49,48 procent hlasů a spolehlivou většinu mandátů ve 101členném parlamentu, se stalo rozbuškou nepokojů.
Ukradená budoucnost
Den nato propukly v hlavním městě Kišiněv protesty proti volebním manipulacím komunistů. Demonstranti, mezi nimiž převažovali studenti, pod transparenty jako „Ukradli nám budoucnost“, požadovali volby nové. Sedmého dubna vtrhl rozzuřený dav okny do sídel parlamentu a prezidenta, které částečně vyplenil a vypálil.
Pozdní, leč o to tvrdší policejní zásah a hromadné zatýkání demonstrantů radikálně snížily počty protestujících, až do vyhasnutí hnutí po několika dalších dnech. Pro uklidnění veřejnosti prezident Vladimír Voronin přislíbil přepočítání volebních hlasů; zanedlouho vydaly moldavské úřady prohlášení, že žádné nesrovnalosti nebyly zjištěny, a výsledek voleb byl s konečnou platností potvrzen.
Co se vlastně demonstrantům nelíbilo? Odmítli se podřídit rozhodnutí většiny a neodůvodnitelným násilím se je pokusily zvrátit? Nad parlamentem a prezidentským palácem nakrátko vyvěsili rumunské vlajky se třemi svislými pruhy, lišící se mimochodem od těch moldavských jen absencí státního znaku uprostřed. Moldavský prezident to okomentoval slovy, že trnem v oku opozici nebyli ani tak komunisté, jako sama moldavská státnost.
Komunisté brání vlast proti fašistům
Prezident Voronin, komunistický aparátčík z doby Sovětského svazu, který se do čela moldavských komunistů postavil nedlouho po opětovném povolení jejich činnosti, demonstranty taktéž označil za „hrstku fašistů opilých hněvem“. Policie se s hněvem opilými fašisty nepárala: po stovkách je vozila na policejní stanice, kde je mlátila obušky a mučila; na tři stovky jich bylo zraněno a nejméně tři zemřeli. Moldavská televize v průběhu nepokojů vysílala pásma písní a tanců; vzhledem k notorickému nedostatku informací demonstranti mezi sebou komunikovali zejména prostřednictvím mobilní sítě a internetu.
Patnáctého dubna vyhlásil prezident Vorodin všeobecnou amnestii, jež se měla stát definitivní tečkou za protesty. S propuštěním všech zatčených demonstrantů si však i poté dávala policie načas; naproti tomu policisté, kteří se dopustili brutality vůči zatčeným, se ze svých činů zodpovídat nebudou vzhledem k tomu, že se – podle Mariana Lupu, komunistického předsedy parlamentu – prezidentská amnestie vztahuje přece i na ně.
Moldavský, nebo rumunský?
Výroku pozorovatelů OBSE o regulérnosti volebního klání se vzepřel jeden z jejich zástupců. Srovnání seznamů registrovaných voličů s volebními lístky ukázalo, že se rozcházejí zhruba o 160 tisíc duší v zemi čítající kolem 3,5 milionů obyvatel. Vítězství komunistů se všeobecně očekávalo, otázkou zůstávalo, nakolik bude výrazné. Komunisté tak nejspíš dosáhli volebního úspěchu „po zásluze“, jen si „připumpovali“ nějaké ty hlasy na úkor ostatních.
Většina současných problémů Moldavska má původ v jeho spletité historii. O území většinově obývané Rumuny se v uplynulých staletích přetahovalo Rumunsko s Ruskem a Rakouskem-Uherskem. Po anexi Moldávie Sovětským svazem byla její rumunská identita násilně potlačena a úředním jazykem se stala ruština. Od získání nezávislosti v roce 1991 se v zemi nadále střetávají dva proudy, z nichž první hlásá rumunskou identitu Moldavanů a druhý razí teorii svébytného moldavského národa. Úředním jazykem země je moldavština, která sice zní navlas stejně jako rumunština, říkat to nahlas však nezní vůbec vlastenecky.
Nejvážnější místní problém představuje Podněstří, úzký průmyslový pás na levém břehu řeky Dněstr, jež počátkem 90. let vyhlásilo nezávislost na Moldavsku a s pomocí ruských vojsk, která tam setrvávají dodnes, v roce 1992 porazil moldavskou armádu. Vláda v Kišiněvě se dnes nabídkou četných ústupků pokouší nad tímto územím znovu získat kontrolu, jednat však musí především s Ruskem, bez něhož by separatistická enkláva – podobně jako Abcházie či Jižní Osetie – neexistovala.
Moldavská komunistická vláda, dávno konvertovaná k tržnímu hospodářství, usiluje o členství země v Evropské unii. Sama komunistická strana je současně členem sdružení komunistických stran bývalého Sovětského svazu, usilujících o jeho obnovení.
Jak jde tohle dohromady? V Kišiněvě jde dohromady leccos. Moldavané, kteří nevědí dobře, kam patří, bez přestání – a nevyhnutelně – lavírují mezi Východem a Západem.
