Moldavsko na pomezí dvou světů

Kde v Evropě komunisté opakovaně vítězí v pluralitních volbách? V Moldavsku. V malé zemi vklíněné mezi Ukrajinou a Rumunskem byla přitom krátce po vyhlášení nezávislosti – vzešlé z rozpadu Sovětského svazu – komunistická strana zakázána; dnes soutěží o přízeň občanů s jinými a letos v dubnu dosáhla třetího volebního úspěchu v řadě.

Komunisté, mimo zákon v letech 1991 – 1993, dominují moldavské politice od počátku nového tisíciletí: ve volbách v roce 2001 získali 49,9 procent hlasů, o čtyři roky později 46 procent. Zveřejnění výsledku posledních voleb, 5. dubna, podle něhož komunisté obdrželi 49,48 procent hlasů a spolehlivou většinu mandátů ve 101členném parlamentu, se stalo rozbuškou nepokojů.

 
Ukradená budoucnost
Den nato propukly v hlavním městě Kišiněv protesty proti volebním manipulacím komunistů. Demonstranti, mezi nimiž převažovali studenti, pod transparenty jako „Ukradli nám budoucnost“, požadovali volby nové. Sedmého dubna vtrhl rozzuřený dav okny do sídel parlamentu a prezidenta, které částečně vyplenil a vypálil.
Pozdní, leč o to tvrdší policejní zásah a hromadné zatýkání demonstrantů radikálně snížily počty protestujících, až do vyhasnutí hnutí po několika dalších dnech. Pro uklidnění veřejnosti prezident Vladimír Voronin přislíbil přepočítání volebních hlasů; zanedlouho vydaly moldavské úřady prohlášení, že žádné nesrovnalosti nebyly zjištěny, a výsledek voleb byl s konečnou platností potvrzen.
Co se vlastně demonstrantům nelíbilo? Odmítli se podřídit rozhodnutí většiny a neodůvodnitelným násilím se je pokusily zvrátit? Nad parlamentem a prezidentským palácem nakrátko vyvěsili rumunské vlajky se třemi svislými pruhy, lišící se mimochodem od těch moldavských jen absencí státního znaku uprostřed. Moldavský prezident to okomentoval slovy, že trnem v oku opozici nebyli ani tak komunisté, jako sama moldavská státnost.
 
Komunisté brání vlast proti fašistům
Prezident Voronin, komunistický aparátčík z doby Sovětského svazu, který se do čela moldavských komunistů postavil nedlouho po opětovném povolení jejich činnosti, demonstranty taktéž označil za „hrstku fašistů opilých hněvem“. Policie se s hněvem opilými fašisty nepárala: po stovkách je vozila na policejní stanice, kde je mlátila obušky a mučila; na tři stovky jich bylo zraněno a nejméně tři zemřeli. Moldavská televize v průběhu nepokojů vysílala pásma písní a tanců; vzhledem k notorickému nedostatku informací demonstranti mezi sebou komunikovali zejména prostřednictvím mobilní sítě a internetu.
Patnáctého dubna vyhlásil prezident Vorodin všeobecnou amnestii, jež se měla stát definitivní tečkou za protesty. S propuštěním všech zatčených demonstrantů si však i poté dávala policie načas; naproti tomu policisté, kteří se dopustili brutality vůči zatčeným, se ze svých činů zodpovídat nebudou vzhledem k tomu, že se – podle Mariana Lupu, komunistického předsedy parlamentu – prezidentská amnestie vztahuje přece i na ně.
 
Moldavský, nebo rumunský?
Výroku pozorovatelů OBSE o regulérnosti volebního klání se vzepřel jeden z jejich zástupců. Srovnání seznamů registrovaných voličů s volebními lístky ukázalo, že se rozcházejí zhruba o 160 tisíc duší v zemi čítající kolem 3,5 milionů obyvatel. Vítězství komunistů se všeobecně očekávalo, otázkou zůstávalo, nakolik bude výrazné. Komunisté tak nejspíš dosáhli volebního úspěchu „po zásluze“, jen si „připumpovali“ nějaké ty hlasy na úkor ostatních.
Většina současných problémů Moldavska má původ v jeho spletité historii. O území většinově obývané Rumuny se v uplynulých staletích přetahovalo Rumunsko s Ruskem a Rakouskem-Uherskem. Po anexi Moldávie Sovětským svazem byla její rumunská identita násilně potlačena a úředním jazykem se stala ruština. Od získání nezávislosti v roce 1991 se v zemi nadále střetávají dva proudy, z nichž první hlásá rumunskou identitu Moldavanů a druhý razí teorii svébytného moldavského národa. Úředním jazykem země je moldavština, která sice zní navlas stejně jako rumunština, říkat to nahlas však nezní vůbec vlastenecky.
Nejvážnější místní problém představuje Podněstří, úzký průmyslový pás na levém břehu řeky Dněstr, jež počátkem 90. let vyhlásilo nezávislost na Moldavsku a s pomocí ruských vojsk, která tam setrvávají dodnes, v roce 1992 porazil moldavskou armádu. Vláda v Kišiněvě se dnes nabídkou četných ústupků pokouší nad tímto územím znovu získat kontrolu, jednat však musí především s Ruskem, bez něhož by separatistická enkláva – podobně jako Abcházie či Jižní Osetie – neexistovala.
Moldavská komunistická vláda, dávno konvertovaná k tržnímu hospodářství, usiluje o členství země v Evropské unii. Sama komunistická strana je současně členem sdružení komunistických stran bývalého Sovětského svazu, usilujících o jeho obnovení.
Jak jde tohle dohromady? V Kišiněvě jde dohromady leccos. Moldavané, kteří nevědí dobře, kam patří, bez přestání – a nevyhnutelně – lavírují mezi Východem a Západem.

Martin Daneš

XANTYPA 06/09 - výběr z článků

MAGDALENA DIETLOVÁ 06/09

MAGDALENA DIETLOVÁ 06/09

Vážení a milí,
vězte, že porucha osobnosti není ojedinělým jevem, jen v Česku je zasaženo patnáct procent populace. Proč to říkám? Protože sama se potkávám s příběhy dětí i dospělých, na nichž se jejich rodina či okolí vzdálenější někdy nějak provinilo. Oni se tím užírají a navenek působí jako podivíni (trpí bulimií, sebepoškozováním, vystresovaností či agresivitou). Málokdo si dá tu práci, aby vystopoval, proč se to děje…

Jakub Nepraš: Iluzionista

Jakub Nepraš, osmadvacetiletý absolvent Akademie výtvarných umění, tvoří v Praze, svou věž, prorůstající korunami stromů, má nedaleko Prahy. A jen letos už vystavoval v Paříži, New Yorku a nejnověji v Portu. Dveře do světa mu povětšinou otevírá padovsko-pražská kreativní galerie Vernon galeristky Moniky Burian. Jakub říká: „Někdy ani nechci být na své vernisáži, chci, aby mé věci žily samy, beze mne.“ Takže teď na něj na chvíli zapomeňte, prohlédněte si fotografie jeho děl, a až se vynadíváte, vraťte se k nám, abychom nahlédli do „iluzionistovy maringotky“.

Poslední anatolští kočovníci

V dálce se ozývá cinkot rolniček a bečení ovcí. Tábor kočovníků, který už od rána marně hledáme, musí ležet někde nablízku. Náhle proti nám s ostrým vrčením vybíhá několik ovčáckých psů velkých jako tele. Začínáme panikařit, ale naštěstí přichází včas záchrana. Na scéně se objevuje ani ne desetiletý pasáček, důrazně psy napomíná a zahání svou velkou holí.

Milena Vicenová

Česká republika podstupuje od ledna zatěžkávací zkoušku v podobě předsednictví v Evropské unii. A to je členem tohoto společenství teprve pět let. Čeští diplomaté v Bruselu jsou konfrontováni s množstvím aktuálních krizí a problémů, o kterých se kolegům ze starších a zkušenějších členských států v průběhu jejich předsednictví ani nezdálo. Světová finanční krize, energetická krize vyvolaná zastavením dodávek ruského plynu či eskalace napětí na Blízkém východě, poprask kolem ENTROPY či pád české vlády a desítky či stovky dalších „běžných“ pracovních problémů. Výboru stálých představitelů členských států EU pod názvem COREPER předsedá v Radě EU jediná žena v této nejvyšší funkci – velvyslankyně MILENA VICENOVÁ.

BOJOVNÁ ZRANITELNOST Vladimíra Čecha

„Když naše slova naleznou domov, zažíváme šťastnou hodinu,“ říkala svým hostům v Českém rozhlase neděli co neděli Zuzana Maléřová. Nyní se na stránkách Xantypy k těmto ztišeným setkáním vrací. Aby zachytila, co mizí a co zůstává.

Ze světa - výběr z článků

Arabští diktátoři si balí fidlátka

Vlna lidových povstání proti diktátorům arabského světa, jejímž epicentrem se loni v prosinci stalo Tunisko, bývá přirovnávána k pádu železné opony v Evropě. Na rozdíl od zemí střední a východní Evropy před rokem 1989 ovšem dotčené režimy nemají žádného Velkého bratra, zahraniční centrálu, kde by za ně přijímali všechna klíčová rozhodnutí… pokud bychom za takovou centrálu nepovažovali Washington.
 

Pobřeží slonoviny má dva prezidenty

Jak se stalo, že má Pobřeží slonoviny dva prezidenty? Problém vznikl při vyhlašování výsledků druhého kola prezidentských voleb z listopadu 2010, kdy si oba účastníci – odstupující prezident Laurent Gbagbo i jeho rival Alassane Ouattara – přisoudili vítězství.
 

Nobelova cena čínskému disidentovi rozlítila Peking

Když na počátku října udělili norští akademici Nobelovu cenu míru čínskému disidentovi, spisovateli Liou Siao-po, utrpěl pekingský komunistický režim šok. Přes ohlášenou nominaci se cítil dostatečně silný v kramflecích a do poslední chvíle se domníval, že cenu nakonec dostane někdo jiný.
 

SARRAZIN VS. SARACÉNI

Lidé po ekonomické krizi nemají bankéře příliš v lásce. Jeden se ale přízni veřejnosti těší. Nebo spíše těšil, protože Thilo Sarrazin už bankéřem není. Musel odejít. I tak se totiž v Německu pyká za to, když řeknete pravdu o zpackané integraci přistěhovalců. 

Sirleaf a Tailor – dvě tváře africké politiky

Sirleaf a Tailor – dvě tváře africké politiky

Dvě světové celebrity, jež se v srpnu ocitly na lavici svědků v procesu s liberijským exprezidentem Charlesem Taylorem probíhajícím v nizozemském Haagu, se – k potěšení žurnalistů – nemohly dohodnout na tom, co se stalo před třinácti lety při společné večeři s Nelsonem Mandelou: vrazil kdosi na chodbě supermodelce Naomi Campbell do ruky sáček s malými, špinavými kamínky, o nichž pořádně nevěděla, od koho jsou, jak tvrdí ona, anebo tam modelka flirtovala s tehdejším liberijským vládcem Taylorem a pak od něho dostala jeden obrovský diamant, jak tvrdí americká herečka Mia Farrow?
 

V katalánských arénách už býčí krev nepoteče

V katalánských arénách už býčí krev nepoteče

Papá Hemingway se musí v hrobě obracet. Spisovateli, který zbožňoval španělské býčí zápasy coby ztělesnění mužné síly, by se jistě nelíbil zákaz koridy, k němuž na základě předchozí lidové iniciativy a koordinovaného odporu starostů koncem července přikročil katalánský parlament. Zákaz, jenž na území jednoho z ekonomicky nejvýznamnějších španělských autonomních regionů nabude právní účinnosti v lednu 2012, vyvolal vzrušenou debatu po celém Španělsku i ve dvou sousedních zemích, kde je korida provozována.
 

„Žlutí“ s „rudými“ se perou o moc v Thajsku

„Žlutí“ s „rudými“ se perou o moc v Thajsku

Thajsko bylo donedávna jednou z nejoblíbenějších turistických destinací v Asii. Vedle moře, příjemného klimatu a solidní infrastruktury sem návštěvníky lákala i pověst země coby ostrůvku relativní stability v regionu zmítaném nesčetnými konflikty. Tohle renomé je dnes minulostí. Letos na jaře se hlavní město Bangkok na dva měsíce proměnilo v bitevní pole.

Belgie se rozpada. Už 180. rok

Belgie se rozpada. Už 180. rok

V posledních týdnech píše mezinárodní tisk o hrozícím rozpadu Belgie. Dle žurnalistů se rozpadá zhruba každé dva roky, a kdyby měly jejich předpovědi dojít rychlého naplnění, nezbyl by tak z malého státu dávno už ani trávník před bruselským královským palácem. Na druhou stranu není v Evropě země rozklíženější mezi dva národy; ve srovnání s ní bylo Československo vzorem bratrské lásky mezi Čechy a Slováky.

EUROOBČANÉ, CHYSTEJTE ŠRAJTOFLE

EUROOBČANÉ, CHYSTEJTE ŠRAJTOFLE

Přichází daň z uhlíkuO změně klimatu se dosud jen globálně diskutovalo. Teď se ale změní klima i v našich peněženkách. Oteplovači nám šrajtofle pěkně zahřejí, až nám z toho zmrzne úsměv.

Islanďané nesměle klepou na dveře Bruselu

Islanďané nesměle klepou na dveře Bruselu

V posledních patnácti letech usilovaly o členství v Evropské unii převážně chudší země evropského východu či Středomoří, nikoli ty bohaté západoevropské. Loni v létě se situace změnila a jedna taková si žádost o vstup podala: Island. Proč? Především proto, že tahle malá ostrovní republika, situovaná v severním Atlantiku, donedávna bohatá byla, a už není

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 06/09

XANTYPA Číslo 06/09

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 10/2019

XANTYPA XANTYPA 10/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne