Když na střední škole odevzdal práci na téma Moje rodina, zastavila ho druhý den úplně bledá učitelka: „Co jste to, Vladimíre, napsal, já jsem celou noc nespala.“ „Jenom pravdu, paní profesorko,“ odpověděl.
Jeho děda se dostal s legiemi na východní Ukrajinu do Mirhorodu, což bylo centrum záporožských kozáků, a vzal si tam za manželku dceru kozáckého atamana. V roce 1916 se jim narodil syn, Vladimírův otec. Rok na to přišla revoluce a hladomor. Jeden z těch hladomorů, kdy se v šílenství jedly i malé děti. Děda se chtěl i s rodinou vrátit, ale znamenalo to útrapnou cestu. Dobytčími vagony jeli přes pobaltské státy, vlakem hýbaly vši. V úděsných podmínkách děda zemřel na tyfus a je pohřben někde v hromadném hrobě v Estonsku u města Narva. A ukrajinská babička, která neuměla slovo česky, přijela k příbuzným do Čech a synka u nich nechala. To už vznikla Československá republika a ona, protože byla učitelka, odjela učit na Zakarpatskou Rus. Tam si vzala maďarského učitele, měla s ním syna, a když čekala druhé dítě, při nepovedeném potratu vykrvácela. To bylo Vladimírovu otci čtrnáct let.
Ani maminčin život nebyl jednoduchý. Táta byl dlouholetý zaměstnanec rozhlasu, za války v odboji, po komunistickém puči ho vyhodili. Nesl to velice těžce a nakonec se zastřelil.
A tak oba Vladimírovy rodiče tíha života poznamenala hned na jeho počátku.
Otec, sirotek od 14 let, se musel protloukat sám, odmaturoval v Mukačevu, tam začal hrát v ukrajinském divadle, a nakonec se stal českým hercem. Zvlášť v rozhlase se o Vladimírově otci dodnes mluví s uznáním. Maminka, Heda Čechová, se zase stala nejen známou rozhlasovou a pak i televizní hlasatelkou, ale i symbolem doby.
Své nejvnímavější dětství prožil na Starém Městě. Praha byla plná koní, Vltava zamrzala. V křivolakých uličkách Foglarových Stínadel hrál fotbal a prožíval romantiku těch dětských let. Kolem zuřila padesátá léta, která nevnímal. Ve škole konstatovala paní učitelka, že učí třicet let, ale tak úžasné děti nezažila. Takže byl hodný chlapec, který se ani příliš nenaučil prát, protože to nepotřeboval. Pak se však rodiče rozvedli. Nějakou dobu žili společně v jednom bytě, což nebylo hezké období. A máma vymyslela výměnu. Krásný byt na Starém Městě za dva malé byty na Vinohradech. Táta bydlel v bytečku o patro výš, oni pod ním. K Vinohradům nemá Vladimír vztah dodnes. Snad pro ten zlom v jeho dětství, který znamenal konec hezkých časů. Dostal se do školy, kde učitelka konstatovala, že učí třicet let, ale takové grázly ještě nezažila. Ve třídě byla převaha proletářských kluků, jeho máma už v té době byla slavná hlasatelka a chlapci snad z mindráků usoudili, že nejvíc ze všeho je baví po každém vyučování synka zmlátit. Čekávalo na něj patnáct, dvacet kluků v obrovské přesile. Když vylezl, vrhli se na něj. Snažil se utíkat, skrývat. Ve třídě byli dva spolužáci postižení po obrně. To je spojilo. Prchali společně. Rodičům nic neřekl, měl pocit, že si to musí vyřešit sám. Psychicky oslabený začal být velmi nemocný. Při třetím zápalu plic kašlal krev a v nemocnici ho dali samotného na pokoj, kde se jen čekalo, zda přežije. Týdny a měsíce trávil několik let v nemocnicích, pak byl chvíli ve škole, než zase odjel na dva měsíce do ozdravovny, což byla vnitřní strukturou spíše obdoba polepšovny s drsnými mravy. Naučil se tam ale prát. Když se uzdravil, po návratu do školy si musel jednoho spolužáka po druhém vzít stranou a dát mu nakládačku, až si získal vážnost a dali mu pokoj. Ale zařadil se tak mezi třídní grázly. Z takového šuplíku se jen velmi těžce dostává. Kvůli nepravidelné školní docházce se začal špatně učit a spousta lidí mu prorokovala, že to s ním zle skončí. A ačkoliv by na něj nikdo nevsadil zlámanou grešli, zapnul, učení dohnal a dostal se na střední školu.
Celý život mu vadilo, že je jedináček. Toužil po sourozenci a už tehdy si říkal, že až jednou bude mít děti, bude jich víc, aby tohle nezažily. Teď má dohromady čtyři. Máma byla pod obrovským tlakem a měla spoustu práce. Hodně času proto trávil sám doma, v bytě, ve kterém se bál; jediný kontakt s mámou byl někdy takový, že si ji zapnul v televizi. Naučil se vařit a protloukat samostatně životem. Nebylo to lehké, ale zažili s mámou i pěkné chvíle, nahoru dolů, jak to v životě bývá.
S tátou, ačkoliv bydlel nablízku, byl vztah komplikovanější. I v důsledku rozvodu se částečně rozbil a už nikdy nebyl, jak má být – z jednoho kusu. Stejně jako máma jezdil i táta poctivě na všechny jeho premiéry do vzdálených míst, ale jinak se i vzhledem k té dálce vídali málo. Ke sblížení došlo až ve chvíli, kdy už byl táta velice nemocný. Žil bohatýrský život, hodně pil nápoje všeho druhu, jedl s chutí, až přišel ke stáru vrchní a začal počítat: „Kolik panáčků, kolik piveček a kolik tučných jídel to bylo?“ Dostal těžkou cukrovku. Přijel za Vladimírem do Pardubic, kde hrál krásnou roli Radzinského, jednoho z děkabristů. Pak seděli spolu na ubytovně a táta u dia vína vyprávěl věci, které mu nikdy neřekl. Byli si nejblíž jak kdy v životě. Druhý den přišel Vladimír pozdě na zkoušku, ale ten silný okamžik, na který vzpomíná dodnes, mu za to stál. Táta umíral těžce a dlouho, ale jeho čtvrtá žena se o něj věrně starala. Ležel pak v takové té české ošklivé nemocnici, bývalém klášteře, a když cítil, že se blíží konec, napsal svým příbuzným. Mezi nimi také svému nevlastnímu bratrovi, který žije v Maďarsku. A on opravdu přijel. Byli si neuvěřitelně podobní, ale táta už nevnímal. Bratr si k tátovi přisedl na postel a začal na něj mluvit ukrajinsky. A najednou táta pootevřel oči a začal mu ukrajinsky odpovídat. Řečí, do které se narodil, naposledy promluvil. Když za ním přijel Vladimír na Štědrý den, postel byla prázdná. „Ten už umřel,“ řekla nemilá sestra.
Svůj vlastní život začal žít, když dokončil DAMU a odjel do svého prvního angažmá do Ostravy. Tam taky potkal svoji první ženu a nastěhoval se do bytu k jejím rodičům. Už tehdy poznal, že ač miluje samotu, neumí v ní žít dlouho. A právě odloučení od rodiny zanechalo trvalé následky. Dostal nabídku do Pardubic, ale domluvili se, že nebudou přestěhovávat rodinu, neměl jistotu, jak dlouho tam zůstane. Nakonec žil tři roky sám a za rodinou jen dojížděl do Olomouce. A když se všichni sestěhovali do Prahy, zjistil, že už to nejde. Ten život na dálku pro něj zůstal mementem. Rozchodem si uvědomil bolestnou věc. Že udělal svým dětem přesně to, co jim nikdy udělat nechtěl a co si sám jako kluk prožil. Považuje to za jeden ze svých největších hříchů, se kterými předstoupí před soudní stolici nějaké vyšší moci. Hrdý na rozvod není.
I dnes, ve své druhé rodině si uvědomuje, že společné soužití má úskalí a vyžaduje ústupky, ale pro něj je nesmírně důležité. Mnohokrát pocítil, čím se platí za svobodu. Když seděl někde na ubytovně nebo v podnájmech, říkal si: „Kdybych teď umřel, najdou mě za několik dní, protože bych nikomu nechyběl, nikdo by mě nehledal.“ Možná, že právě zájem, který o sebe rodina projevuje, je její největší hodnotou, jakou on objevil. Snad proto, že se už od svého dětství musel učit být sám. A taky se setkával se smrtí. V nemocnici se v jedenácti letech sblížil s klukem, který mu půjčil knížku, a když mu ji chtěl vrátit, zjistil, že je mrtvý. Vystrkán kolektivem na okraj, přijal roli samotáře. A jako starší jezdil občas sám i na vandry. Odjel do lesů, vrátil se za několik dnů. Být takhle sám v lese dává člověku zvláštní rozměr.
Ve svých dětech pořád vidí nahá bezmocná stvoření. Jako když se narodily. I když obejme svou dospělou dceru, stále v ní vidí toho drobečka. Dotyk dítěte je krásný. Nemá pocit, že ve starším věku prožívá své malé děti intenzivněji. Spíš vidí rozdíl v tom, že se daleko rychleji zadýchá a nemá tolik sil. Nikdy by nechtěl, aby jeho děti měly pocit, že něco dluží svým rodičům. On je přivedl na svět a jeho povinností je se o ně postarat. A oni to zase jednou vrátí svým dětem.
Po svých rozmanitých předcích zdědil určitou zranitelnost, křehkost, ale zároveň pevnost a bojovnost. Jeho život šel v kotrmelcích, takže určitě není přehnaně sebevědomý. Svou tendenci k podceňování vyvažuje schopností vždycky se poprat o život. Umí prožít štěstí, ale v jeho úsměvu je vždy trochu smutku marného přání „kéž by to vydrželo“… Když se ohlédne, ví, že prožil dramatický, dobrodružný, ale i velice bohatý a zajímavý život a že ho má rád.
