TISÍCE PLANOUCÍCH SRDCÍ
KHALED HOSSEINI
přeložil Ladislav Šenkyřík
(Leda/Rozmluvy, Voznice)
Není tomu dlouho, co autorův román LOVEC DRAKŮ o dvou afghánských chlapcích nerovného původu prošel světem a s úspěchem dorazil až k nám. Tentokrát už z názvu vytušíme, že jde o příběh velké lásky, jenomže tragické, jak jinak, když se odehrává uprostřed země, která ženám upírá právo svobodně milovat a muži podle tradice velí ženu doslova vlastnit. Navíc se příběh odehrává v Afghánistánu, zmítaném ve válkách a krvi. Opět jde o dvě hlavní postavy: Marjam, harámí, dcera nemanželského původu, k níž se milující otec smí hlásit jenom potají, a Lejla, jež při bombardování ztratí rodiče i milého. Obě se náhodně sejdou jako nedobrovolné manželky usurpátorského Rašída. Jsou to ženy i v utrpení úžasné a odvážné. Útěk do Pákistánu před mužem a taliby se jim nezdařil, Marjam na zápas o svobodu doplatí, ale Lejla se svými dětmi nakonec najde svého ztraceného Tárika a překvapivě se vrací do Kábulu. Cestou zajde k Herátu poznat chatrč, kde vyrůstala Marjam. Život ji čeká nelehký, ale láska jí pomáhá ho unést. Velké téma lidskosti a lásky, zrozené z těžko uvěřitelné bolesti.
KOMINICKÉ LODĚ
IVAN WERNISCH
(Druhé město, Brno)
Jestli je někomu ještě nejasné, jak může v literatuře vypadat minimalismus, nechť sáhne po nové Wernischově knize. Básníkovi postačí zhruba sto stránek, aby do nich zhustil devět kvazirománových příběhů. Každý poctivě o třiceti kapitolách, a s výjimkou posledních tří, i s názvem, v němž se oznámí, o čem ta několikařádková kapitola pojednává. Umění zkratky, již by básníkovi měl každý prozaik závidět. Ale ono tu nejde jenom o stylistické kouzlení a vtip, ale o situace, které jsou dílem parodické, dílem groteskní až morbidní – manželka po návratu semleta do znamenitých uzenek, jež s chutí dojídal její syn, když se také vrátil domů, nevěda, že ho též čeká konec v uzenkách. Dílem je tu manifestováno obecné blbství skutečné i neskutečné, podobné, jakým prokládal své poslední sbírky. A fantaskno – už ty kominické lodě! První z „románů“ je příběhem dvou pouštních myslivců. Koho by něco takového napadlo. Naštěstí máme Wernische.
SLUŽEBNÍCI SLOVA
PETRUŠKA ŠUSTROVÁ
(Pulchra, Praha)
Přiznám, že mě nenapadlo, ač jsem to měl předpokládat, jak zajímavý bude přepis rozhlasových rozhovorů s překladateli. Vždyť nejenom překládají cizojazyčné texty, ale dávají nám tu vstoupit do historických, národnostních, jazykových, filosofických kontextů, jež by bez jejich práce většině čtenářů zůstaly uzavřeny. Vyprávění o náročném a nedoceněném řemesle je neuvěřitelně poutavé, mezi překladateli jsou výsostní znalci světových literatur, namátkou Bláhová, Dvořáková, Forbelský, Fröhlich, Charvátová, Jamek, Jindra, Kareninová, Pelán, Vladislav, Zadražilovi, Zbavitel. Ale kromě vlastní profese se dočteme fascinující výklad, který nám dává nahlédnout do spleti kavkazských jazyků, a také do navýsost dramatických dějin ve strhujícím výkladu V. A. Černého. Kolmaš přiblíží Tibet, Jana Součková pak klínopisné písemnictví. Zaujetí je nakažlivé, a proto snad poutavější, než román.
PARNÍK FILOZOFŮ
(Lenin a vyhnání inteligence)
LESLEY CHAMBERLAINOVÁ
přeložil Jaroslav Kubrycht
(Mladá fronta, Praha)
Víme o přemisťování celých národů, o ničení vybraných skupin národů Ruska, a přesto tato kniha je objevná. Vrací se do roku 1922, když podle Leninova výběru a na jeho pokyn začíná na lodích Haken a Preussen deportace nejvýznamnějších vědců do Německa. Ve srovnání s tím, co následuje, akce téměř humánní – jenom nedobrovolná ztráta vlasti. Autorka nevypočítává následující statisíce obětí, ale všímá si života těch prvních vyhnanců, vědců a jejich rodin. Berlín měl ve dvacátých letech významnou menšinu, 320 tisíc ruských exulantů, a Praha téměř třicet tisíc, z toho na tři tisíce vědců a odborníků. Podpora československé vlády byla větší, než jakou ruské emigraci poskytly dohromady vlády Evropy. Byla to především prozíravá Masarykova politika, chtěl pro demokratické Rusko uchovat a rozvíjet jeho vědecký a intelektuální potenciál, proto byla v Praze ruská univerzita, ruská a ukrajinská knihovna. To vše se v knize dočteme, ale její novost a hlavní přínos je v citlivém vyprávění o nelehkých lidských osudech prvních vyhnanců z řad ruské inteligence.
ZAJATCI (Život za ostnatými dráty)
GUIDO KNOPP
přeložila Ingeborg Churaňová
(Ikar, Praha)
Osudy válečných zajatců a jejich rodin za druhé světové války patří k nejtragičtějším stránkám novodobé historie. Že zajatec je člověk, poznal jenom zlomek německých zajatců, kteří se dostali na území Spojených států. Netrvalo to dlouho. Jak spojenci v závěru války rychle postupovali na německé území, nevěděli si s nimi rady; sami pak u Remagenu poznali, co to je hlad a spaní za dešťů v blátě. Nepředstavitelná jsou však milionová čísla zajatců, jejich utrpení a ztráty – jenom v Německu zahynuly tři miliony sovětských zajatců (o jejich osudu po návratu domů raději ani nepřemýšlet). Autor, německý historik, je tu objektivní, když líčí život jedenácti milionů německých zajatců, rozesetých po celém Rusku, řidčeji na Sibiři až po Sachalin a Vladivostok. Snad nejotřesnější poznání: zajatci na tom nebyli o mnoho hůře než Rusové (pomineme-li pěší transporty na Východ o hladu, mrazu či v blátě, ne nepodobné pochodům smrti). Ale naopak i lidská solidarita obyvatel se zajatci. Smutná kapitola se uzavírá až deset let po válce. A jako válka, měla by nás děsit dodnes.
