Ve Zlíně zvolil Pitínský ze dvou známých dramatizací (M. Krobot, B. Rychlík) první. Nešetřil časem. Vesnický rok se mu vešel do dvou stovek minut. Diváci, a to jsem inscenaci viděl se studenty a učni, se nenudili. Seděli jako pěny. Jak by ne? Vždyť v obrovitém díle Aloise a Viléma Mrštíků o životě v Habrůvce je úplně všechno, co dneska přežvykují televize: soužení, toužení, láska, nevěra, hamižnost, podvádění, bezcitnost, alkohol, nenávist, práce, úroda, ožebračení, naděje, smrt. Ale v jak nevídané kvalitě! V písních, v tancích, v lidech. Kdy jste na jevišti naposledy viděli padesát herců? Dneska už noviny nepřinášejí celostránkové recenze na přesvědčivé herecké výkony. Doba je uspěchaná. ROK NA VSIdráždí, dojímá, podněcuje k pospolitosti a sounáležitosti. Ale jinak, než se ve vlastní evropské nedoceněnosti dovolávají národa čecháčkovští politikové. Těm zahrajme FURIANTY,protože stejně jako oni se umějí jen přetahovat o příští rundu zelené. Pitínského zlínská KRONIKA MORAVSKÉ DĚDINYje velkým plátnem hrdosti a pýchy na časy a lidi, co byli, ale sa minuli… A pozor! Pitínský vstoupil mezi hudební skladatele. Plamennou operní mezihrou OLGA a SLUNCE podle kapitoly ZELENÝ ČTVRTEK. Znamenitá fantazie!

 

Čapkovo hledání nesmrtelnosti, nebo aspoň dlouhověkosti, je tématem obecně známým. Autor problém dopovídá ústy Makropulos výmluvně: „Do sta, do sta třiceti let to člověk vydrží, ale pak… Pak pozná, že v něm umřela duše.“ Herajtová tlumočí základní dramatikovu úvahu s přesvědčivou naléhavostí. Nestává se, aby ve stejné chvíli bylo možné srovnávat různé inscenace téže hry. Ještě vzácnější je, aby šéf divadla, kterému se v Praze téma vymklo z rukou, nechal v tom svém zazářit jiného režiséra. To je případ VĚCI MAKROPULOSDavida Drábka (umělecký šéf „Klicperovců“) na Vinohradech a Herajtové v Hradci. Herajtová je výrobcem kandidátek na cenu Thálie v regionálních divadlech. Zlínská Helena Čermáková ji za JÚDIT dostala. Kdyby ji nezískala Kamila Sedlárová za MAKROPULOS, bylo by to skandální. Pominout její Emilii Marty možné jednoduše není. Perfektní rejstřík nálad od vznešenosti k politováníhodnosti. Na jevišti se dokáže několikrát proměnit k nepoznání; od hbité noblesy k unavenosti z problémů světa a k výsměchu historii, jejíž dávno zetlelé aktéry znala osobně… Ten výkon přesahuje hranice jednoho roku a blíží se dokonalosti.

 

Hru na téma, jak to může dopadnout, když se německý utečenec před Hitlerem Max Reinhardt v roce 1935 pokusí přesvědčit Hollywood, aby na filmové plátno přenesl jeho na divadle úspěšný SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ, do češtiny přeložil Pavel Dominik a na scénu Šaldova divadla ji přivedl Karel Kříž. Výchozí situace Ludwigovy komedie je průhledná. Hvězdně zářivá, ale intelektuálně proti Evropě přece jenom prostinká továrna na filmy za jistého skřípání zubů s natáčením nakonec souhlasí. Střet režiséra Reinhardta s tupostí, nevzdělaností a pozlátkem fabriky na sny je ale nevyhnutelný. K natáčení se řízením osudu z Athén připletou opravdoví Oberon s Pukem. Konfrontace epoch, morálky a šaleb se přímo nabízí, zvláště když si Puk poplete osoby, kterým má kouzelným kvítkem potřít víčka, aby se do sebe zamilovaly. Ženské i chlapi se ale v Hollywoodu zamilují jenom do představitele Thysby, a mravnostní cenzor dokonce jako Narcis do vlastního obrazu v zrcadle. Pěkná řádka kuchyňských ingrediencí pro slušnou komedii. Karel Kříž umí znamenitě připravit situace, aby vtípky, skeče a ironie vyzněly od rozehrání až po pointu.