Gogol patřil do učebních osnov, jako povinný autor nemusel být vaším oblíbeným. Kdy jste se s ním setkal profesionálně?
Je možné, že jsme Gogola měli na konzervatoři v předmětu rozbor dramatu, tam jsem se s ním asi potkal poprvé. A pak samozřejmě na jevištích divadel, ale vždycky jako divák. Tentokrát poprvé jako herec…
Co jste si pomyslel, když vám režisér Petr Svojtka nabídl hlavní roli?
Navázali jsme na naši první spolupráci, kterou byl PEER GYNT. Hned po premiéře za mnou přišel s tím, že připravuje Gogolovy HRÁČE, jestli bych si v tom nechtěl zahrát. Ještě k té hlavní roli. Je hlavní možná jenom v tom smyslu, že je psaná jako první. Všichni čtyři tam máme stejné party. Proto také nabídka Petra Svojtky zněla, ať si vyberu roli, kterou chci. Řekl jsem mu, ať si to rozhodí podle sebe a že se rozhodnu podle toho, které herce tam obsadí.
Já totiž dávám velký důraz na to, ani ne tak co hraju, ale s kým hraju. Petr to ví, nejdřív mi nabídne obsazení, a já na závěr nabídku přijmu nebo ne. Když máte s těmi lidmi trávit dva tři měsíce na zkouškách a pak další dobu při reprízách, a máte je rádi, tak je to příjemné. Když se to nepovede, je to ztracený čas.
Co pro vás bylo při studiu role těžší – uchopit postavu, nebo naučit se zacházet s kartami?
Jestli se mi povedlo roli zvládnout, rozhodnou diváci. Ale učení kousků s kartami bylo časově velmi náročné. Po zkoušce se učím texty, večer mám představení nebo se věnuji rodině. Do toho kololoběhu zakomponovat triková cvičení s kartami bylo těžké.
Ve slavném představení Gogolových HRÁČŮ v Činoherním klubu měl Pepík Abrhám hodně monologů obohacených karetními triky. Byl úžasný. Byla trochu jiná doba, zkoušelo se déle, nebylo tolik jiných aktivit jako dnes.
Režisér Svojtka nastudoval HRÁČE klasicky, nebo vnesl do inscenace nějaké inovace?
Je to klasika. To je další věc, kterou propaguji. Když například někdo dělá Shakespeara po novu, spíš to vypadá, že se ten člověk za novou formu schovává. Bojí se udělat to tak, jak to Shakespeare napsal. Ale jak je to napsané, to je přece geniální, prověřené staletími! Nevím, proč se rádoby novátoři pouštějí do experimentů. Na to jsou experimentální divadla, která nejsou určená pro běžného diváka.
Děj se odehrává v prostředí falešných karetních hráčů – bystrý vtip, jasný rozum a žádné ohledy – to je jejich krédo. Nemáte pocit, že Gogol psal o dnešní společnosti?
Musím říci, že když si ráno před představením přečtete noviny, tak to tam pasuje. Jedna věc vedle druhé. Tato hra plná podvodů a všelijakých kouzel, která se dají s lidmi dělat, velmi sedí na situaci v naší společnosti. Ale takový stav není jenom u nás.
U nás, kde korupci nazýváme promyšlenou investicí, to ale platí obzvlášť…
Ano, některé věci by se daly užít i do Gogola. V průběhu repríz se vždy najde aktualita, která se do hry dá zakomponovat. Ale i bez toho lidé si mezi řádky najdou, co právě v té době frčí za podvod.
Abonenti Rokoka nemohou zapomenout na inscenaci hry Patricka Marbera NA DOTEK. Myslíte si, že autor vystihl současné třicátníky až čtyřicátníky, kteří na rozdíl od předcházejících generací prožívají virtuální vztahy, ale přesto nepřestávají toužit po osobním kontaktu? Anebo jde jenom o inteligentní bulvár, jak napsal jeden z kritiků?
Hra k nám přišla později, a když jsme měli premiéru, bylo to u nás právě aktuální téma. Frčely chaty, seznamovačky na internetu. Když se ohlédneme těch pět let zpátky, lidé se vzmohli, začali vydělávat, manželky, které si brali za komunismu, měnili za mladší. V té době byla hra Na dotek velmi aktuální. Nevím, které představení onen kritik viděl, ale v tom našem nešlo o inteligentní bulvár, ale o skutečný životní příběh. I většina diváků to tak pochopila. Například, když se na jevišti řekla nějaká pravda ze života, z hlediště se ozvalo, „ježíši, to znám“… To byly nezapomenutelné okamžiky.
Vaší partnerkou na scéně, ale i v životě byla tehdy Lucie Vondráčková. Proč jste se odcizili?
Hru jsme nazkoušeli ještě jako partneři, po několika reprízách jsme se rozešli, ale samozřejmě hráli spolu dál. Shodou okolností jsme i tam hráli partnery, kteří jsou půl inscenace spolu a pak se rozejdou. Ještě několikrát jsme to pak s Luckou probírali, jak nám ta situace hezky nahrála, že jsme se na to mohli podívat z obou stran, jestli to hrajeme správně nebo ne.
Co způsobilo váš skutečný rozchod?
Měli jsme spolu plný, tříletý vztah. A protože Lucka je mladší a hodně progresivní, má ještě dlouhou cestu před sebou. Já už jsem začal uvažovat o tom, že se nějak ustálím, a naše cesty se začaly rozcházet. V dobrém jsme se domluvili, že bude lepší, když se rozejdeme. Já bych ji brzdil, a zároveň se trápil, že si nemůžeme budovat hnízdečko.
Ve hře NA DOTEK jste si zahrál se svým bratrem Vladimírem. Později i v Divadle Kalich ve hře ELLING A KIEL BJARNE ANEB CHVÁLA BLÁZNOVSTVÍ. Je to smutná komedie, v níž dva autisté hledají cestu k lidem. Dozvěděli jste se také něco sami o sobě? Vztah sourozenců nebývá vždy ideální…
Nikdy předtím jsme na jevišti spolu nestáli, byl to vlastně pokus, jestli vedle sebe vydržíme. Jestli nebude vadit, že jeden druhého známe až moc. Zaplaťpánbůh se ukázalo, že ne. Nicméně, ve hře NA DOTEK jsme spolu byli na scéně asi jen deset minut, co se týče dialogu. Ale fungovalo to. Pak přišla nabídka na CHVÁLU BLÁZNOVSTVÍ, kde jsme na jevišti celou dobu. Ta hra je tak krásně napsaná, že jsme si říkali, to není možné, nám snad někdo vykradl dětství. Role, kterou hraje brácha, to je jeho vnitřní život, ta druhá postava je zase strašně blízko mé povaze, mé osobní charakteristice. Bylo to až nadpřirozené. Při zkoušení se nám vybavovaly věci, které se staly dávno v dětství. Ta hra sedla, hrajeme ji tři roky, a myslím, že ji budeme hrát dál… Teď jsme s bratrem dotočili EXPOZITURU (televizní seriál) a SNĚŽNOU NOC podle Vladimíra Körnera s režisérem Milanem Cieslarem, před kamerou spolu také budeme ve filmu o Kajínkovi.
Oba jste úspěšní herci. Přesto jste naprosto odlišní. Z pohledu diváka je váš bratr citlivý, introvertní a vy, možná zdání klame, vyrovnaný, méně zranitelný…
My na to máme doma pořekadlo, že brácha stahuje kalhoty, když je brod ještě sto kilometrů před námi, a já až za tím brodem. Tak to v našem životě funguje.
Ve filmu jste hrál už jako čtyřletý. Jak jste se k tomu dostal?
Maminka doprovázela bráchu na natáčení Kachyňova filmu UŽ ZASE SKÁČU PŘES KALUŽE. Bylo mu jedenáct a mně rok, za kamerou jsem tam někde byl, ale v kočárku.Ve čtyřech letech mě vyhodili ze školky, protože jsem byl velmi živé dítě. Máma zase musela doprovázet bráchu, protože už hodně točil, a nezbylo jí nic jiného, než mě brát s sebou. A protože jsem byl albín s modrýma očima a točilo se tu hodně filmů na zakázku z Německa, tak mě začali obsazovat. Nejen pro můj vzhled, ale také proto, že jsem nebyl žádný stydlín.
V dalším Kachyňově filmu LÁSKY MEZI KAPKAMI DEŠTĚ jste si už zahrál…
Bylo mi dvanáct, hrál jsem malého Kajdu, tedy malého Lukáše Vaculíka. S panem režisérem Kachyňou jsem dělal třikrát, v LÁSKÁCH, v Körnerově CUKROVÉ BOUDĚ a ve TŘECH KRÁLÍCH. Byl to náš osudový režisér, s ním vlastně všechno začalo, když bráchu vybral do KALUŽÍ… To byl film, který vstoupil do naší rodiny a ovlivnil náš pozdější život.
Ztvárnil jste někdy velkou romantickou postavu?
Když opomenu všechny pohádky, tak asi ne.
Nebyla určitá touha po romantice příčinou toho, že jste se přihlásil do STAR DANCE?
Tohle na to nemělo vliv. Po první řadě jsem seděl u televize a říkal si, to je tak smysluplné, krásný program. Protože zábava v naší republice včetně televize je stále horší a horší – tohle mi přišlo jako oslava, obrození… Neuběhlo ani půl roku a ozvali se z produkce, že o mně uvažují. Při vědomí té strašné dřiny a časového rozpětí chvilku trvalo, než jsem si to rozmyslel. Ale přetrvával úžasný dojem z první řady. Říkal jsem si, že je čest STAR DANCE se zúčastnit. Kde se potkáte s tolika krásnými lidmi, kteří dokázali moc a chovají se jako normální lidé. Nikdy na to nezapomenu…
Vy i váš bratr často dabujete. Vladimír Toma Cruise a Toma Hankse, vy jste Brad Pitt. Kdy jste ho namlouval poprvé?
Myslím, že to bylo INTERVIEW S UPÍREM. Tam dělal brácha Toma Cruise a já Brada Pitta. Když s ním přišly další filmy, tak už oslovovali mě.
Ani se neptám, jestli jste byli s Bradem na pivu, když tady při natáčení filmu WANTED doprovázel Angelinu Jolie…
Ne, nebyli jsme na pivu a bylo mi ho hrozně líto. Místo toho, aby si užíval krásné Prahy, byl paralyzovaný neustálým pronásledováním paparazziů. To je neštěstí. Do takové fáze popularity bych se nechtěl dostat. Zaplaťpánbůh, že jsme v téhle malé zemičce a za hranicemi nás nikdo nezná. Proto rád cestuji, jezdím ven, tam se ve školách, kde studuji svou „nekonečnou“ angličtinu, potkávám s lidmi z celého světa. Nikdo neví, že jste herec, posuzují vás takového, jaký jste.
více se dočtete v tištěné Xantypě
