Dne 11. června 1942 se ve sdělovacích prostředcích Protektorátu Čechy a Morava objevila zpráva o vyhlazení obce Lidice u Kladna, která vzápětí otřásla celým civilizovaným světem. Bezprostředně po té vznikla ve Velké Británii myšlenka na jejich znovuvybudování, která měla mimořádný ohlas zejména mezi tamními horníky, a to především proto, že se o Lidicích hovořilo (a vlastně dodnes hovoří) jako o hornické vsi. Byla to však pravda? V době tragédie měly Lidice za sebou dějiny staré nejméně šest staletí. Centru obce vévodil kostel sv. Martina, který byl již od roku 1352 kostelem farním, byla zde obecní škola, tři hostince (což na sto domů a necelých pět set obyvatel nebylo právě málo), dva obchody se smíšeným zbožím, dvě řeznictví, trafika, kovárna. Lidice měly i svého holiče a kadeřníka a nemohl chybět ani obuvník. Doslova „společenskou institucí“ byl sbor dobrovolných hasičů, v němž působili nejen dospělí muži, ale i děti. Mnozí z lidických hasičů se navíc angažovali jako herci místního ochotnického divadla. Kromě něj v obci působil i čtenářský spolek „Vlast“ a v neposlední řadě v širokém okolí známá kapela Vojtěcha Huříka. Ta dokonce před válkou natočila několik gramofonových desek, jež byly použity v rozhlasovém vysílání. Místní mládež měla velice blízko ke sportu a lidický sportovní klub patřil díky svým výsledkům jak ve fotbale, tak i v hokeji k vyhlášeným široko daleko. Hokejisté SK Lidice dokonce několikrát porazili i Kladno, a to již i tehdy něco znamenalo.
Číslo 06/09
Hornická ves?
Opravená historie
Mnoho lidických si odedávna obstarávalo prostředky k živobytí prací v zemědělství, a to zdaleka nejen jako drobní rolníci. V Lidicích totiž byla i řada velkých hospodářství, která mnohdy vlastnily selské rody, žijící na nich prakticky „odnepaměti“. Nejstarším z nich byli Rákosovi, kteří na statku čp. 24 hospodařili nepřetržitě od roku 1690, v době zániku obce tedy již přes 250 (!) let. K největším a zároveň nejstarším hospodářstvím v Lidicích patřil kupříkladu statek rodiny Šroubkových (čp. 3), neboť jeho dějiny pravděpodobně sahaly až do čtrnáctého století. Bohatá byla rovněž historie statku čp. 17 manželů Studničkových, zmiňovaného v pramenech již před rokem 1608, k němuž patřil i velký rybník a vodní mlýn. U majitelů velkých hospodářství pracovalo nemálo místních obyvatel. Zejména ženy tímto způsobem u sedláků odpracovávaly poskytnutí pluhu či potahu k obdělání vlastního pole. Byli tedy lidičtí zemědělci? Nikoliv. Největším jejich zaměstnavatelem nebyl některý z místních sedláků, ale Poldina huť na Kladně. S „Poldovkou“, jak ji místní nazývali, spojily svůj život desítky lidických hutníků. Někteří stáli již u jejího zrodu, jiní si zde našli práci mnohem později. Přicházeli do ní jak zralí muži, tak i mladíci, kterým poskytla výuční list, mnohé zaměstnala poté, co je jejich vlastní řemeslo nedokázalo v letech hospodářské krize uživit. Právě v souvislosti s Poldovkou se však objevila ona nesprávná informace o Lidicích jako hornické vsi. Podnik totiž vlastnil několik kamenouhelných dolů, které mu zajišťovaly potřebnou nezávislost, a mezi těmi, kdo v nich na Kladensku fárali, bylo i několik lidických mužů. To však nic nemění na tom, že Lidice byly především vsí hutnickou. Vsí, jejíž srovnání se zemí bylo sice dokonale naplánováno a také dokonale provedeno, avšak vymazat její jméno z paměti světa se nacistům nepodařilo…
Eduard Stehlík
