Jestliže je humor přirozenou humánní vlastností všech lidí, odkud se berou lidé bez humoru, kteří nám dokážou kazit radost ze života, nenávidět nás za dobře namířený vtip a třeba nás i vraždit za to, že jsme si utáhli z nějakého dávno mrtvého proroka? V civilizované společnosti by se snad vtip měl oplácet vtipem, podle biblického přikázání „oko za oko, zub za zub, vtip za vtip“? Jenže to bychom se museli všichni neustále cvičit v pěstování humoru. To je velká dřina a mnohem snadnější je drzému vtipálkovi nafackovat, zavřít ho do vězení nebo mu podříznout krk. Tak vzniká totalitní myšlení a diktatura vážnosti. Nebýt jeho, svět by byl samá komedie a víc lidí by se možná uřehtalo k smrti než zahynulo ve válkách.
Kdyby nebylo tragédií, komedie by nám nepřišla komická, protože bychom ji neměli s čím srovnávat a proti čemu stavět. Kdybychom nezažili nikoho, kdo se bere vážně, nepoznali bychom, kdy si kdo dělá srandu. Ostatně i ti nejhumornější z nás se ocitají v situacích, kdy nám humor selhává a působí nám i druhým útrapy nebo trapnosti tím, že se třeba i jen na chvilku zapomeneme nebrat vážně. Kde se to v nás bere? Jak vůbec takový nesmysl jako sebevážnost může vzniknout a být brán vážně? Jaké jsou jeho příčiny? Proč nás někdy něčí vtip uráží? Co v nás – jaká část našeho ega či jaká naše představa o sobě – se tím cítí tolik ohrožená, že má potřebu se bránit a útočit?
Když se budete někdy v sebevážných chvílích pozorovat, přijdete možná také na nějaké takovéto „Desatero sebevážnosti aneb Návod na zaručenou ztrátu humoru“, které sestává z těchto prvků:
1. Nadměrné očekávání a požadavky na sebe i na druhé.
2. Víra v nějakou šablonu, jací bychom měli být, jak bychom se měli chovat a jak by se jiní měli chovat k nám.
3. Pocit ublíženosti, jestliže se k nám tak nechovají.
4. Domněnka, že život by měl být fair, alespoň vůči nám.
5. Přesvědčení, že jsme lepší, důležitější či hodnotnější než jiní (individuálně nebo skupinově).
6. Potřeba za každou cenu mít pravdu, znát pravdu, bránit pravdu, šířit pravdu a chtít, aby pravda vítězila.
7. Vnímání jen jednoho možného řešení dané situace.
8. Vnímání pouze dvou možných řešení, z nichž jedno je vítězné a druhé poraženecké.
9. Ochota nechávat se manipulovat většinovými doktrínami a domněnkami.
10. Příslušnost k systému myšlení, který je produktem vzpoury mužského pubertálního ega proti hladce plynoucímu řádu vesmíru.
Já vím, že vás nejvíc fascinuje ten poslední, ale vezměme si je po pořádku, aspoň se bude na co těšit.
První: Antičtí stoikové (Epiktetos, Marcus Aurelius, Seneca) vnímali nesplněná očekávání jako hlavní příčinu mrzutosti, hněvu, nenávisti a prakticky všech negativních emocí a jimi působených nemocí, nešvarů, nemravností a nelidskostí. Podléhání negativním emocím vede k sebemrskačství, touze po „nápravě“, odplatě, trestu, pomstě, násilí, ovládnutí druhých a vyšinutí z reality. Kazí nám prožitek přirozeného toku událostí, který je veselý, blažený a blahodárný.
„Všechno je pro mě správné, ó Vesmíre! Nic pro mě není příliš pozdě, co přichází v pravou chvíli pro tebe. Neboť z tebe vše pochází a do tebe se vše vrací,“ praví Marcus Aurelius.
Což neznamená nic nedělat a nechávat se tokem událostí pasivně unášet. Znamená to dělat podle svých nejlepších schopností a s plnou energií to, co je v té či oné chvíli toku událostí a v harmonii s ním nejvhodnější, nejpřirozenější a nejúčinnější. Zůstávat v dobré náladě i při neuspokojivém výsledku, protože ten může být něčím jiným a mnohdy lepším, než co jsme očekávali, radí Seneca.
„Člověka nermoutí věci samotné, nýbrž to, jak je vnímá,“ praví Epiktetos. „Proto nešťastnému připomínej, že je nešťastný jen sám ze sebe. Svoboda se nezískává lpěním na tužbách, nýbrž oprošťováním od tužeb.“
Kdo touží, žádá a očekává, je nesvobodný. Kdo touží po nesplnitelném, je věčným otrokem. Kdo za nesplnění nesplnitelného rmoutí sebe i druhé, je morous a nudník. Kdo za nesplnění nesplnitelného sebe i druhé trestá, je tyran. Kdo na strachu z trestu za nesplnění nesplnitelného staví vládnoucí řád, je despota. Tyranie a despotismus jsou přirozené a nevyhnutelné důsledky sebevážnosti brané vážně. Zabránit jim dokáže jen včasné a časté zviditelnění kontrastu mezi našimi vysněnými tužbami a skutečnými možnostmi, mezi vykonstruovanými utopiemi a hmatatelnou realitou. Tento kontrast a jeho zviditelňování je jedním z hnacích motorů humoru.
Jak pravil český stoický filosof, jednoroční dobrovolník Marek: „Ikarus si spálil křídla, došlo i na Kartágo. Člověk by chtěl být gigantem a je hovno, kamaráde.“
