Myšlenka vybudovat observatoř na Lomnické štítu se datuje od roku 1935, kdy se začalo uvažovat o stavbě visuté lanovky. Zůstalo ale jenom u plánů. Na skutečné zahájení stavby si „Lomničák“ a Astronomický ústav Slovenské akademie věd ještě pár let počkaly.Budova lanové dráhy a stanice Slovenského hydrometeorologického ústavu vyrostla na Lomnickém štítu jako první, a to už před druhou světovou válkou. Kabinová lanová dráha je v provozu od roku 1941 a až do roku 1956 patřila jako technický unikát mezi lanovky s nejdelší trasou lana bez podpěry. A právě díky ní mohly být vybudovány obě k sobě jakoby přilepené budovy, stavební unikáty.
V červnu roku 1953 vznikla Slovenská akademie věd. Měla dosti ambiciózní cíle, mezi nimi i měření kosmického záření. A odkud odjinud měřit než z velké výšky. A tak bylo rozhodnuto, že se nová vědecká astronomicko-fyzikální stanice s koronografem vybuduje na Lomnickém štítu. S nápadem přišel tehdejší ředitel Státní observatoře na Skalnatém plese prof. RNDr. Vladimír Guth.
Observatoř
Podporu měli tehdy slovenští vědci i u České akademie věd, stejně tak u vědeckých pracovníků z Maďarska, tehdejší Německé demokratické republiky, ale také z Belgie a Velké Británie. Výstavba observatoře pak dostala celkem rychlý spád. Byl zahájen geologický průzkum na Lomnickém štítu, kterou prováděl bratislavský Stavoprojekt, návrh budovy je dílem ing. arch. dr. L. Beisetzera ze Slovenské vysoké školy technické v Bratislavě, dnešní Slovenské technické školy. V roce 1956 byla zahájena samotná výstavba observatoře, kterou realizoval žilinský stavební úsek Železničního stavitelství Bratislava. Každou cihlu, každý metrák cementu, každé okno dovezla do výšky 2364 metrů zdejší lanovka. Za pět let, v roce 1961, byla budova postavena a koronograf, vyrobený firmou Carl Zeiss Jena o průměru 20 centimetrů a s ohniskem 4 metry, se mohl začít instalovat. Práce byly dokončeny v roce 1964 a výzkumníci zahájili první pozorování emisních čar, vznikajících ve sluneční koróně. Dnes je tato koronální stanice, systematicky pozorující sluneční korónu, jednou z mála na celém světě.
Lanovka na Lomnický štít
Jednou z největších atrakcí Vysokých Tater je každopádně lanovka ze Skalnatého plesa na Lomnický štít. Není divu, že celé osazenstvo kabiny, maximálně patnáct lidí, cestou vzhůru i dolů ani nedutá. Jen ti nejodvážnější se dívají do rokle, nad níž pomaloučku stoupají, a začínají věřit v technické zázraky. Pohybují se po jednom laně.
Jednou z největších atrakcí Vysokých Tater je každopádně lanovka ze Skalnatého plesa na Lomnický štít. Není divu, že celé osazenstvo kabiny, maximálně patnáct lidí, cestou vzhůru i dolů ani nedutá. Jen ti nejodvážnější se dívají do rokle, nad níž pomaloučku stoupají, a začínají věřit v technické zázraky. Pohybují se po jednom laně.
Nápad postavit v Tatrách lanovku se objevil už v roce 1895. Meteorologové Uherské přírodovědecké společnosti chtěli postavit na některém tatranském vrcholu meteorologickou stanici, původně uvažovali o Slavkovském štítu, pak dokonce i o nejvyšším vrcholu, tedy o Gerlachovském štítu. Nakonec ale přece jenom vyhrál štít Lomnický a o stavbě lanovky se rozhodlo v roce 1930 s tím, že trasa visuté lanovky byla rozdělena na dva úseky: Tatranská Lomnica – Skalnaté pleso a Skalnaté pleso – Lomnický štít.
Technologie z Chrudimi
Dodavatelem původní technologie byla firma Wiesner Chrudim. První úsek z Tatranské Lomnice na Skalnaté pleso se začal stavět v roce 1936 a za 19 měsíců, 22. prosince 1937, se uskutečnila první jízda. Druhý úsek byl daleko složitější, už proto, že se v hluboké Skalnaté dolině pod stěnou Lomnického štítu nemohly stavět žádné podpěry, a tak bylo zapotřebí překonat převýšení 856 metrů a vzdušnou vzdálenost 1655 metrů mezi Skalnatým plesem a vrcholem bez jejich pomoci. Přece jen se ale alespoň jedna podpěra postavila, a to těsně pod vrcholem. Byla vysoká 30 metrů a musela vydržet obrovskou váhu, více než 41 tun – tolik celkem vážila tažná lana, nosné lano a plně obsazená kabina. A nastaly další obtížné situace, to když stavitelé vrcholové lanovky museli na štít pěšky vynést obrovské množství materiálu a nakonec i nosné lano o průměru 4,5 centimetru. Schvalovací jízda se uskutečnila 21. 10. 1940.
Dodavatelem původní technologie byla firma Wiesner Chrudim. První úsek z Tatranské Lomnice na Skalnaté pleso se začal stavět v roce 1936 a za 19 měsíců, 22. prosince 1937, se uskutečnila první jízda. Druhý úsek byl daleko složitější, už proto, že se v hluboké Skalnaté dolině pod stěnou Lomnického štítu nemohly stavět žádné podpěry, a tak bylo zapotřebí překonat převýšení 856 metrů a vzdušnou vzdálenost 1655 metrů mezi Skalnatým plesem a vrcholem bez jejich pomoci. Přece jen se ale alespoň jedna podpěra postavila, a to těsně pod vrcholem. Byla vysoká 30 metrů a musela vydržet obrovskou váhu, více než 41 tun – tolik celkem vážila tažná lana, nosné lano a plně obsazená kabina. A nastaly další obtížné situace, to když stavitelé vrcholové lanovky museli na štít pěšky vynést obrovské množství materiálu a nakonec i nosné lano o průměru 4,5 centimetru. Schvalovací jízda se uskutečnila 21. 10. 1940.
První na světě
Až do roku 1958 byla tato lanovka jediná na světě, co se týče délky lana bez podpěry: činí 1870 metrů. Překonala ji až lanovka z Chamonix na Aiguille du Midi ve francouzských Alpách. V letech 1986 až 1989 byl horní úsek lanovky zrekonstruován, odstraněna byla vrcholová podpěra, vyměnila se i kabina a celkově je tak lanovka bezpečnější. Kabinu nyní jistí dvě nosná lana a tažena je dalším lanem.
Až do roku 1958 byla tato lanovka jediná na světě, co se týče délky lana bez podpěry: činí 1870 metrů. Překonala ji až lanovka z Chamonix na Aiguille du Midi ve francouzských Alpách. V letech 1986 až 1989 byl horní úsek lanovky zrekonstruován, odstraněna byla vrcholová podpěra, vyměnila se i kabina a celkově je tak lanovka bezpečnější. Kabinu nyní jistí dvě nosná lana a tažena je dalším lanem.
Pokojíček v oblacích
Na Lomnický štít dnes míří lanovkou stovky turistů, pokochají se krásou hor a za padesát minut jedou zpátky. Jen někteří mají právo zůstat. A to jsou ti, kteří přijali heslo současnosti, jímž je výjimečnost, atraktivita a zážitky. Mohou prožít na tomto exkluzivním místě noc snů, zážitky, které patří do kategorie skutečně výjimečných, v nejvýše položeném apartmánu ve střední Evropě, a to ve výšce 2634 metrů nad mořem. Ještě před nedávnem byl tento exkluzivní pokoj skladištěm všeho možného, nyní je to luxusní pokojíček s moderně zařízeným interiérem, s neopakovatelným výhledem. Hosté mají přímo z pokoje nejen výhled na úchvatnou tatranskou scenérii, ale navíc mohou v noci dalekohledy pozorovat jedinečné noční nebe a hory a údolí kolem dokola.
Na Lomnický štít dnes míří lanovkou stovky turistů, pokochají se krásou hor a za padesát minut jedou zpátky. Jen někteří mají právo zůstat. A to jsou ti, kteří přijali heslo současnosti, jímž je výjimečnost, atraktivita a zážitky. Mohou prožít na tomto exkluzivním místě noc snů, zážitky, které patří do kategorie skutečně výjimečných, v nejvýše položeném apartmánu ve střední Evropě, a to ve výšce 2634 metrů nad mořem. Ještě před nedávnem byl tento exkluzivní pokoj skladištěm všeho možného, nyní je to luxusní pokojíček s moderně zařízeným interiérem, s neopakovatelným výhledem. Hosté mají přímo z pokoje nejen výhled na úchvatnou tatranskou scenérii, ale navíc mohou v noci dalekohledy pozorovat jedinečné noční nebe a hory a údolí kolem dokola.
Poslední lanovka pro exkluzivní hosty
Hosté přijíždějí na vrchol poslední lanovkou, kdy už na štítě nejsou žádní turisté. Obsluha stylové kavárny Dedo je návštěvníkům, kteří dychtí po zážitcích, od této chvíle až do zítřejšího odjezdu plně k dispozici. A nemyslete si, že se tu nemyslí i na nejhorší. Pokud by někdy bylo tak mizerné počasí, že by lanovka nemohla v následujících dnech přijet a odvézt je zpět dolů na Skalnaté pleso, jsou tu pro hosty připraveny dostatečné zásoby potravin i pitné vody. V tom případě si může „zážitkový turista“, který sem vyrazil se svou vyvolenou, jen přát, aby přišla několikadenní bouře a oni zůstali v pokojíčku v oblacích co nejdéle.
Hosté přijíždějí na vrchol poslední lanovkou, kdy už na štítě nejsou žádní turisté. Obsluha stylové kavárny Dedo je návštěvníkům, kteří dychtí po zážitcích, od této chvíle až do zítřejšího odjezdu plně k dispozici. A nemyslete si, že se tu nemyslí i na nejhorší. Pokud by někdy bylo tak mizerné počasí, že by lanovka nemohla v následujících dnech přijet a odvézt je zpět dolů na Skalnaté pleso, jsou tu pro hosty připraveny dostatečné zásoby potravin i pitné vody. V tom případě si může „zážitkový turista“, který sem vyrazil se svou vyvolenou, jen přát, aby přišla několikadenní bouře a oni zůstali v pokojíčku v oblacích co nejdéle.
Trochu dědkovské historie
V roce 1654 doprovázel na Kežmarský štít skupinku turistů venkovský učitel Janko Gärtner, a když dosáhli vrchol, řekl jim o sousedním štítu: „A toto je Dedo, je nejvyšší v celých Sněžných horách, dosud na něj nikdo nevystoupil, ale já jsem přesvědčen, že i výstup na něj je možný.“ Lidé pod Tatrami nazývali Lomnický štít Děd pro jeho majestátnost a možná i proto, že za jistých okolností, především v zimě za měsíčných nocí, připomíná jeho vrcholový masiv důstojného, bradatého i vlasatého starce s hlubokýma očima a mohutným nosem.
Koncem 18. století ovšem o pověst nezdolatelného tento Děd přišel. V letech 1760 až 1790 se v severních oblastech o svoje štěstí pokoušelo pár zlatokopů a jeden z nich, Kežmarčan Jakub Fábry, se chlubil, že se na svět díval i z vrcholu Děd. První spolehlivý popis túry na Lomnický štít – podniknuté 17. srpna roku 1793 – je ovšem z pera anglického vědce Roberta Townsona. Název Dedo se pomalu vytrácel už od začátku 18. století, neboť badatelé i horolezci (těmi nejnadšenějšími byli tři bratři Buchholtzové) začali užívat označení Lomnický štít. Pojmenování Dedo, ale tak docela nevymizelo, ponechala si ho zdejší kavárna.
V roce 1654 doprovázel na Kežmarský štít skupinku turistů venkovský učitel Janko Gärtner, a když dosáhli vrchol, řekl jim o sousedním štítu: „A toto je Dedo, je nejvyšší v celých Sněžných horách, dosud na něj nikdo nevystoupil, ale já jsem přesvědčen, že i výstup na něj je možný.“ Lidé pod Tatrami nazývali Lomnický štít Děd pro jeho majestátnost a možná i proto, že za jistých okolností, především v zimě za měsíčných nocí, připomíná jeho vrcholový masiv důstojného, bradatého i vlasatého starce s hlubokýma očima a mohutným nosem.
Koncem 18. století ovšem o pověst nezdolatelného tento Děd přišel. V letech 1760 až 1790 se v severních oblastech o svoje štěstí pokoušelo pár zlatokopů a jeden z nich, Kežmarčan Jakub Fábry, se chlubil, že se na svět díval i z vrcholu Děd. První spolehlivý popis túry na Lomnický štít – podniknuté 17. srpna roku 1793 – je ovšem z pera anglického vědce Roberta Townsona. Název Dedo se pomalu vytrácel už od začátku 18. století, neboť badatelé i horolezci (těmi nejnadšenějšími byli tři bratři Buchholtzové) začali užívat označení Lomnický štít. Pojmenování Dedo, ale tak docela nevymizelo, ponechala si ho zdejší kavárna.
