Mluvil o kupování krav pro ženy v Tádžikistánu a o zakládání tatarských škol na Krymu. Na závěr řekl, že tím navazují na činnost Polsko-československé solidarity a ukazoval tu fotku z Těšína. Všichni mě na ní poznali. Šla jsem za Krzysztofem a poděkovala mu, že mi ukázal, jak jsem byla plná naděje a energie, když mi bylo dvaadvacet, že je to krásná vzpomínka, ale že jsem teď úplně na dně. A on mi řekl: „Máš ode mně úkol koupit krávu.“ Ta fotka mě dala do pohybu a změnila můj život. Už jsem koupila čtyři.
Tádžikistán
Tádžikistán je nechudší zemí bývalého Sovětského svazu. Téměř celý jeho povrch je hornatý a vládne tu ostré, suché kontinentální klima. V létě tu teploty dosahují více než čtyřiceti stupňů Celsia, v zimě klesají pod minus dvacet. Národ Tádžiků těžce zkoušela historie i geopolitický vývoj. Ve dvacátých letech minulého století při vzniku Sovětského svazu a násilném připojování asijských muslimských zemí Tádžikové bojovali proti sovětské vládě, což přineslo zemi po celá desetiletí hospodářskou diskriminaci z Kremlu. Komunisté srovnali se zemí většinu mešit, zničili mnoho obcí a území uměle rozdělili (mnoho Tádžiků dnes žije v Uzbekistánu a Kyrgyzstánu). Politické a ekonomické změny ve střední Evropě nás zaměstnávaly natolik, že jsme ani nezaregistrovali krvavou občanskou válku, která v Tádžikistánu vypukla v první polovině devadesátých let minulého století a vyžádala si sedmdesát tisíc obětí. V roce 2001 přišla sucha. Tři čtvrtiny obyvatelstva žily v bídě a v mnoha regionech byl hlad. Rozšířily se nemoci jako tyfus, tuberkulóza a nemoci trávícího traktu. Pomoc mezinárodních organizací se sem nedostala, pro světové ekonomické mocnosti totiž není Tádžikistán atraktivní místo – chybí mu zásoby nerostného bohatství, nekřižují se tu obchodní cesty… Na chudou zemi na konci světa zapomněly dokonce i jinde hojně zastoupené humanitární organizace.
Ve venkovských oblastech má k pitné vodě přístup pouze jedna třetina obyvatelstva. V zemi panuje energetická krize, na podzim a v zimě jsou v dodávkách energie pravidelné odstávky – proud jde pouze čtyři hodiny denně. Většina ruskojazyčné inteligence vycestovala do Ruska, v zemi je nedostatek lékařů, inženýrů a učitelů. Během posledních dvaceti let opustilo své domovy na osm set tisíc mužů, kteří odjeli za prací do Ruska, Kazachstánu nebo Číny. Obvykle tam pracují nelegálně a jsou nejhůře placenými „gastarbeitery“.
Apolonie
A právě do této oblasti Asie se dostala Apolonie, jedna z přibližně čtyřiceti krav, jejichž koupi financovali Středoevropané. Zvířata byla prostřednictvím nadace FED předána vesnickým klubům žen. Některé krávy zaplatili Poláci. Dříve, v těžkých dobách komunistické bídy pomáhal Západ jim, dnes oni tímto způsobem splácejí svůj dluh. V zemi zničené občanskou válkou a živelnými katastrofami není práce. V mimořádně těžké situaci jsou zejména ženy, které musí samy živit celou rodinu. Osmdesát procent vesnických žen zůstalo bez mužů, kteří si často založili v Rusku nové rodiny, propadli alkoholu nebo se dostali do konfliktu se zákonem. Kluby žen jsou vesnické svépomocné skupiny a obvykle vznikají kolem „tádžické krávy“. Ta je společným vlastnictvím a ženy si odhlasují, kdo ji bude mít na starosti jako první. Peníze z prodeje mléka jsou často vůbec první peníze, které si tádžická žena sama vydělá. Kluby dávají rodinám šanci finančně se osamostatnit. Kráva je „putovním zvířetem“, vždy po dvou letech přechází do rukou další členky. Pokud se během této doby otelí, zůstane tele u poslední opatrovnice. Tím je přirozeně podporována kvalitní péče o zvířata, protože jen dobře živená a chovaná kráva může poskytnout dostatečné množství mléka a porodit zdravé tele.
Cesta do Ašt
Ašt leží na severu Tádžikistánu, nedaleko hranice s Uzbekistánem. Cestou z města Khujand bije do očí okolní měsíční krajina: jakési podivné geologické formace, snad hory… ale bez skal, písčité a holé. Zvířata žádná, minimum rostlin. To je výsledek exploatace půdy člověkem, neboť se tu těží sůl. Po dalších kilometrech se objevují meruňkové sady a políčka s kukuřicí, vše pokryté všudypřítomným prachem.
Setkání s Farogat
„Moje“ Apolonie je statná, pěkná kráva. Zanedlouho se bude telit. Stará se o ni Farogat – je jí osmatřicet, je po amputaci prsu, má dvě dcery, muž odjel před jedenácti lety do Ruska a už se nevrátil. Při setkání s ní cítím nervozitu, role „sponzora z lepšího světa“ mi nesedí. Připomínám si momenty, kdy jsme se sestrou v osmdesátých letech v Polsku rozbalovaly balíčky z Německa, v nichž bylo všechno tak barevné… Teď po letech jsem představitelkou bohatého Západu já. Všechno je relativní.
Z domu vychází žena. Také se ostýchá. Dcery nejsou doma, jely s oslíkem půjčeným od souseda k asi kilometr vzdálenému pramenu pitné vody. Voda, jež protéká vsí, není pitná, otrávily ji chemické látky z polí s bavlnou. Obě dívky těžce pracují. Starší, patnáctiletá Sabrina vydělává při sběru bavlny dva dolary denně. Farogat mi ukazuje svoji usedlost – před třemi lety postavila domek. Několik let bydlela u rodičů manžela, když se ale švagr oženil, jeho žena ji vyhodila z domu. Tak drsné je místní právo… Domek vypadá chudě, ale čistě. Farogat pracuje jako švadlena, už má i své učednice. Získala úvěr a dokončuje stavbu.
Vypráví mi o manželovi, od něhož nedávno dostala zprávu. Dopis, který před třemi měsíci z Ruska přišel, napsala zaměstnankyně vězení, kde podle všeho sedm let pobývá Farogatin muž. Prosí ji o zaslání dokumentů a souhlas s rozvodem. Farogat si myslí, že si muž založil v Rusku novu rodinu a nechce se k ní a dcerám vrátit. Zajímalo by mě, jak je to ve skutečnosti… Tádžikistán je zemí žen bez mužů. Je to země žen rozpolcených mezi tradicí a nutnou samostatností.
U Farogat jsem strávila nějaký čas. Sledovala jsem, jak pracuje, vaří a vychovává dcery. Návštěvy si u ní podávaly dveře. Přicházely zvědavé sousedky, členky místního klubu žen. Hned jsme našly společnou řeč: bavily jsme se o módě a kosmetice (přivezla jsem jim řasenky a oční stíny – dala mi je kamarádka, která pracuje v kosmetickém koncernu, díky, Maruško!), pomlouvaly jsme muže (protože jim nedovolují líčit se), vyměňovaly jsme si recepty a dívaly se spolu… na seriály! V každém vesnickém domě totiž stojí televizor přikrytý vyšívaným přehozem, v zimě už obvykle nehraje, protože není elektřina (jen ti movitější mají vlastní agregáty), ale být tu musí! V televizi běží celé dny latinskoamerické telenovely a moje nové známé se mě se slzami v očích ptaly na další osudy jakési Inéz nebo Esmeraldy, protože „u vás na Západě to už přece určitě dávali“. Divně se na mě dívají, když jim říkám, že televizi nemám.
Návštěva u Máši a Janky
Kromě Apolonie jsem viděla ještě další dvě krávy. Kráva Máša se zabydlela v internátu, kde žijí děti z odlehlých vesniček a ty úplně opuštěné. Jedním z nich je čtrnáctiletý Abdurasul, který se spolu s mladším bratrem přes tři roky protloukal na ulici. Přespávali v kanálech. Jejich rodiče sedí ve vězení za pašování drog. Oba naprosto vyčerpané chlapce našli sociální pracovníci. Abdurasul do internátu nechtěl a utíkal téměř každý týden. Útěky skončily v okamžiku, kdy se stal opatrovníkem Máši. Chová se k ní neobyčejně citlivě. Když jsme ji moc dlouho fotografovali, nekompromisně ji odvedl a uvázal ve stínu. Ředitel internátu se nám chlubí, že děti nedávno prodaly sušená lejna na topení a za vydělané peníze koupily barvu a vymalovaly si ložnice.
Kráva Janka je pro změnu v klubu uzbeckých žen – chyby v administrativním rozdělení země tady obyvatelům velmi komplikují život. Členky na počest našeho příjezdu připravily oslavu, na kterou použily i deset litrů mléka „naší“ Janky. Slavnost vypadala nádherně – úplná exploze barev! Uzbecké ženy nám vyprávějí, že si nedávno vzaly na Janku úvěr a koupily sazenice topolů. Hned nám pyšně ukazují mladý hájek. V Tádžikistánu je velký nedostatek dřeva, nešetrné hospodaření nenávratně poškodilo ekosystém. Ženy z klubu plánují za několik let dřevo prodat a vydělat si tak na další projekty. V sousední vesnici koupil jiný klub žen „na krávu“ šicí stroj a založil krejčovské družstvo.
Krávy tádžické ženy nejen živí, ale také učí podnikavosti. Muži, kteří se po letech vrátí domů, je najdou úplně jiné – nezávislé, schopné a sebevědomé. Dnes si jen těžko dokážeme představit, jaké budou důsledky těchto změn.
P.S. Pár měsíců po návratu ze střední Asie mi vykradli byt. Přišla jsem o celý svůj majetek. Nedávno se mi ozval pracovník humanitární organizace, jenž dostal od jiného kolegy zásilku z Ašt. V obálce bylo dvě stě dolarů… Ženy z tamních klubů se od někoho dozvěděly, že mě okradli. Vybraly mezi sebou peníze. Prý si mám určitě koupit televizi, protože přece není možné žít bez seriálů! Takže teď už vím, že tam daleko, za horami, žijí moje tádžické sestry, na které se mohu vždycky spolehnout.
