LOLITA KOMPLEX
ROMAIN SLOCOMBE
přeložila Alexandra Pflimpflová
(Odeon – Euromedia Group, Praha)
Otázka, kdo je tu vlastně hrdinou knihy: Gilbert Woodbrooke, znalec Japonska, fotograf po autohavárii v sádře a v dluzích, který se specializuje na snímky mladičkých Japonek v dráždivých militaristických úborech, nebo Duncan Piermont úchylný umělec fascinovaný raným setkáním s mumií, jehož komerčně úspěšné zrůdné „dílo“ je spíše zločinem, anebo ubohé rumunské nedospělé dívenky z Moldávie, které se dostanou do rukou srbských, albánských gangů, jež z nich krutým násilím učiní otrokyně, prostitutky, pro zametání stop přemisťované ze země do země – předmět obrovských zisků. Pod rozvětveným a napínavým dějem, v němž se prolínají osudy řady přitažlivých, zejména ženských postav z prostředí žurnalistiky, knižního podnikání a obchodu s tím, co se módně vydává za umění, se neskrývá pouze nemilosrdná kritika nelidského světového kšeftování s nevinnými a bezmocnými dívenkami z Východu, ale pod tím je vlastně i účtování s temnými stránkami soudobého britského neoliberalismu.

KVĚT POUŠTĚ WARIS DIRIE
CATHLEEN MILLEROVÁ
přeložila Věra Šedá
(Ikar, Euromedia-Group Praha)
Příběh téměř neuvěřitelný, dramatický, krutý, ale zároveň trochu jako z pohádky, neboť spěje ke šťastnému konci. Opravdu je konec šťastný? Ale od začátku: Waris, Somálka z pouště podstoupí jako statisíce jiných dívek v dětství úplnou obřízku, a když ji ve dvanácti letech chce otec provdat za starce, který za ni nabízí několik velbloudů, utíká bosa nazdařbůh pouští v naději, že najde Mogadišu, kde má babičku a příbuzné. Podaří se. Pak se dostane za služku do Londýna, a tam se po velikém strádání čirou náhodou stane tváří Pirelliho kalendáře. Kariéra světové modelky se jí sice otevírá, ale staré trauma pouštního dítěte, zmrzačeného obřízkou, trvá. Štěstí nemůže být úplné, a Waris své trauma, jež se týká statisíců podobných dívek, jako je ona, zveřejní, a z žádané modelky se stane uznávanou bojovnicí proto tomuto tmářskému barbarství.

12 x V HLAVNÍ ÚLOZE
JAN KOLÁŘ
(Akropolis, Praha)
Knihy rozhovorů bývají často nouzovou náhradou autorských vzpomínek tam, kde autor si nenajde čas k tomu, aby je napsal sám. Anebo ten, kdo se rozhodl zpovídat, nemá dost sil k tomu, aby o předmětu svého zájmu či obdivu napsal skutečnou monografii. Zvlášť nedůvěřivý bývám k rozhovorům s herci; vážím si jejich práce, ale „příběhy z natáčení“, jimiž začasté bývají, mě nepřitahují. Tak jsem bral do ruky Kolářovu knihu. I nad ní, právě proto, že je o divadle a filmu, jsem si znovu uvědomil toto: na začátku musí být jasný záměr, jímž je záznam autentického svědectví o věcech, které jsou pro pochopení určitého oboru a doby podstatné. A pak samozřejmě schopnost nalézt osobnosti, jež svým svědectvím mohou obohatit náš pohled nejenom na jejich vlastní tvorbu. A pokládat jim správné otázky, takové, jež půjdou nad jejich osobu, a budou vypovídat o situaci dramatického umění. Tedy, toto jsem u Koláře našel. Vyzpovídal dvanáct výrazných osobností, z nichž každá osvětluje ze svého pohledu problematiku českého divadla a filmu zhruba od padesátých let. Zejména odpovědi Ladislava Smočka, Jiřího Krejčíka, Věry Chytilové, Ludvíka Kundery a Jana Švankmajera připomínají věci v paměti často tak zasuté, že působí jako objevy. Dohromady pak vznikl velmi plastický, nezjednodušený obraz vývoje tohoto oboru českého umění. A k tomu čtení nesmírně poutavé.