Věděla jsem, že natočil základní filmy české kinematografie: PANENSTVÍ, FILOSOFSKÁ HISTORIE (1937), CECH PANEN KUTNOHORSKÝCH (1938), HUMORESKA, DÍVKA V MODRÉM (1939), PACIENTKA DOKTORA HEGELA (1940) a POHÁDKA MÁJE (1941).
Jeho poválečné filmy PŘEDTUCHA (1947) a KRAKATIT (1948) jsem viděla několikrát a mám je dodnes za skvosty české kinematografie. Hrála v nich moje přítelkyně Nataša Tanská. Když jsem přijela do Prahy, vždycky jsem ráda přijala její pozvání do Klubu spisovatelů na Národní třídě. Tady panovala dávno zapomenutá atmosféra první republiky. Přestože šlo o obyčejnou jídelnu, číšníci obsluhovali hosty v rukavičkách a s noblesou. Káva po obědě se podávala ve vedlejším salonu. Hlavními protagonisty těchto obědů byli právě Otakar Vávra a Vladimír Neff.
Otakar Vávra byl spoluzakladatelem a profesorem FAMU a měl to do „urnového háje“ – jak jídelnu nazývali – jen pár kroků. A zatímco na ulici stály fronty na kubánské pomeranče, já jsem při obědě v němém úžasu poslouchala, kde se dá sehnat klobouk „borsalino“, u kterého krejčího se dá ještě šít a zda švýcarské boty značky Bally snesou srovnání s ručně šitými anglickými.
Filmy SRPNOVÁ NEDĚLE (1960), ZLATÁ RENETA, ROMANCE PRO KŘÍDLOVKU (1965), KLADIVO NA ČARODĚJNICE (1969) se zařadil mezi nejprogresivnější tvůrce nové vlny, spolu se svými žáky (Forman, Menzel, Chytilová), kteří ho obdivovali a změnili tvář české kinematografie.
Dílo Otakara Vávry je rozsáhlé. Natočil asi 50 filmů a je velká škoda, že nevznikl také snímek PŘÍPAD MASARYK, k němuž napsal vynikající scénář. S lehkostí a sebeironií napsal autobiografii PODIVNÝ ŽIVOT REŽISÉRA. Je to literatura, která vypovídá nejen o něm, ale o celé jeho době.
Jitka Němcová
Poprvé Otakara Vávru viděla při přijímacích zkouškách na FAMU. Jitce bylo dvacet, Vávrovi šedesát. Všimla si ho až ve druhém ročníku, neboť míval úžasné přednášky. Právě po jedné takové stála se svými spolužáky v pořádném dešti na zastávce autobusu. Pan profesor, který jel okolo v autě, se nabídl, že je zaveze domů. Poslední vystoupila Jitka, a to byl začátek jejich „love story“, které nikdo neprorokoval dlouhé trvání.
Jitka po ukončení studia odešla na stáž do Itálie, kde byla asistentkou u Federika Felliniho, ale po návratu jejich vztah pokračoval. Je velmi veselá a určitě Vávrovi, jak mu říká, zpříjemnila a změnila život. Léta spolu žili, titulovali se – snoubenci, ale nikdy spolu nepracovali. Jitka socialismus „přeplavala“ v televizní zábavě, a tak se úspěšně vyhnula ideologickým seriálům. Režisér Zdeněk Podskalský jí poskytl základní poučku: „Když to nemůže být pravda, tak ať je to aspoň sranda.“ Vávra jí dával číst své scénáře, ale ona nechtěla, aby jí do práce mluvil, a tím ji ovlivňoval.
V roce 1993 mě Jitka pozvala do televize na předpremiéru seriálu UCTIVÁ POKLONA, PANE KOHN. Bylo to vynikající dílo s těmi nejlepšími herci. Vtipné a současně dojímavé. Byla jsem šťastná, že film dostal nejvyšší možné vyznamenání – Zlatou růži z Montreux. Z jejích filmů připomínám: NEVĚSTA PRO PADDYHO (1999), HODINA PRAVDY (2000), RUTH TO VIDÍ JINAK (2004), DÁMSKÝ GAMBIT (2006), SETKÁNÍ V PRAZE S VRAŽDOU (2008).
V roce 1997 jsem byla pozvána, abych nafotila jejich svatbu. Absurdně zněla slova oddávajícího, který jim dával poučení, jak si mají vážit svých rodičů a jakou jim mají prokazovat vděčnost. Říká se, že protiklady se přitahují. Dokazuje to společný život Jitky Němcové a Otakara Vávry, který letos oslavil devadesáté deváté narozeniny.
