Na obzoru se objevuje věž checkpointu, není už cesty zpět. Katel svírá v rukou automatickou pušku, roztřesenýma rukama ji rychle nabíjí a natahuje. Ještě nikdy nikoho nezastřelil, dokonce ani nikdy předtím nedržel v rukou žádnou zbraň. Dnes ale chce zabít co nejvíce izraelských vojáků, okupanty jeho země, které tolik nenávidí. Mohammad přídává plyn, auto zrychluje. Všichni společně opakují „Alláhu akbar“ – Aláh je velký. Katel se vyklání z okénka auta a vidí, jak se jim do cesty staví voják a gestikuluje, aby zastavili. Ozve se několik ran a voják padá k zemi. Auto pokračuje v cestě dál. Katel je zpocený, právě zabil člověka, ale cítí se skvěle. Všechny tři na chvíli zalije pocit euforie, než si uvědomí, že za nimi jede několik vojenských džípů. Mohammad, povzbuzován ostatními, zrychluje a ztrácí se džípům ve spletitých ulicích Jeruzaléma. Mladíci auto zaparkují v parku pod stromy a vydávají se najít další své cíle – další izraelské vojáky.
Je snadné je najít. Jeruzalém je plný hlídkujících vojáků, takže mladíci po pár minutách narážejí na skupinu vojáků. Mohammad upoutává jejich pozornost, prochází se po ulici a pokřikuje na ně. Katel mezitím leze na střechu domu a zaujímá pozici vhodnou pro střelbu. Loie hlídá před vchodem a modlí se k Alláhovi. Je hodně nervózní ale věří, že Alláh stojí při nich a pomůže jim. Za chvíli se ozve několik ran a jeden voják padá zkrvavený k zemi. Další se snaží krýt, marně. Katel jej má na mušce a přesnou ranou jej usmrtí.
Štěstí je však opouští. K místu přijíždějí tři vojenské džípy, z nich vyskakuje skupina vojáků. Když je Mohammad a Loie spatří, dávají se na útěk. Katel několikrát vystřelí. Vojáci palbu opětují, Katelovi padají na tvář kusy rozstřílené omítky. Nemá už další náboje, neví, co dělat. Ze střechy není úniku. Svleče košili a mává s ní nad hlavou, vzdává se. Během chvíle se k němu dostávají vojáci a povalí ho na zem. Je spoután a odveden. Mohammadovi a Loieovi se sice povedlo utéct, ale během několika dní jsou taktéž zatčeni a souzeni.

Teroristé – „hrdinové“
Podobně se asi odehrálo mnoho teroristických činů v Jeruzalémě. Sebevražedné útoky na autobusy nebo ostřelování checkpointů a hlídek tu v roce 2008 byly téměř na denním pořádku. Jak se na tyto činy dívají obě znepřátelené strany? Pro Izraelce jsou to jednoznačně teroristické akce. Pro Palestince naopak partyzánské boje za svobodu lidu.
„Můj syn je terorista. Říkali to v televizi, celý den tam ukazovali jeho fotografii. Ale to není pravda, není terorista, je partyzán a pro všechny tady ve městě je hrdina. Postavil se na odpor okupantům. Když oni někoho zabijí, je to v pořádku, ale když se jim začneme bránit, tak o nás říkají, že jsme teroristé.“ Povídá mi paní Basima, matka Katela, a se slzami v očích dodává „Teď je můj syn ve vězení a já už ho nikdy neuvidím.“
Katel byl odsouzen k 240 letům vězení, jeho dva komplicové k pětadvaceti bez možnosti zkrácení trestu. Na rozdíl od Katela je mohou příbuzní ve vězení navštěvovat dvakrát do měsíce, vždy na hodinu.

Nešťastné matky a otcové
Vydávám se do tábora Schafal, kde jsou shromážděny arabské rodiny vystěhované z celého Izraele, abych navštívil matky dalších dvou odsouzených teroristů nebo chcete-li, „partyzánů“, jak je zde všichni nazývají. Získat kontakty je velmi obtížné a dohodnout si s nimi interview je téměř nemožné. Příbuzní odsouzených se totiž velice bojí postihů ze strany izraelské vlády. Zavřením aktérů teroristických činů případ nikdy nekončí, většinou jsou postihovány i jejich rodiny. Manželky s dětmi jsou vystěhovány do různých sběrných táborů, jsou dlouhé měsíce vyslýchány a jejich práva na svobodné cestování po zemi jsou omezena. Další příbuzní jsou perzekvováni vyhozením ze zaměstnání, odebráním ID karet, které jim umožňují vycestovat z Palestiny do Izraele apod. Možností, jak znepříjemnit těmto lidem život, má Izrael mnoho.
Po dlouhém přemlouvání se mi podaří dohodnout si interview se dvěma zbývajícími matkami. Paní Soaad je matka Mohammada. Ruku k pozdravu mi nepodá, je to konzervativní muslimka a cizích mužů se nesmí dotýkat. Přemluvit ji k fotografování se zdá být naprosto nemožné, je to sice boj, ale nakonec vítězím.
Upíjím sladký čaj, který mi přinesla malá holčička, sestra Mohammanda, a poslouchám vyprávění jeho matky. „Nevěděla jsem, co můj syn udělal, málo jsme se vídali, měl hodně práce v Izraeli, jezdil prodávat zboží do Jeruzaléma. Jednoho dne k nám vtrhli pozdě v noci izraelští vojáci. Do bytu nám oknem hodili granátky s plynem, vyrazili dveře a všechno tu rozházeli a zničili. Hledali mého syna, ale ten tu již nebydlel, několik let žil se svou ženou jinde. To jsem vojákům řekla, ale nepřestali s prohledáváním, skříně rozsekali a mě s manželem i dětmi odvezli na výslech. Celý den se nás stále ptali na to samé – kde je náš syn a kdo mu pomáhá?“ povídá Soaad a ze skříně vytahuje fotografie zničeného bytu po zásahu vojáků, abych jí věřil.
 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě .........