Číslo 05/10

SKLÁŘ MARTIN JANECKÝ

Sklo otevírá neuvěřitelný svět

S prací s těžkým a velekřehkým materiálem začínal Martin Janecký v podstatě ještě jako dítě a teď ve svých necelých třiceti letech působí na několika místech světa coby renomovaný sklářský sochař a pedagog. Je pověstný nevídanou fantazií a postrádá jakékoli zábrany zkoušet se sklem nové a netradiční postupy…

 

Sklář Martin Jánský

Se sklem jste začal pracovat už ve 13 letech. Jak se takový klučina dostane k oboru, který je u nás tradiční?
Byl to můj táta, který ve mně probouzel vztah ke sklu a řemeslům vůbec už od raného dětství. On sám studoval na vysoké škole obor technologie skla. Celý život pracoval v různých sklárnách, za kterými jsme se jako rodina stěhovali. V roce 1993 si postavil padesát kilometrů od Prahy svoji vlastní sklárnu a v ní jsem ve třinácti letech začal pracovat. Chodil jsem tehdy každé ráno od pěti hodin do práce a pak rovnou do školy. Další člověk, kterému vděčím za to, co dělám, je sklářský mistr Karel Kromholc, který si mě na začátku vzal pod svá křídla, učil mě a dával pozor, abych kolem sebe všechny nespálil.

Co vás na skle fascinovalo, že si vás přitáhlo už takhle brzo?
Asi bych měl říct, že mě přitahovala krása samotného materiálu, nebo si vymyslet něco romantického, ale jako třináctiletého kluka mě přitahovala práce ve sklárně a atmosféra kolem ní: kouř, rámus, pivo, staří mistři, kteří neustále hulákali na všechny okolo. Bylo to jako být členem obrovské rodiny, kde jsem byl za rozmazlené mrně, které si chce všechno zkusit.

Novoborská průmyslová škola má, respektive měla skvělé jméno. Co vám dala?
Zažil jsem školu asi v její největší síle. Bylo to za působení ředitele Pavla Zatloukala, který se snažil dát škole nový systém. Navazoval kontakty s jinými školami a centry v Evropě, a tak jsem měl možnost jezdit předvádět svou práci do různých sklářských center v Holandsku a ve Francii, což bylo pro moji budoucí práci velice důležité. Neméně důležité bylo studium v ateliéru akademického sochaře Václava Machače.

Krátce po absolutoriu jste rovnou zamířil do zahraničí. Jak k tomu došlo? Štěstí, náhoda…?
Po skončení školy a ročním zaměstnání ve sklárně, která zkrachovala, jsem už nechtěl zůstat na jednom místě a ucházet se o stejnou práci jinde. Chtěl jsem cestovat, poznávat lidi, učit se od nich a nabírat zkušenosti. Doslechl jsem se o sklářském ateliéru akademického malíře Milana Vobruby ve Švédsku. Kontaktoval jsem ho, do měsíce jsem za ním vyrazil a nějaký čas pro něj pracoval. Moje první větší cesta pak byla v roce 2000 do Jihoafrické republiky, kde jsem předváděl svou práci na vysoké škole v Pretorii pod záštitou české ambasády, což dnes vidím spíš jako drzost. Po skončení tohoto semináře jsem měl ještě měsíc do vypršení víza, takže jsem se sbalil a vyrazil jsem do Kapského Města hledat práci v jiných studiích. Nakonec jsem tam jezdil pracovat dva roky a létal mezi Švédskem a Afrikou.

Co vás na zpracování skla zajímá nejvíc?
Hlavně sochařina ze skla. Na té jsou postavené věci, které dělám. Ze skla jsem začal modelovat už někdy v patnácti, což byl můj koníček vedle klasického foukání skla, kterému jsem se na škole učil. Modelování ze skla se nikde na světě nevyučovalo, také proto jsem chtěl cestovat a hledat místo, kde bych vedle své práce měl i prostor pro sebe. Sochařina žhavého skla je velice těžká disciplína, jedině naprosté porozumění materiálu vede k vlastnímu rukopisu a stylu.

Pracoval jste v dost odlišných zemích, je i přístup k tomuto druhu umění v každé z nich jiný?
Samotný přístup je všude ve světě podobný. Funguje to jako mezinárodní řeč. Rozdíly jsou však v technologii a ve stylu práce. Každá země si vytvořila svůj styl, jak v práci, tak v tvorbě, který odráží jejich zručnost a potřeby. Například v Indii je sklářství postavené na masové produkci užitkového skla – od žárovek po bižuterii. V USA je zase poptávka spíš po původní studiové tvorbě. V Čechách se u foukání skla z devadesáti procent stojí, používají se různé formy k dosažení přesných tvarů. Ve Spojených státech a všude jinde je tomu naopak. Používají se lavice, na kterých se při práci sedí, tvaruje se do mokrých novin.

V USA jste se nakonec etabloval. Jak jste se tam vůbec dostal?
Do Ameriky jsem se dostal na pozvání jednoho člověka, který má sklářské studio kousek od Corningu ve státě New York. U něj jsem asi rok a půl pracoval. Staral jsem se o studio, přes den jsem makal a večer tavil sklo na druhý den. Po té jsem se odstěhoval do Severní Karoliny, kde jsem navštívil školu Penland School of Crafts a tam jsem zanedlouho začal učit. Pak jsem lítal po Americe z místa na místo, učil, pracoval pro různé umělce, pro které jsem realizoval jejich návrhy a začal pomalu pracovat na svých vlastních věcech. Důvodem, proč jsem zůstal ve Státech a dělám tam, byla možnost potkat se a spolupracovat s různými umělci, které jsem obdivoval, a hlavně to byl únik od tradiční výroby skla, která je dodnes v Čechách běžná. Další zásadní věcí je možnost seberealizace.

 

Celý rozhovor si přčtete v tištěné Xantypě ..............

Martin Jánský

Jánský Martin
 

kategorie: RSS, Číslo 05/10
Dolní navigace