Třicetiletý král pochopil, že hospodářství státu potřebuje silnou úvěrovou politiku a musí dbát na rozvoj výroby a obchodu – a výsledkem byla neodkladná mincovní reforma. Její motto bylo prosté: Král a lid musejí mít jednu společnou minci, protože sdílejí jedno království. Záměr proměnili v praxi italští odborníci a na trh vstoupila „věčná mince“, stříbrný pražský groš. Začal se razit v červnu roku 1300 a záhy se stal evropsky uznávaným platidlem (s trochou nadsázky byl groš Václavovým eurem).
Co je však pro nás podstatnější, součástí reformy bylo vydání předělového královského horního práva (Ius regale montanorum), na kterém s Václavem II. pracoval italský právník Gozzio z Orvieta. Bylo určeno pro Kutnou Horu, „stříbrnou živitelku“ a mincovnu českého státu, tehdejší evropský Klondike, ale díky své celistvosti platil tento moderní horní zákon pro všechny doly v království. A tedy i pro dobývání rud na Příbramsku, které bylo ukončeno až po roce 1970. A budeme-li věřit tomu, že k prvnímu rýžování zlata a stříbra v okolí Příbrami došlo kolem roku 400 př. n. l., pak je stříbro s Příbramí spojeno nějakých 2 400 let.
A to už stojí za to, aby vedle hornického muzea měla Příbram i muzeum hutnické. V jedné ze tří zachovaných historických budov významné hutě, založené roku 1786, buduje muzeum společnost Kovohutě Příbram.
Rodinné stříbro
Pověst o nedozírném stříbrném pokladu českého království se roznesla celou Evropou a Kutná Hora byla rázem jedním z jejích strategických center. Když Jan Lucemburský, novopečený manžel Elišky Přemyslovny, táhl v říjnu 1310 do Čech, aby se ujal trůnu, a zjistil, že Praha je českým králem Jindřichem Korutanským hájena lépe, než předpokládal, poradili mu čeští šlechtici mazanou zkratku – co takhle nejdříve dobýt královskou Kutnou Horu? Ale ani to se mu nepovedlo. Svého dosáhl mladičký Jan až 3. prosince. Brány Prahy mu pomohl se svými ozbrojenci otevřít i poslední pražský biskup Jan IV. z Dražic, osobnost s přídomkem „horlivý milovník českého národa a umění“. Zmiňujeme ho záměrně, protože i on podlehl mámení stříbra a 21. dubna 1311 přijal od pražského měšťana Konráda neobvyklý dar: huť, kterou Konrád vybudoval se svými syny právě u Příbrami. Listina o této transakci je prvním písemným dokladem potvrzujícím, že se tu ve středověku těžilo a že tu olovnato-stříbrné rudy byly také zpracovávány.
Zatím jsme mluvili jen o stříbře, takže laici se teď určitě pozastaví (já se pozastavil) nad spojením „olovnato-stříbrné“ rudy. Ing. Zdeněk Kunický, ředitel divize Recyklace olov, který se s chutí ujal budování muzea, vysvětluje: „Stříbro se získává většinou právě z olověných rud, ve kterých jsou tyto dva kovy na sebe navázány. Nejužívanější olověnou rudou, ve které stříbro a tu a tam i zlato jsou coby přimíseniny, je galenit. Stříbro se tavením galenitu v olovu rozpustí, a z vyrobeného olova se pak odrafinuje.“
Huť pražského biskupa časem zanikla, ale kontinuálně vznikaly hutě nové. Předchůdkyně Kovohutí mohla být v pořadí snad pátou. Vznik hutí byl samozřejmě svázán s úspěšností těžby. Čím více stříbra země vydala, tím na tom byly Příbram a sousední Březové Hory lépe. Obzvláště se jim dařilo za Rudolfa II., který za dobré roční výnosy povýšil roku 1579 Příbram na královské horní město. Sousední Březové Hory, kde si založili osadu němečtí horníci z Krušných hor, se dočkaly povýšení až v čase největší stříbrné konjunktury roku 1897. V roce 1953 pak tato dvě horní města splynula v jedno, v Příbram.
Císařská privilegia ale nepomohla – mělké doly nevynášely a příbramská obec měla ze situace těžkou hlavu. Zasáhla až Marie Terezie, která vrátila Příbrami „ztraceného syna“, Jana Antonína Alise.
Celý članek Pavla Cmírala si přečtete v tištěné Xantypě ........
