Bydlím na druhém konci Prahy, nežli se nachází ruzyňské letiště. Odhaduji, že vzdušnou čarou vzdálenost činí deset kilometrů. Když v Ruzyni opravovali přistávací dráhu, vedli letečtí dispečeři lety přímo nad domem, kde bydlím. Nemohl jsem pracovat, večer usnout, v noci mě děsivý rámus čtyřmotorových potvor budil, a k ránu se nedalo dospat. Dotazoval jsem se na městském úřadě, jestli mám právo na to, abych mohl aspoň v noci spát, ale utěšili mě, že jakmile ranvej opraví, zase nám všem bude dopřán klid.
Naše rozmařilá a uspěchaná civilizace nám zatím dopřává, že se můžeme přesunovat rychle z místa na místo, spěcháme často, i když nevíme proč a kam. Statisíce spoluobčanů bydlí kolem frekventovaných silnic a další statisíce v blízkosti velkých letišť. Žijeme ve svobodné společnosti a nikdo se neodváží někomu přikázat, aby méně jezdil autem, nelétal aeroplánem anebo netúroval motocykl. Kupodivu nikoho příliš nevzruší, že statisíce občanů nedobrovolně trpí nadměrným hlukem nebo přiotráveným ovzduším. Technokraté vymysleli jakési normy pro množství hluku, které ještě je nezávadné; pokud provoz normy překročí, stejně se nedá nic dělat. Pokud vám hluk vadí, odstěhujte se někam na vesnici a doufejte, že vám tam nikdo nepostaví za humny letiště. A o tom se teď právě jedná.
Společnost, která vlastní malé letiště ve Vodochodech, se rozhodla, že je přebuduje na velké moderní mezinárodní letiště, a hned oznámila své velkolepé plány: odbaví čtyřicet osm letů denně, přepraví tři a půl milionu cestujících ročně. Poskytne tři tisíce nových pracovních míst, tím podpoří turismus, podnikání a přispěje tak k hospodářskému růstu, v jehož nekonečnost věříme a za nějž se co večer modlíme, amen.
Žijeme ve svobodné společnosti a občané z okolních sídel se vzbouřili, uspořádali řadu místních referend, v němž téměř jednomyslně stavbu odmítli.
 

Celý sloupek Ivana Klímy si přečtete v tištěné Xantypě .......