Číslo 05/10

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA - 16

„Stávají se z nás ti muži, za které jsme se kdysi chtěly vdávat,“ posteskla si Gloria Steinem v časopise Ms Magazine v roce 1982, když si začala všímat, jak organizované feministky sebe a svůj feminismus začínají brát vážně a přeměňují jej v ideologii totalizující, místo osvobozující. Jinými slovy, že začínají myslet a jednat jako ti vzteklí zamindrákovaní pubertálové, když před deseti tisíciletími svrhávali matriarchát.
 


„Nebojovala jsem za to, abych přemístila ženy od vysavače do správní rady Hooveru,“ sekundovala jí profesorka Germain Green, když viděla, kolik osvobozených žen v úspěšných podnikatelských kariérách ztrácí svoji ženskost. A jako by jim chtěla jít příkladem, vrátila se v důchodovém věku k lásce a obdivu k mužům. Akorát ne k mužům ledajakým, nýbrž těm pubertálním. Do jejich vizuální krásy se zamilovala svojí knížkou THE BEAUTIFUL BOY, kterou napsala jako historickou studii chlapecké krásy ve výtvarném umění, se dvěma sty fotografiemi a obrazy krásných chlapců. Chtěla jí „upozornit moderní ženy na jejich zjevnou nevnímavost vůči pubertálním chlapcům jako sexuálním objektům“ a zároveň „ženám vrátit schopnost a právo na vizuální požitek“. Často pak byla vídána ve společnosti mladých chlapců, ale dávala pozor, aby byli už nejméně šestnáctiletí, neboť britské zákony o pedofilii platí stejně pro obě pohlaví.
Steinem i Green jako by feministkám chtěly říct: holky, stačí, zastavte, probuďte se, my jsme vám vybojovaly svobodu, začněte si jí užívat, proměňujte urputnost v náruživost a vracejte životu smích. K tomu jim přispěla anglická spisovatelka Beryl Bainbridge radou, aby mužům umožnily „myslet si, že jsou tím nejdůležitějším partnerem“. To proto prý, že „má-li být vztah muže a ženy vzájemně prospěšný, musí v něm muž mít pocit dominantního postavení“. Když na ni – úspěšnou osvobozenou intelektuálku, odměněnou několika literárními cenami a řádem Britského impéria – feministky hleděly s vytřeštěnýma očima, pokusila se jim vysvětlit: „Mě feministické hnutí nikdy nepřitahovalo. Byla jsem vychovaná ve víře, že muži mají pramálo co společného s domovem a dětmi a že mají jen nosit peníze.“
Konec dvacátého století už západní ženy prožívaly osvobozené, sebevědomé, rovnoprávné a nebojácné. Na jeviště divadel, pódia zábavních klubů a televizní obrazovky se vyrojily stovky ženských komiků (mělo by se, pravda, už asi říkat komiček, ale pravopis mně to podtrhává jako chybné) – hýřící dobrou náladou. Některé jejich vtípky byly na úkor mužů, jiné už si dokázaly vystřelit samy ze sebe.

Celý fejeton Benjamina Kurase si přečtete v tištěné Xantypě ......

kategorie: RSS, Číslo 05/10

Další podobné články

Dolní navigace