První snímek otiskl Miloň Novotný (Štětovice 11. 4. 1930 – Praha 9. 8. 1992) v týdeníku Kultura (1957). V začátcích byl odkázán na rodnou Hanou a Prahu, kam se odstěhoval v sedmadvaceti letech. V heslovité autobiografii sarkasticky poznamenal, že kromě fotoaparátu a zvětšováku měl tenkrát jen dluhy. Od šedesátých let pak z honorářů cestoval do ciziny. Tak se tematicky vyrovnával internacionálům svého žánru. Patřil k humanistům generace ovlivněné v druhé polovině padesátých let proslulou (posléze putovní) fotografickou přehlídkou LIDSKÁ RODINA (The Family of Man, 1955, Muzeum moderního umění v New Yorku). Doménou mu byla všednodennost, v jejímž rámci nacházel archetypy údělu obyčejného člověka.

Proměnlivá šedesátá
„Tady je,“ končí předmluvu Londýna A. G. Hughes, „to naše ‚drahé, zatracené, ošidné město, zobrazené jedinečným a novým způsobem.“ Album se námětu zmocňuje nepopisnými záběry převážně pouličního ruchu. Novotný exponoval v takzvaném rozhodujícím okamžiku, jímž odkazoval k tomu, co výjevu předcházelo, a naznačoval jeho pokračování.
Slogan Swinging London pustil do světa časopis Time, aby vystihl město, udávající tón nové vlně populární hudby i revoluci v oblékání. Nakonec z toho bylo heslo desetiletí: Swinging Sixties, proměnlivá šedesátá… Ta doba přinesla tolik podnětů, že vlastně znamenala vrchol celého století.
Londýn šedesátých let patřil k ohniskům světového dění. New York euroamerické kultuře zatím neudával tón ve všem, a minisukně přebírala Paříž z metropole na Temži (přičemž se marně snažila dějinám módy sugerovat opak). Ostatně ve stejném roce, v němž vznikla rozhodující část Novotného londýnských snímků, dokončil Michelangelo Antonioni mysteriózní film ZVĚTŠENINA (1966), čerpající z Londýna neodmyslitelný energetický náboj.
Globální ozvěnu zajistila Britům beatlemánie. Beatles sice nebyli nejříznější, zato osvědčili nejširší záběr: určovali trendy i oblékáním a stylizací dalších projevů. Koncem šedesátých let už ale neměli to nejlepší před sebou.
Miloň Novotný se profiloval neformální službou tématu. Metody zobrazení, lépe řečeno snímání, užíval funkčně – a neměl nijak úzký rejstřík. Ve shodě s novou filmovou vlnou zdůrazňoval sdělení. Také dokumentární pojetí fotografie a letmé portrétování byly samozřejmě dlouhými lety vývoje kultivovány. Ale zatímco běžné estetizující tendence se přizpůsobují přechodným manýrám, a o to rychleji stárnou, dokument si podržuje význam a tím také nadčasovost. I to je paradox: vždyť dokumentaristům nejde o doplňování archivů, nýbrž o poznání a výraz aktuálního světa. Vede je přesvědčení, že jej tím zpětně ovlivní.

Celý článek Josefa Mouchy si přečtete v tištěné Xantypě ......