Dvacet šest písmen, dvacet šest slov a přibližně stejný počet vět. Dost na to, aby na sebe člověk prozradil, co chce. Mnohdy i to, co nechce. Okamžité stručné slovní asociace jsou často upřímnější než dlouho cizelované obsáhlé odpovědi. Abecedu Xantypy můžete brát jako „psychohrátku“ i jako výpověď. Je to pouze na vás, protože počítá s vaší účastí. Závěry – jaká je vlastně abeceda zpovídaných osobností – si totiž děláte sami.

Květen 2010
Slunce vstupuje do znamení Býka 20. dubna v 6.31 SELČ a setrvá v něm do 21. května 5.34 hod. Poslední dny měsíce se současně zastavují Saturn a Neptun. K tomu navrch Uran zkříží zemský meridián. A právě do toho se konají volby. Hysterie kolem nich překoná světový rekord. Vyhrocené ovšem budou i manželské spory a vůbec všechno. Zvýšené opatrnosti je třeba 19., 23. a 28. – 31. 5. Pro jednotlivá znamení přinášíme jako obvykle pár konkrétních rad:

Umění šachu
DOX, Praha
1. 4. – 28. 6. 2010
Londýnská společnost RS&A Ltd připravila projekt UMĚNÍ ŠACHU, k němuž přizvala patnáct uměleckých hvězd (Maurizio Cattelan, Jake a Dinos Chapmanovi, Oliver Clegg, Tracey Emin, Tom Friedman, Paul Fryer, Damien Hirst, Barbara Kruger, Yayoi Kusama, Paul McCarthy, Alastair Mackie, Matthew Ronay, Tunga, Gavin Turk a Rachel Whiteread), které vytvořily speciální podoby šachů. Dokázali, že sice nemusejí být šachisty (zatímco podle Marcela Duchampa jsou všichni šachisté umělci), ale umí hru vizualizovat po svém. Na výstavě v pražském Centru současného umění Dox mohou diváci spatřit velmi neobvyklé podoby šachových her – od dýňové variace přes zbytky jídel až po erotické pojetí – v různých velikostech. K výstavě je připojeno také skvělé šachové video Gavina Turka. Magická intelektuální hra je dodnes inspirativní.
 

A PÁSLY BY SE TAM OVCE…
ANNA FÁROVÁ
(Torst, Praha)
Vzpomínková kniha, živá jako vyprávění samo, snad symbolicky stačila vyjít tak, že o několik dní předběhla autorčin odchod. Málokterý teoretik umění utkvěl ve vědomí veřejnosti, jako Anna Fárová. Všichni vědí, jak pro svět rehabilitovala dílo Františka Drtikola, že zpracovala i poničenou pozůstalost Josefa Sudka, že Cartier-Bressonovi vydala v Odeonu jeho vůbec první monografii, založila v Uměleckoprůmyslovém muzeu sbírku fotografie a začasté byla jako iniciátorka u všeho důležitého, co se za uplynulé půlstoletí okolo fotografie událo. Ale jenom toto není předmětem knihy, pro čtenáře je především přitažlivé líčení dramatického života této pozoruhodné ženy od jejího nejútlejšího dětství. Tedy Paříž, otec český diplomat a kulturní vyslanec Miloš Šafránek, francouzská matka, vynikající učitelka jazyků, a hlavně otcovi přátelé, zejména čeští umělci z pařížského pobytu: Martinů, Tichý a Zrzavý. Vklad do dětské duše neocenitelný, a Fárová ho věru dokázala zůročit. Okupaci prožila bez otce s matkou v Praze, po studiích se ocitá uprostřed inspirativního prostředí nekonformních umělců, mezi nimiž se potkala s výtvarníkem Liborem Fárou. A pak už vlastní odborná práce, bez níž si nelze vývoj české a světové fotografie ani představit. Jednak dokázala včlenit fotografii do souvislostí moderního umění, jednak si vypracovala způsob, jak se na fotografii dívat, jak o ní sdělně psát. Po podpisu Charty 77 měla být z práce vyřazena, ale to by nebyla bojovnice Fárová, aby život a práci vzdala.
 

Johnny Cash: Aint’ No Grave
Muž v černém si sedm let po své smrti nejspíš vrní v hrobě. Sémě, které v roce 1994 zasel na svém labelu American Recordings hlavní crossoverový mičurinec, takto producent Rick Rubin, pošesté už vydalo plody. Nahrávky, které Cash natočil pod Rubinovou laskavou a nesmírně vynalézavou kuratelou, vznikaly jen pár měsíců před zpěvákovým skonem (12. 9. 2003). Šesté pokračování Cashovy před i posmrtné reinkarnace se poměrně příznačně jmenuje AIN’T NO GRAVE, Takový hrob není („který by mne uvěznil, když trumpety zadují“) a logicky pokračuje v intimní „obývákové“ atmosféře a komorním, na kost ohlodaném zvuku, tolik vzdálenému obvyklým countryovým řachandám. Cashův kryptický baryton zde zní – snad v předtuše blízkého konce – jakoby už z dálky, těsně před „zaklepáním na nebeskou bránu“. Písničky dosvědčují encyklopedické klišé, že Johnny byl jedním z nejvýznamnějších zpěváků 20. století. Vzpírají se nejen škatulkám, ale i jakémukoli hodnocení: rockabilly, rock and roll, blues, folk, gospel? A není to vlastně jedno? Velkolepé a přitom tak střídmé interpretace písní (titulního tradicionálu, kde se s ostychem dotýká samé podstaty bytí, nebo třeba kongeniální REDEPTION od Sheryl Crow či I CORINTHIANS 15:55, jedné, ne-li poslední vlastní písničky), s decentním doprovodem akustických kytar, banja, klavíru a místy i cembala berou dech a dávají víru. V co? Tak třeba: „Jedno je jistý/Až přijde můj čas/Zmizím z toho starýho světa/V duši spokojenej.“ (ALOHA OE)
 

PRAŽSKÉ JARO
Praha, 12. 5. – 4. 6. 2010
Zahajovací Smetanovu MOU VLAST uvede pod taktovkou Jakuba Hrůši Pražská komorní filharmonie. Česká filharmonie se Zdeňkem Mácalem připravila večer z děl Bohuslava Martinů, Gustava Mahlera a Milana Slavického, sir André Previn předvede s Českou filharmonií své DIVERSIONS, Symfonický orchestr FOK s dirigentem Jiřím Koutem a Pražský filharmonický sbor vrátí festivalu Beethovenovu DEVÁTOU. Symfonický orchestr Českého rozhlasu řídí Cristian Mandeal a Tomáš Hanus, Orchestr Bavorského rozhlasu přijede s Herbertem Blomstedtem, Rozhlasový orchestr z Berlína s Markem Janowským, Janáčkova filharmonie Ostrava představí SYMFONII JAN AMOS KOMENSKÝ Jaroslava Krčka. Manfred Honeck a jeho Pittsburgh Symphony Orchestra doprovodí Annu Sophii Mutter v Brahmsově HOUSLOVÉM KONCERTU, Státní filharmonie Košice premiérově uvede KONCERT PRO GIORU Petera Breinera (skladatel bude dirigovat, klarinetista Giora Feidman zahraje). Maďarská národní filharmonie předvede hlavně Bartóka. Jinak je 65. ročník Pražského jara ve znamení Mahlera a Martinů, sólisticky ve znamení pianistů: představí se Emanuel Ax, Martin Kasík, Radu Lupu, Ivan Moravec, Garrik Ohlsson, Deszö Ránk. A také pěvci světových scén – Matthias Goerne, Olga Boodina, Štefan Margita, Adam Placheta. Největší lákadla? Sir John Eliot Gardiner a jeho Monteverdi Choir a English Baroque Soloists, kteří uvedou Bachovu MŠI H-MOLL, ale i pianista Murray Perahia a The Academy of St.Martin in the Fields, Pierre Boulez s Ensemble Intercontemporain, a Baborák Ensemble a Radek Baborák jako hornista a dirigent.

SMRT ČEKÁ VŠUDE
USA 2008
Režie: Kathryn Bigelow
Ve filmovém byznysu to chodí takto: nejdřív kina, pak DVD a nakonec televize. Jenže se snímkem Kathryn Bigelow je to u nás trochu jinak. Smršť výročních cen, vrcholící šesti Oscary, přiměla distributora, který vrhl titul rovnou na videotrh, aby jej zařadil i do kinodistribuce, pravda, jen ve formátu DVD nebo Blu-ray. Řekněme rovnou, že si válečný thriller velké plátno zaslouží právě tak, jako ona četná ocenění. Určitě se řadí v rámci žánru k nejlepším, i když do něj vlastně nepřináší nic nového. Nicméně už jen svým tématem nabízí napínavou podívanou. Popisuje totiž do detailů každodenní činnost amerických vojenských pyrotechniků v ulicích Bagdádu v roce 2004. Tříčlenná jednotka vyjíždí v obrněném vozidle likvidovat nastražené bomby či nálože, přičemž jí jde v každém okamžiku o život. Zatímco seržant Will James (Jeremy Renner), nastupující po zabitém předchůdci, bere svůj úkol jako adrenalinovou záležitost, jeho parťáci, seržant J. T. Sanborn (Anthony Mackie) a specialista Owen Eldridge (Brian Geraghty), chtějí jen přežít a počítají dny do konce turnusu. Režisérka Kathryn Bigelow si zaslouží úctu ne proto, že je první ženskou držitelkou Oscara za režii, ale proto, že opět natočila chlapský film, v němž jde přímo k jádru věci. Její dílo vypovídá o tom, že válka někdy může působit jako droga, a že američtí vojáci odvádějí v Iráku důležitou práci.

DIVOKÁ KACHNA
HENRIK IBSEN
REŽIE: JAN MIKULÁŠEK
DIVADLO PETRA BEZRUČE OSTRAVA
Ibsenova DIVOKÁ KACHNA v režii Jana Mikuláška v Divadle Petra Bezruče dopovídá, proč je tato ostravská scéna už nejméně tři léta u nás bezkonkurenčně nejlepším divadlem. Mikulášek po dědovi – básníkovi Oldřichovi a po občasném vychovateli Janu Skácelovi zdědil nevyčerpatelnou básnickou imaginaci. Jeho DIVOKÁ KACHNA, to je stejně jako ONĚGIN nebo 1984 – záměrně připomínám protiklady – dokonalý inscenační tvar, vrchol režijní a herecké stylizace. Divákovi předkládá potemnělý příběh naplněný bolestmi a křivdami, v jejichž stínu jedni stoupají vzhůru, ale s ušpiněnýma rukama, a druzí klesají bez šance napravit zmarněné životy. Pták v kleci, to je výmluvný symbol ujařmenosti. Podobně jako Ibsenova Heda Gablerová nebo Čechovovi hrdinové řeší se rozbolavělost výstřelem. Září barevně expresivní výtvarné pojetí scény a kostýmů Marka Cpína. A Tereza Vilišová, zajíkavá, jako strunka přepjatá Hedvika v soukolí rodinných vztahů a osudového prokletí. Vše s výmluvně tesknými židovskými motivy. Bezruči posouvají české divadelnictví o skok dopředu.
 

Otakar Vávra
Režiséra Otakara Vávru jsem poznala v padesátých letech, když si přišel s celou suitou svých asistentů vybrat do fotooddělení na Kolibě slovenské herce. Tehdy připravoval husitskou trilogii: JAN HUS, JAN ŽIŽKA a PROTI VŠEM. Jeho filmy, vzhled i vystupování jako by vůbec nepatřily do doby, v níž jsme žili. Všimla jsem si jeho hedvábné, ručně šité košile s monogramem, jakou můj otec nosil jen ke svátečním příležitostem.