Loni v prosinci uplynulo deset let od smrti Petra Lébla. (Režisér, herec, výtvarník, grafik, umělecký šéf Divadla Na Zábradlí Petr Lébl, 1965 – 1999, byl jednou z nejtalentovanějších i nejkontroverznějších osobností českého divadla 80. a 90. let minulého století. Pozn. aut.) Osm let jsi psala knihu SMRT, NEBUDEŠ SE BÁTI. Na internetu jsem našla několik recenzí a kritik, anotací a mnoho různých dalších zmínek týkající se jeho smrti a tvé knihy. Opravdu mě překvapilo, že dokonce ani dvě z nich nepopisují totožně, co se vlastně stalo. Existuje mnoho verzí a mnoho úhlů pohledu. Jak došlo k tomu, že jsi knihu napsala, proč jsi ji psala, o čem jsi vlastně psala a jaké to pro tebe bylo? Otázka zní, jak to tedy bylo doopravdy?
To je ti tak zajímavá věc, kterou jsem zažila na vlastní kůži. A ze které má Lébl určitě obrovskou radost. Sice odešel do světů, kam se těšil a kam byl přesvědčen, že patří, ale zároveň si zajistil, aby se na něho na tomto světě nezapomnělo. Každý se dohaduje, vytváří nesmyslné mystifikace, domněnky, dojmologie, pomluvy a vznikají tak nové legendy. Jako bych jim předložila svíčkovou a oni vykřikovali, že mají raději rajskou, popřípadě si představují svíčkovou světlejší, tmavší, s více či méně knedlíky. Místo, aby popsali skutečnou chuť a ingredience této svíčkové…
Ale abych se vrátila k otázce. Petr Lébl se za svého života opravdu stal legendou. 12. prosince 1999 spáchal sebevraždu. Oběsil se v Divadle Na zábradlí. Chtěl pravdivou knihu o sobě už za svého života, což jsem vzhledem k jeho věku (zabil se, když mu bylo 34 let) považovala za nesmyslnou ješitnost, knihy o něm už vznikly, jakkoliv ho popudily. A pak policie v jeho pracovně našla závěť a osobní dopisy a dárky, které odkázal nejbližším, na mě jich čekala hromada, včetně úkolu, abych o něm napsala knihu. Což bylo absurdní. Mám svá témata a své postavy, které mi v hlavě stojí frontu a čekají, než jim přidělím příběh. Monografii jsem napsala o Evaldu Schormovi, ale on byl moje krevní skupina. O Léblovi bych dobrovolně nepsala. Zatímco si ostatní mohli odžít smutek z jeho odchodu, já se prala s protichůdnými pocity i vztekem, že něco takového se nedělá, nemám své NE komu říct. Drápky se v mysli ten úkol ale už zahnízdil, tak jsem napsala klasickou monografii. Existuje metodologie, zpracovala jsem přehled všeho, co udělal, vřadila do kontextů společenských i teatrologických, českých i evropských. Všichni byli spokojeni, já ne. Uvědomila jsem si, že člověk si nemá zahrávat. Každý jsme tu patrně opravdu jen jednou a naše vnitřní vesmíry zmizí nenávratně s námi, nelze je předat, i kdybychom s někým žili desítky let, i kdybychom přetavili naše myšlenky. A proto jsem si „zadání“ obrátila. Každý život je originál a je naprosto lhostejné, píšu-li o divadelním režisérovi nebo o popeláři, třeba má popelář vnitřní život dokonce bohatší. Musím materiál, který mám k dispozici, tedy slova a literární formu, přizpůsobit onomu životu. A ohmatat vše poctivě, z různých stran. To umožní jen románová forma, propracovat se k jádru. Vše ostatní je jen shromažďování dat a detailů, které podstatné přehluší. Navíc v tomto případě byly osobní život a práce prorostlé.
Vznikl faktografický román, který rozevřel cestu k esenci Petrova života. Použila jsem při psaní formy, jaké používal on: variaci a mystifikaci a hru. Použila jsem slova, která měl rád. Je tu příběh slabiky RA, který se osvětlí na závěr. Text dýchá dechem jeho nemoci: střídají se kapitoly, které se vlečou depresivní pomalostí, a kapitoly plné manické energie, nápaditosti. Tón textu musel být kontroverzní, jako byl kontroverzní jeho život. Kniha – pro mě to není literatura, ale kus života – skrývá tři příběhy: příběh nadaného kluka, na kterého se smysl života vykašlal. Příběh doby, která ho vynesla nahoru, tedy přelom osmdesátých a devadesátých let, a příběh autorského subjektu: co to dělá s myslí, která se tolik let soustřeďuje na psaní takové knihy – píše knihu vlastně proti své vůli, zaúkolována hlavní postavou. Mívala jsem pocit, že tu stojí s pistolí namířenou mezi mé oči a čeká, až úkol splním. Psala jsem knihu osm let a mohla jsem ji psát celý život, celý život jsem mohla hledat. Cesta je vždy důležitější než cíl. Přirovnat tu knihu můžu k obrazu René Magritta, namaloval dýmku a obraz nazval TOTO NENÍ DÝMKA. Toto je kniha o Petru Léblovi, toto není Petr Lébl. Byla to pro mě hraniční zkušenost, proti které je každá teorie směšná. Dala jsem z ruky text, za kterým si stojím a kterému jsem obětovala osm let. Teď, když je knížka vydaná, jako bych ze sebe sloupla kůži. Osm let jsem byla zvyklá téměř pořád myslet na Lébla… Vhozené do života se v životě zpětně projeví… Ostatní nad ním stojí v půlkruhu a dohadují se, což už není moje věc… Jsem ponořená do dalšího hledání.
 

 Celý článek Kamily Ženaté si přečtěte v tištěné Xantypě .........