V klíčové scéně filmu KAWASAKIHO RŮŽE máte ostrou výměnu názorů se svou matkou. Jak se natáčela ta hádka v lese, kde s Danou Kolářovou hrajete jako o život?
Trochu se divím, že každý mluví zrovna o této scéně. Působí velmi emotivně, ale přitom vznikla až podivuhodně rychle. Honza Hřebejk na poslední chvíli změnil její aranžmá, původně se totiž měla odehrávat v interiéru. Jemu ale připadlo logičtější, abychom se už do té chalupy nevraceli a já utekla do lesa. Čímž jsme s Danou pro tu naši hádku získaly větší prostorovou svobodu. Během toho vypjatého dialogu nás sledovaly dvě ruční kamery, ale jinak jsme tam byly vlastně samy. Ten záběr jsme dělali celkem třikrát a musím říct, že mezi jednotlivými klapkami se nám klepaly ruce vzrušením. V pauze jsme si daly cigáro na uklidněnou a pak se jelo znovu. Myslím, že ve filmu zůstalo nejvíc z té třetí klapky.
Ten film vypráví o vině a odpuštění za hříchy z dob komunismu. Co říkáte lidem, kteří se zapletli s StB a současným aférám kolem nich?
Já ty lidi nechci ani nemůžu soudit, protože v podobné situaci jsem naštěstí sama nikdy nebyla. Ale myslím si, že selhat – nota bene pod nátlakem – může každý. Jenže pokud si to nepřiznáme, nedostaneme se nikam dál. Což platí pro každého jedince i pro celou společnost. V devadesátých letech jako by se až příliš rychle vytěsňovalo to, v čem jsme museli žít předtím. Ale ono se to stále vrací, ty násilně přibouchnuté dveře se znovu a znovu otvírají a ten smrádek je pořád cítit… Líbí se mi přístup Vlasty Chramostové. Ta své dávné selhání – dá-li se to tak nazvat – popsala ve svých pamětech. Jí už nikdo nemůže vůbec nic vytýkat, protože všechno zveřejnila.
Narodila jste se v roce 1972, během takzvané normalizace. Jak jste tu dobu vnímala?
Brzy jsem vycítila, že to, co se může říkat doma, se nemá říkat venku. Týkalo se to hlavně roku šedesát osm. Můj dědeček, který spolu s Otou Šikem připravoval ekonomickou reformu, byl tehdy ministrem. A během invaze byl s půlkou vlády v Jugoslávii. Pak ho prý ve Vídni přemlouval Jan Werich, aby se nevracel. Navíc, když jsem se narodila, žili jsme ve Střešovicích ve vile, kde pod námi bydlel známý spisovatel a disident Zdeněk Urbánek. A mně časem došlo, že ten dům byl asi dost sledovaný. Ale na druhé straně mi to, že dědu i babičku po osmašedesátém vyhodili z práce, paradoxně prospělo. Oba se pak tím víc přimkli ke svým vnoučatům. Mě a mého o rok mladšího bratra vozili na chatu na Berounku, v létě jsme s nimi jezdili do Kašperských hor. Chodili jsme na výstavy, na Hrad, na Petřín, byli jsme i na představení Prodané nevěsty v Národním, když ho znovu otevřeli po rekonstrukci. Díky nim jsme měli krásné dětství.
Babička prý ovlivnila i vaše herecké začátky…
Máte pravdu, ona byla hodně akční. Zařídila mi kursy angličtiny, díky ní jsem se nějakou dobu učila hrát na housle. A někdy ve druhé polovině osmdesátých let se dozvěděla o týdenním prázdninovém soustředění kdesi u Chebu a přihlásila mě. Učili jsme se tam recitovat básničky a hrát divadlo. Já předtím nechodila do žádného dramatického kroužku, ale začalo mě to bavit. A herec, který ten kurs vedl, mi na konci řekl, že jestli má z té party někdo talent, tak jsem to já.
A co se stalo potom?
O rok později, na další běh toho kursu už jsem se přihlásila sama. A náhodou tam byl taky nějaký člověk z Barrandova, který si na mě vzal telefon. A koncem prázdnin mi volali, že paní režisérka Plívová připravuje nový film a jestli bych nepřišla na konkurs. A já ho kupodivu vyhrála a dostala hlavní roli ve filmu HOUPAČKA.
Jak vzpomínáte na své první natáčení?
Najednou jsem přišla do úplně jiného světa. Byla jsem hrozně nejistá a vůbec jsem nevěděla, co se sebou. Ale Plívová naštěstí uměla pracovat s dětmi a já byla tehdy vlastně ještě dítě… To natáčení znamenalo i problémy ve škole. Probíhalo ještě na podzim a já byla v maturitním ročníku. Ale pak jsem si sehnala nějakou dramatickou průpravu a řekla si, že to zkusím na DAMU. Naši s tím sice zprvu nesouhlasili, ale když zjistili, že ty přijímačky jsou v lednu, tu přihlášku mi podepsali. S tím, že si v ní nechám i filozofickou fakultu, kam jsem chtěla jít původně. Ale na DAMU mě hned napoprvé vzali a já nastoupila do prvního porevolučního ročníku. Tehdy tam přišla řada lidí, kteří byli předtím v nemilosti. Náš ročník vedl Luboš Pistorius, učili nás třeba Jiří Adamíra a Viktor Preiss, po dvou letech přišla jako pedagožka i Dana Kolářová.
Posuňme se o pár let dál, k vaší první slavné roli ve filmu LEA. Jak jste ji získala a co pro vás znamenala?
Zase to byla souhra okolností. Pamatoval si mě Viktor Walter, pomocný režisér HOUPAČKY. Řekl o mně Ivanu Fílovi a já absolvovala konkurs, kterého se myslím účastnily taky Terezka Brodská a Zuzka Stivínová. Ale Fíla si vybral mě, protože potřeboval neokoukanou tvář. Samotné natáčení pak bylo – mírně řečeno – klopotné. Kvůli neustálým přívalům sněhu trvalo asi dvakrát déle, než bylo v plánu. Jednou jsem dokonce zůstala trčet na stromě ve sněhové bouři. Nejdřív dali pryč žebřík, aby se mohlo točit. Jenže pak přišla fujavice, všichni se běželi schovat a mě tam prostě zapomněli. Než na to přišli a já mohla slézt, klepala jsem se příšernou zimou. A když se ten film dotáčel, byla jsem už těhotná se Sofií.
Rozhovor Jana Folla si přečtěte v tištěné Xantypě!!!
