Svou první sochu postavil ještě v době, kdy dokončoval školu uměleckých řemesel v Praze. Tam nabyl potřebné řemeslné zručnosti, která dodnes představuje v jeho díle jeden z podstatných formálních základů. Již od doby dospívání se pohybuje výtvarným prostředním svébytně a autonomně, což na jednu stranu obnáší život na periferii oficiální výtvarné scény, ale na druhou umožňuje tvůrci vyjadřovat se otevřeně, bez kompromisů a nezávisle. Tento umělecký, a z logiky věci posléze vyplývající i občanský postoj přivedl Libora Krejcara do prostředí českého undergroundu, který jako jediný začátkem osmdesátých let korespondoval s jeho potřebou nezávislosti, a který ho také setrvale ovlivnil.
Krejcarova tvorba nikdy nebyla, a ani dnes není limitována diktátem trhu. Již v roce 1990 zvolil existenčně nejistou formu svobodného povolání a tím stvrdil, že svoboda je pro něj nejen uměleckou nutností, ale zejména životní nezbytností. Jen taková kombinace může být zárukou silné umělecké výpovědi, způsobem existence, skrze níž dokáže upřímně komunikovat nejen s divákem, ale také intimně rozmlouvat s Bohem.
Jeho tvorba není poplatná času, ale naopak poctivě a vytrvale skulinami měsíců a roků intenzivní práce proniká do budoucnosti, která hodnotu díla teprve nestranně posoudí.
CYKLY
Pro Krejcara je poměrně typické, že jeho dílo odráží jakési ucelené cykly.
K výtvarnému umění přičichl v hospodách, tehdy nejpřístupnějších a vlastně jediných možných svobodomyslných „kursech“ a nevysychajících studnách inspirace pro nonkonformního umělce. V počátcích jeho umělecké cesty byly především performance a happeningy, dodnes vzpomíná, jak vyřezával ze dřeva rohlíky a v samoobsluhách je dával mezi ty skutečné, či na ruční výrobu neobvyklých párátek z lipového dřeva pro hostinskou společnost.
Posléze přešel k pilinám, dřevěným odřezkům a vůbec zbytkům dřevěného odpadu (že by podvědomá reflexe jeho počátků v učení, kdy zametal dvory dřevařských závodů?). Vytvářel z nich vitráže anebo je sypal do skleněných soklů, kde jejich postupným vrstvením a pohybem vznikaly zajímavé barevné kontrasty, připomínající krajiny. Proto tehdejší ironické názvy Krajiny paměti. Touto tvorbou skládal hold již zdánlivě nepotřebným, přesto krásným materiálům. Největší skleněný hranol vyplněný touto materií se příznačně jmenuje Pocta padlým stromům. Už tehdy se jedním z poselství jeho práce stává opětovné vracení smyslu věcem či materiálům, které by jinak už zmizely, vytratily se z přítomnosti, zanikly.
Ovlivněn Neprašovým nadhledem a smyslem pro humor začal vytvářet sochy, které odkazovaly k „dvojboji“ krásy a hrůzy (Sen zubní laborantky, Partie pro Marcela Duchampa). Opět pozůstatky hospodské imaginace a nezteřelých uměleckých vzorů.
Jakkoli své cykly průběžně uzavírá a hledá další způsoby svého vyjádření, jedna jeho umělecká vášeň zůstává neměnná: fascinace kočkami. S touto posedlostí – ostatně ji potvrzuje název výstavy BŮH JE ŠELMA KOČKOVITÁ – začal zhruba v roce 1982 a od té doby s tímto tématem pracuje soustavně.
text Vladimír Drápal
Více se dočtete v tištěné Xantypě!
