Po Tomáši Mašínovi (3 SEZÓNY V PEKLE), Ireně Pavláskové (ZEMSKÝ RÁJ TO NA POHLED), Janu Hřebejkovi (KAWASAKIHO RŮŽE), Lucii Bělohradské (ARCHIV) a Viktorovi Polesném s Pavlem Kohoutem (SMYČKA) představil 3. února ve zcela zaplněném sále pražského kina Světozor svůj pohled na komunistickou éru i režisér Radim Špaček. Jeho film POUTA se ale od takřka paralelně natáčených snímků zcela odlišuje, a to jak formou, tak žánrem. Nejedná se o klasické drama o „zradě“ nebo „statečnosti“, kde se v závěru překvapivě z padoucha stane hrdina (či naopak), ale o útvar v českých poměrech nepříliš častý – thriller. Technika, kterou tvůrci pro natáčení zvolili, však klasické thrillery nepřipomíná – namísto krátkých záběrů a rychle se střídajících detailů je film z velké části (a to včetně „akčních“ scén) snímán dlouhými záběry excelentní kamery Jaromíra Kačera.
Silnou stránkou POUT je bezpochyby jejich scénář. Ten je dílem uznávaného novináře Ondřeje Štindla, který v nedávné době psal filmové recenze do časopisu Týden, nyní působí v Lidových novinách. Ačkoliv Štindl popírá, že by při psaní scénáře vycházel z vlastních zážitků, lze mu v tomto ohledu těžko věřit. Jeho otec, významný rusista a polonista Karel Štindl, nemohl v období normalizace publikovat. Na sklonku 80. let patřil k významné opoziční skupině Demokratická iniciativa a byl též jedním z účastníků legendární zakládající schůze Občanského fóra v Činoherním klubu. Lze si jen stěží představit, že by Ondřeje Štindla toto prostředí neovlivnilo.
Děj filmu je zasazen do raných osmdesátých let, tedy do doby, kdy se komunistická tajná policie snažila za pomoci fyzického i psychického násilí přinutit režimu nepohodlné jedince k „dobrovolnému“ vystěhování se na Západ. Terčem akce s cynickým krycím názvem „Asanace“ se stali především signatáři Charty 77. Byli mezi nimi jak opoziční aktivisté, intelektuálové či umělci, tak historici, ale třeba i duchovní. A právě jedním z těchto lidí, vystavených útlaku tajných policistů, je i Tomáš (Martin Finger), jedna z hlavních postav filmu, jenž vykonává jakousi podřadnou práci v nemocnici. Divák sleduje, jak je vystaven výslechům či sledování, nedozví se však přesný důvod jeho perzekuce. Skladby písničkáře Charlieho Soukupa, který byl též jednou z mnoha obětí akce „Asanace“, dávají tušit, že je Tomáš příslušníkem undergroundové komunity, čím je však režimu nepohodlný, se nedozvíme. Pro děj filmu to totiž není důležité – podobnou šikanu zakoušely stovky lidí nejrůznějších profesí i světonázorů.
Tomášův protipól představuje příslušník Státní bezpečnosti Antonín Rusnák, výborně ztvárněný hercem královéhradeckého divadla Ondřejem Malým. Jeho „estébák“ není plochou postavou, jak jsme tomu u filmů s obdobnou tematikou zvyklí. Ve filmu je výborně vykreslena jeho psychologie: Rusnák není pouhou „mlátičkou“, která týrá své oběti. Sledujeme jeho soukromí, včetně manželské krize, která vede až k jeho zdánlivě iracionální upnutí se na Tomášovu milenku (Kristína Farkašová). Rusnákova uhranutost touto mladou Slovenkou není však čistě erotická. Estébák má dojem, že konečně našel člověka, se kterým se nebude nudit, v jehož společnosti mu bude dobře. A touha po naplnění této představy ho vede až k sebedestruktivnímu jednání.
Zobrazení příslušníků StB je dalším prvkem, kterým se POUTA liší nejen od ostatních filmů, ale i od zažité představy, kterou o estébácích dlouhodobě šíří současná média a především Ústav pro studium totalitních režimů v čele s „naším největším expertem“ na historii Státní bezpečnosti Pavlem Žáčkem. Mám na mysli určitou démonizaci příslušníků StB jakožto profesionálů, mistrů ve svém řemesle a vynikajících zpravodajců, kteří „o všech věděli všechno“ a dodneška tahají za nitky naší politiky a ekonomiky. Tento obraz má podle mého názoru jen zdůvodňovat další žádosti o finanční injekce na údajný výzkum metod StB, ve skutečnosti se však jedná o podporování továrny na skandály, od které si její „manažeři“ slibují politické body.
Zobrazení Rusnáka tento stereotyp rozbíjí – divák jej sleduje jak při cvičné střelbě, tak při astmatických záchvatech, kdy vzbuzuje spíše soucit. Papírový sáček, do kterého má vyšetřovatel podle rady lékařů dýchat, nakonec Rusnáka před jím týraným disidentem zesměšní. Všemocný vyšetřovatel se tak stává zranitelným tvorem, stejně jako jeho oběti. Ani trapné situace však neubírají na celkové zrůdnosti postavy, která se v cestě za svým cílem neštítí jakýchkoliv prostředků.
A to je právě na filmu sympatické – jeho postavy se nedělí na „hodné“ disidenty a „zlé“ estébáky. I samotní aktivisté opozičního hnutí jsou zobrazeni se svými chybami a nedostatky; Tomáš, otec dvou dětí, podvádí svoji manželku, která s ním trpělivě snáší šikany a příkoří. Za zmínku stojí též postava spisovatele Pavla (Luboš Veselý), Tomášova přítele, o kterém již od prvních minut víme, že je tajným spolupracovníkem StB. Právě on se nakonec stává vítězem dějové zápletky, když se mu jednou ranou podaří zničit jak svého vyšetřovatele, tak i svazek, který je na něj veden. I když může umělcova vizáž lehce připomínat konkrétní osoby, jedná se spíše o modelovou postavu člověka, který v rámci boje proti režimu překročil morální principy a domníval se, že to s estébáky „nějak uhraje“. Jeho vystřízlivění nad stránkami estébáckých dokumentů („vy si myslíte, že jde nacpat člověka do hlášení“) pak naznačuje, že realita mohla být i poněkud jiná, nežli je nám dennodenně vnucováno na základě několika stránek archivních záznamů, podstrčených senzacechtivým novinářům. Závěrečná katarze v sobě nese myšlenku, že dokumenty StB se mohly stát i předmětem manipulace, a že tudíž tvrzení o tom, že se v nich „skrývá pravda“, jsou značně zavádějící.
POUTA lze kromě psychologického thrilleru vnímat též jako podobenství o moci, respektive o tom, jak to dopadne, když se moc vymkne jakékoliv kontrole. Podobný příběh by se mohl stát i v jiných diktaturách. Město, ve kterém se příběh odehrává, není specifikováno – může to být Praha, ale klidně též některé z větších českých měst. Zároveň jsou ve filmu neuvěřitelně propracované reálné detaily: nejen dobové oblečení, ale i obaly potravin, nábytek či kancelářské potřeby pocházejí z 80. let. Při sledování filmu se těm, kteří tuto dobu zažili, často stane, že se jim některý takový předmět v paměti vybaví. Tyto vzpomínky ale v žádném případě nepodporují nostalgické nálady po období komunismu, právě naopak. Z plátna během celých 146 minut doslova dýchá normalizační atmosféra, prosycená tísní, prázdnotou a beznadějí, jež vyjadřuje prostředí nekonečných chodeb, prázdných šedivých schodišť či odosobněných výškových budov.
Špačkův a Štindlův film v sobě od samého počátku nesl nemalé riziko srovnání s veleúspěšným německým filmem ŽIVOTY TĚCH DRUHÝCH (2006), pojednávajícím o příslušníku tajné policie, který přestane poslouchat své nadřízené a začne pomáhat pronásledovaným umělcům. Obava, že POUTA budou pokusem o českou kopii ŽIVOTŮ, se naštěstí nenaplnila. Vzniklo originální a svébytné dílo, jenž je nejen zajímavým uměleckým počinem, ale i významným příspěvkem k našemu vyrovnávání se s komunistickou érou.

text PETR KOURA