Estébák v poutech posedlosti

Film Radima Špačka a Ondřeje Štindla o době normalizace se mimořádně povedl

Nestává se příliš často, aby během tří měsíců vstoupily do kin hned čtyři filmy se stejnou tematikou. A již vůbec ne, aby v téže době měly na obrazovce České televize na stejné téma premiéru další dva televizní snímky. Právě to se nyní stalo – a tématem, které evidentně pálí nejenom filmaře, není nic menšího nežli naše komunistická minulost.

Po Tomáši Mašínovi (3 SEZÓNY V PEKLE), Ireně Pavláskové (ZEMSKÝ RÁJ TO NA POHLED), Janu Hřebejkovi (KAWASAKIHO RŮŽE), Lucii Bělohradské (ARCHIV) a Viktorovi Polesném s Pavlem Kohoutem (SMYČKA) představil 3. února ve zcela zaplněném sále pražského kina Světozor svůj pohled na komunistickou éru i režisér Radim Špaček. Jeho film POUTA se ale od takřka paralelně natáčených snímků zcela odlišuje, a to jak formou, tak žánrem. Nejedná se o klasické drama o „zradě“ nebo „statečnosti“, kde se v závěru překvapivě z padoucha stane hrdina (či naopak), ale o útvar v českých poměrech nepříliš častý – thriller. Technika, kterou tvůrci pro natáčení zvolili, však klasické thrillery nepřipomíná – namísto krátkých záběrů a rychle se střídajících detailů je film z velké části (a to včetně „akčních“ scén) snímán dlouhými záběry excelentní kamery Jaromíra Kačera.
Silnou stránkou POUT je bezpochyby jejich scénář. Ten je dílem uznávaného novináře Ondřeje Štindla, který v nedávné době psal filmové recenze do časopisu Týden, nyní působí v Lidových novinách. Ačkoliv Štindl popírá, že by při psaní scénáře vycházel z vlastních zážitků, lze mu v tomto ohledu těžko věřit. Jeho otec, významný rusista a polonista Karel Štindl, nemohl v období normalizace publikovat. Na sklonku 80. let patřil k významné opoziční skupině Demokratická iniciativa a byl též jedním z účastníků legendární zakládající schůze Občanského fóra v Činoherním klubu. Lze si jen stěží představit, že by Ondřeje Štindla toto prostředí neovlivnilo.
Děj filmu je zasazen do raných osmdesátých let, tedy do doby, kdy se komunistická tajná policie snažila za pomoci fyzického i psychického násilí přinutit režimu nepohodlné jedince k „dobrovolnému“ vystěhování se na Západ. Terčem akce s cynickým krycím názvem „Asanace“ se stali především signatáři Charty 77. Byli mezi nimi jak opoziční aktivisté, intelektuálové či umělci, tak historici, ale třeba i duchovní. A právě jedním z těchto lidí, vystavených útlaku tajných policistů, je i Tomáš (Martin Finger), jedna z hlavních postav filmu, jenž vykonává jakousi podřadnou práci v nemocnici. Divák sleduje, jak je vystaven výslechům či sledování, nedozví se však přesný důvod jeho perzekuce. Skladby písničkáře Charlieho Soukupa, který byl též jednou z mnoha obětí akce „Asanace“, dávají tušit, že je Tomáš příslušníkem undergroundové komunity, čím je však režimu nepohodlný, se nedozvíme. Pro děj filmu to totiž není důležité – podobnou šikanu zakoušely stovky lidí nejrůznějších profesí i světonázorů.
Tomášův protipól představuje příslušník Státní bezpečnosti Antonín Rusnák, výborně ztvárněný hercem královéhradeckého divadla Ondřejem Malým. Jeho „estébák“ není plochou postavou, jak jsme tomu u filmů s obdobnou tematikou zvyklí. Ve filmu je výborně vykreslena jeho psychologie: Rusnák není pouhou „mlátičkou“, která týrá své oběti. Sledujeme jeho soukromí, včetně manželské krize, která vede až k jeho zdánlivě iracionální upnutí se na Tomášovu milenku (Kristína Farkašová). Rusnákova uhranutost touto mladou Slovenkou není však čistě erotická. Estébák má dojem, že konečně našel člověka, se kterým se nebude nudit, v jehož společnosti mu bude dobře. A touha po naplnění této představy ho vede až k sebedestruktivnímu jednání.
Zobrazení příslušníků StB je dalším prvkem, kterým se POUTA liší nejen od ostatních filmů, ale i od zažité představy, kterou o estébácích dlouhodobě šíří současná média a především Ústav pro studium totalitních režimů v čele s „naším největším expertem“ na historii Státní bezpečnosti Pavlem Žáčkem. Mám na mysli určitou démonizaci příslušníků StB jakožto profesionálů, mistrů ve svém řemesle a vynikajících zpravodajců, kteří „o všech věděli všechno“ a dodneška tahají za nitky naší politiky a ekonomiky. Tento obraz má podle mého názoru jen zdůvodňovat další žádosti o finanční injekce na údajný výzkum metod StB, ve skutečnosti se však jedná o podporování továrny na skandály, od které si její „manažeři“ slibují politické body.
Zobrazení Rusnáka tento stereotyp rozbíjí – divák jej sleduje jak při cvičné střelbě, tak při astmatických záchvatech, kdy vzbuzuje spíše soucit. Papírový sáček, do kterého má vyšetřovatel podle rady lékařů dýchat, nakonec Rusnáka před jím týraným disidentem zesměšní. Všemocný vyšetřovatel se tak stává zranitelným tvorem, stejně jako jeho oběti. Ani trapné situace však neubírají na celkové zrůdnosti postavy, která se v cestě za svým cílem neštítí jakýchkoliv prostředků.
A to je právě na filmu sympatické – jeho postavy se nedělí na „hodné“ disidenty a „zlé“ estébáky. I samotní aktivisté opozičního hnutí jsou zobrazeni se svými chybami a nedostatky; Tomáš, otec dvou dětí, podvádí svoji manželku, která s ním trpělivě snáší šikany a příkoří. Za zmínku stojí též postava spisovatele Pavla (Luboš Veselý), Tomášova přítele, o kterém již od prvních minut víme, že je tajným spolupracovníkem StB. Právě on se nakonec stává vítězem dějové zápletky, když se mu jednou ranou podaří zničit jak svého vyšetřovatele, tak i svazek, který je na něj veden. I když může umělcova vizáž lehce připomínat konkrétní osoby, jedná se spíše o modelovou postavu člověka, který v rámci boje proti režimu překročil morální principy a domníval se, že to s estébáky „nějak uhraje“. Jeho vystřízlivění nad stránkami estébáckých dokumentů („vy si myslíte, že jde nacpat člověka do hlášení“) pak naznačuje, že realita mohla být i poněkud jiná, nežli je nám dennodenně vnucováno na základě několika stránek archivních záznamů, podstrčených senzacechtivým novinářům. Závěrečná katarze v sobě nese myšlenku, že dokumenty StB se mohly stát i předmětem manipulace, a že tudíž tvrzení o tom, že se v nich „skrývá pravda“, jsou značně zavádějící.
POUTA lze kromě psychologického thrilleru vnímat též jako podobenství o moci, respektive o tom, jak to dopadne, když se moc vymkne jakékoliv kontrole. Podobný příběh by se mohl stát i v jiných diktaturách. Město, ve kterém se příběh odehrává, není specifikováno – může to být Praha, ale klidně též některé z větších českých měst. Zároveň jsou ve filmu neuvěřitelně propracované reálné detaily: nejen dobové oblečení, ale i obaly potravin, nábytek či kancelářské potřeby pocházejí z 80. let. Při sledování filmu se těm, kteří tuto dobu zažili, často stane, že se jim některý takový předmět v paměti vybaví. Tyto vzpomínky ale v žádném případě nepodporují nostalgické nálady po období komunismu, právě naopak. Z plátna během celých 146 minut doslova dýchá normalizační atmosféra, prosycená tísní, prázdnotou a beznadějí, jež vyjadřuje prostředí nekonečných chodeb, prázdných šedivých schodišť či odosobněných výškových budov.
Špačkův a Štindlův film v sobě od samého počátku nesl nemalé riziko srovnání s veleúspěšným německým filmem ŽIVOTY TĚCH DRUHÝCH (2006), pojednávajícím o příslušníku tajné policie, který přestane poslouchat své nadřízené a začne pomáhat pronásledovaným umělcům. Obava, že POUTA budou pokusem o českou kopii ŽIVOTŮ, se naštěstí nenaplnila. Vzniklo originální a svébytné dílo, jenž je nejen zajímavým uměleckým počinem, ale i významným příspěvkem k našemu vyrovnávání se s komunistickou érou.

text PETR KOURA
 

XANTYPA 03/10 - výběr z článků

Lenka Vlasáková

Jednu z nejlepších českých hereček jsem znal dlouho pouze z plátna. Kromě přirozeného půvabu mi byla vždycky sympatická tím, že na sebe neupozorňuje. Chodí nenápadně oblečená, v její mluvě ani gestech nenajdete sebemenší známky afektu. Její kreace, včetně těch epizodních, jsou přitom velmi výrazné. Pak jsme se poznali osobně a příležitostně si povídali o práci, dětech i lecčems dalším. Nedávno mě nadchla ve filmu KAWASAKIHO RŮŽE. Její Lucie se na začátku vyléčí z hrozivých zdravotních problémů. Pak ale zažije několikanásobný šok kvůli svým blízkým…

03. 10

Vážení a milí čtenáři,
křehká Lenka Vlasáková je trojnásobná maminka – kdo by to do ní řek’ – a skvělá herečka. Doma už má jednoho Českého lva za LEU a čerstvě byla nominována na dalšího – za hlavní roli Lucie ve filmu KAWASAKIHO RŮŽE tandemu Hřebejk-Jarchovský. A v kinech ji teď můžete vidět také jako DEŠŤOVOU VÍLU v nové pohádce režiséra Milana Cieslara. Jan Foll si s ní povídal nejen o jejích filmových i divadelních rolích, ale také o výchově dětí, waldorfské škole a partnerském vztahu. V úvodu rozhovoru autor říká, že je mu sympatická, jelikož na sebe neupozorňuje a obléká se nenápadně. V kontrastu s tím jsme Lenku vyfotografovali velmi nápadně, tak, jak ji nikde nepotkáte. Možná se jí takové róby zalíbí, kdo ví…
 

Jánský vršek

Jánský vršek je nevelký, ale malebný kout Prahy, který se rozprostírá na jihozápadním svahu pod Pražským hradem. Nejlépe přístupný je z Nerudovy ulice. Jdete-li z Pohořelce, minete dům U Dvou slunců, kde bydlel Jan Neruda, a za Bretfeldským palácem zahnete doprava a po schodech sestoupíte do míst, kudy neproudí davy turistů a kde se ocitnete v tichém, kouzelném světě.OSADA OBORA
Prameny uvádějí, že již ve 12. století zde bývala osada zvaná Obora u sv. Jana pod Petřínem. Název Obora byl odvozen asi od lesů, které tehdy pokrývaly strahovské a petřínské stráně. Osada se rozkládala od ulice Tržiště až pod Strahovský klášter. Od předhusitské doby k ní patřily domy na jižní straně Nerudovy ulice – od zmiňovaného Bretfeldského paláce směrem k začátku Úvozu. Nejdříve se tu usazovali chudí lidé, ale postupně přicházeli měšťané a výše postavení úředníci.
Malá Strana jako město byla založena roku 1257 králem Přemyslem Otakarem II. Dnešní Malostranské náměstí bylo centrem, uprostřed stál románský kostelík sv. Václava a vedle něj později první radnice.
 

Sluneční město

Mediální prostor je po okraj přeplněn informacemi o tragédii, která se odehrává v zemi, o níž jsme donedávna stěží věděli, kde se nachází. Přestože zemětřesení zabilo desetitisíce lidí, hlavním problémem Haiti není přírodní katastrofa. O tom jsem se sám loni přesvědčil.„Bělochůůů!“ zakřičel na mě přes ulici tak desetiletý prodavač chlorované balené vody. Bezděčně jsem se otočil za angličtinou. „Bacha, bělochůůů!“ Ukročil jsem stranou přes hnijící odřezky zeleniny. Kyselý pach moči z nezakryté kanalizační strouhy mi zaplnil nos i ústa. Kolem se dunivě provalil obří americký teréňák s logem Spojených národů na kapotě. Příboj zvířeného žlutého prachu zalil ulici. Jsme v centru Port-au-Prince, hlavního města Haiti, zhruba rok před ničivým zemětřesením.
 

Porte-au-Prince, město, které zmizelo z mapy

12. ledna 2010 v 16 hodin 53 minut se obyvatelům haitského Porte-au-Prince roztřásla půda pod nohama. Když se za několik minut země uklidnila, nezbyl z milionového hlavního města takřka kámen na kameni.Zemětřesení o síle 7 stupňů Richterovy škály proměnilo město na západním pobřeží druhého největšího karibského ostrova Hispaniola v hromadu sutin. Co neskolil první ničivý otřes, dokonala série otřesů nižší síly v následujících hodinách; chatrné obytné konstrukce v metropoli jedné z nejchudších zemí světa, kde neexistují stavební normy, se hroutily jako domečky z karet.
 

KOMIKSOVÝ KRÁL SE VRACÍ

Legendární Kája Saudek se konečně dočkal! Závěr loňského roku mu zcela patřil. Smutným faktem však zůstává, že on o tom asi neví, protože v současnosti leží už čtvrtým rokem v kómatu v motolské nemocnici.Vše odstartovala v listopadu výstava KÁJA SAUDEK & 60’s ANEB ZLATÁ ŠEDESÁTÁ KOMIKSOVĚ! v pražském Českém centru; jak je z názvu patrno, věnuje se výtvarníkově tvorbě ze šedesátých let. Právě tato doposud inspirující i fascinující dekáda byla pro něho důležitá. V tomto období začal jako už vyzrálý umělec veřejně publikovat. A „sixties“, které se celosvětově nesly v duchu boření jak politických, tak kulturních bariér a dogmat, otevřely dveře také mnoha domácím umělcům, Káju Saudka nevyjímaje.
 

Libor Krejcar

Libor Krejcar se na výtvarné scéně pohybuje od poloviny osmdesátých let a oceňován je především jako originální sochař, i když v okruhu přátel je znám i jako svébytný básník a hudebník vlastní skupiny The Tamers Of Flowers (Krotitelé květin).
 Dokud se najdou tak umínění a zarputilí umělci, jakým Libor Krejcar je, dokud dokážou vycítit pozvolné mizení hodnot a jsou ochotni se úpadku postavit svým dílem, ještě stále stojí za to neztrácet naději a v tenatech noci hledat krásu.
 

Miloš Horanský

„Tak co s tím uděláme paní MP,“ zeptal se MILOŠ HORANSKÝ na začátku jednoho z našich rozhovorů, které vedeme s kratšími či delšími přestávkami dodnes. A položil na stůl desky s fotografiemi z cyklu snímků Jaroslava Krejčího, které ho zachycují při režírování Bulgakovovy hry ÚTĚK v pražském libeňském divadle.Vypovídají o něm víc, než by vypověděl on sám. Miloš Horanský je divadelní režisér, básník, homo politicus, pedagog. Zkusíme postihnout všechny jeho podoby… i jeho lásku k jazyku.

„Čeština je geniální, komplikovaný jazyk, každé slovo je zvukomalebné,“ začíná sám náš rozhovor.
 

IGOR BLAŽEVIČ

K humanitární činnosti ho přivedla válka v jeho zemi, které chtěl z Prahy nějak pomoci. Dodržováním lidských práv se zabýval patnáct let ve společnosti Člověk v tísni i jako zakladatel a ředitel filmového festivalu JEDEN SVĚT. Teď se ocitl na rozcestí. Igor Blaževič.

Setkání s krásou

Některé ženy dostaly do vínku krásu. Neumím posoudit, zda to přináší i štěstí, ale s určitostí vím, že pohled na krásu je příjemný a někdy nelze ani oči odtrhnout. Pokud je krásná žena i skromná a příjemná, je to dar navíc. Díky festivalu v Karlových Varech jsem takové ženy poznala.

RSS - výběr z článků

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Tvrdé rány osudu ho nikdy nešetřily. Ještě v mládí ztratil nejbližšího
kamaráda, který se předávkoval heroinem, později ho poznamenaly špatné vztahy s otcem, leukémie sestry, smrt ženy a dítěte. Není divu, že si získal přívlastek největšího podivína Hollywoodu a mnozí kolegové ho označují doslova jako největší chodící záhadu.

Plasy

Plasy

Plasy, sotva třítisícové městečko v půvabném údolí řeky Střely na severním Plzeňsku, bývaly kdysi centrem kultury a vzdělanosti nejen tohoto regionu. Žádný div. Zdejší cisterciácký klášter se řadil k nejvýznamnějším monastickým komplexům střední Evropy. Teď se naděje, že se podobným centrem znovu stanou, vrací. Ruiny lemující sakrální stavby, jež byly po zašlé slávě bývalého kláštera blízko zániku, totiž v posledních několika letech jako by vstaly z popela. A naplňují se jedinečným obsahem: Národní technické muzeum zde vybudovalo Centrum stavitelského dědictví.

Plavkyně Simona Baumrtová

Plavkyně Simona Baumrtová

Usměvavá skromná blondýnka Simona Baumrtová je tak trochu přírodní úkaz. Má fotografickou paměť, jen tak pro zábavu si dělá doktorát a ráda by se vrátila z letošní olympiády s co nejlepším výsledkem, protože za čtyři roky třeba bude mít rodinu a kariéru naší nejúspěšnější plavkyně jí kromě vzpomínek budou připomínat jen nádherné zážitky a pár cenných kovů.

Herečka Lenka Krobotová

Herečka Lenka Krobotová

Lenka Krobotová. Herečka spjatá s pražským Dejvickým divadlem poutem profesním, přátelským i rodinným. Působí v něm od roku 2000 a z plejády jejích současných rolí připomeňme aspoň Doru v KAFKOVI 24, Evelynu v UCPANÉM SYSTÉMU a dvojroli královny Hermiony a pastýřky Mopsy v ZIMNÍ POHÁDCE, na níž kritika ocenila především intenzivní herectví dejvického souboru. „Zdejší herečtí matadoři doslova září,“ napsal o poslední inscenaci Dejvického divadla na serveru „nadivadlo“ Vladimír Mikulka. Lenka Krobotová je bezpochyby silná osobnost, která má „pořádek“ a „jasno“ v životě i v tvorbě, ale zároveň i spontaneitu, třeba už jen rychlost, jakou mluví, ten proud slov, který není snadné zachytit.

Portrét Kevina Spaceyho

Portrét Kevina Spaceyho

Ve slavném americkém seriálu DŮM Z KARET, který letos pokračuje už čtvrtou řadou, hraje bezskrupulózního politického intrikána. Jeho sebestředný a machiavellisticky vychytralý Frank Underwood vystoupá z pozice vlivného senátora až do úřadu prezidenta USA. „Jde o jednu z nejúžasnějších postav, jaké jsem kdy mohl ztvárnit,“ tvrdí americký herec KEVIN SPACEY, který má pro odhalování temných stránek lidských duší talent od Boha. „Často se mi stane, že se z natáčení vracím do hotelu a přemýšlím, jestli jsme nezašli moc daleko. Ale pak si zapnu zprávy a dojde mi, že možná naopak nejsme dost tvrdí,“ dodává o sarkastickém vyprávění odhalujícím zákulisí vrcholné politiky.

Pražský hrad vzdává poctu Karlu IV.

Pražský hrad vzdává poctu Karlu IV.

U příležitosti 700. výročí narození českého krále a římského císaře Karla IV. připravil Pražský hrad pět výpravných výstav. Všechny mají v názvu slovo koruna a všechny jsou otevřeny denně od 10 do 18 hodin až do 28. září, svátku Karlova předchůdce, oblíbeného světce a patrona českého státu svatého Václava.

Muzikant Martin Valihora

Muzikant Martin Valihora

Kariérou uznávaného bubeníka proplouvá Martin Valihora velmi přirozeně. Už v šestnácti letech hrál v profesionálních hudebních seskupeních rozličných žánrů. Nezlomila ho ani závislost na drogách, s níž se musel poprat. Obhájil své umění i v Americe, kde studoval a účinkoval v klubu Blue Note se špičkovými jazzmany. V Bratislavě založil renomovaný Festival One Day Jazz.

Michaela Gübelová 6/16

Vážení a milí, Marihuana… zhulené mladé lidi jsem poprvé viděla kdysi dávno ve Formanově muzikálu Hair. Dnes je kouření marihuany rozšířené, chce se mi skoro říct běžné, především mezi mladými.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/10

XANTYPA Číslo 03/10

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2019

XANTYPA XANTYPA 11/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne