Osada Obora se řídila jiným právem, jednalo se o tzv. postranní právo, podle kterého majitelé nemovitostí nepodléhali městské správě. Tehdy zde vybíral poplatky z 26 domů Strahovský klášter a za další domy svatovítská kapitula. Stávaly tu dva kostelíky. Na místě domu čp. 322 na rohu Šporkovy a Jánské ulice románský farní kostel sv. Jana Křtitele v Oboře, zmiňovaný již roku 1141 (písemně doložený až v letech 1278 – 1282), který podléhal Strahovskému klášteru. Malé náměstíčko před ním bylo středem osady. Ke kostelíku přiléhal hřbitov.
Na druhém konci krátké Šporkovy ulice v dnešním čp. 323 se nacházela radnice a kostel sv. Matěje, náležející nejspíš svatovítské kapitule. Datum založení kostela není přesně známo. Na vyobrazení z roku 1606 je v gotickém stylu.
Podací právo neboli patronát nad osadou měly svatovítská kapitula, Strahovský klášter a české královny.
Přesto roku 1654 malostranská obec připojila osadu pod svou správu a koupila i její radniční dům.
Knihy se záznamy o domech postavených v jurisdikci sv. Jana v Oboře se ztratily; doloženy jsou až v berní rule z roku 1653. Jánským vrškem se dnes rozumí nejen místo bývalé osady Obora, ale jmenuje se tak i ulice, která po schodech odbočuje do Nerudovy ulice.
text HELENA KOHOUTOVÁ Více si přečtette v tištěné Xantypě!
JÁNSKÝ VRŠEK OČIMA FOTOGRAFA A STAROUSEDLÍKA FILIPA HABARTA
Nemyslím, že se na Jánském vršku zastavil čas. Souhlasím ale s těmi, kteří si všimli, že zde protéká jinačím tempem, nežli vně této malostranské enklávy vklíněné do údolí mezi Pražský hrad a vrch Petřín. Do románských pohřebišť, gotické parcelace a barokních fasád se s nesmlouvavou krutostí zakrajuje čepel současnosti. Když v zájmu zisku vystěhoval majitel dům a přestavoval jednou již zabydlený kostel na hotel, odhalil v podzemí pod původní zahradou pohřebiště. Pozval dle litery zákona geology, archeology, ba i průzkum zaplatil. Jakmile však byla litera ukojena, vydlabal kosti našich pramátí, praotců a praděcek a tam, kde tisíc let odpočívaly, vyhloubil garáže. Nedaleko pak, nevkusný dědic maje peněz, zimpotentnil vnitřní dvůr domu mramorem a umělými jezírky k uniformitě, kterou lze nalézt po celém světě a kterou, jelikož přebývá, nikdo nehledá…
Ovšem nejen současná doba je tristní svou agresivní a bezskrupulózní, necitlivou hloupostí. Příkladem budiž stará studie vedení rychlostní silnice od Malostranského náměstí ke Strahovskému klášteru. Bolševických mocipánů jsme se s fanfárami zbavili, ale megalomanství opět ožívá v duších současných oligarchů, posedlých zběsilým budováním autostrád v centru Prahy, Matičky měst, pramáti Stověžaté, babičky plačící betonové slzy. A kdo má moc zkrotit jednou vypuštěné džiny vnější okázalosti, démony megalomanie, toho perverzního běsu liliputů? Na pozadí cyklů historie, kdy střídavě vítězí a je porážena touha po duchovních jistotách potřebami konzumními, probíhá život. I dnes zde na Jánském vršku, přes vybydlovací schizofrenii devadesátých let, potkáte o páté hodině večerní ve světle pouličních litinových lamp usedlíky a usedlice s dětmi a taškami naditými potravou – před lety z Máje, dnes z My. Potkáte zde do pedálů kola sípající jeptišku s tvářemi zrůžovělými námahou a slastí ze svobodného pohybu. Budete míjet skupinky klábosících, a jakmile dojdete na Jánský vršek, hukot města se vzdálí, fasády domů vás obklopí historií, která se podepsala na jejich tvarosloví a lidi, veskrze současné, promění duch místa ve figurky nerudovských příběhů.
Potkáte akademického malíře, je starý. Jeho obecná sláva zašla a čeká skryta v mysli dnes studujícího kunsthistorika na znovuobjevení. Chodí tu s pejskem na volno a igelitovým sáčkem na ruce, zdvíhá roztržitě psí hovínka a hovoří ke čtyřnohému příteli pokorně: „Tohle je studené, to není tvoje, ale také jej vezmeme, ať do toho někdo nešlápne…“ Potkáte zde kočku čekající večer co večer před klášterem sester boromejek na svého pána, kterého vítá zvuky podobnými jak mňoukání, tak štěkotu ratlíků. V apendixu Jánské uličky vás překvapí majitel domu, který pozdraví s vrtačkou v ruce, opravuje práh. A kousek za ním ke zdi se tísnící chomout růží, které obepínají skromný vchod do domu. Vedle dveří se ještě před pár lety krčila rozviklaná lavička z nahnilých trámků, na níž sedávaly klábosící babky. Ta zmizela s příchodem pana Cleera a jeho monstrózního auta podobajícího se zhoubnému nádoru. Babičky odešly, lavička je tatam, na jejich místě trčí nabubřelý koráb. Za nějaký čas shnije též.
Když tudy půjdete v noci, minete psa i vlka… Zvony odbíjejí druhou, v klínu, kudy vtéká Břetislavka do Jánského vršku, potkáte starou paní. Kryje ji temný stín chudého osvětlení a blízkého zániku. Je obklopena deseti, dvaceti… celým stádem dychtících koček malostranských, jak Krysař potkany. V tašce nese mističky od polárkových dortů a z ještě teplého hrnce vyndává porce pro ty bestie chlupaté, které přesně vědí, kdy dráp zatáhnout k pohlazení a kdy proseknout čenich psa či dlaň toho, kdo jim nerozumí. Otírají se stařeně o nohy, sklánějí hlavy a žerou. Baba je hladí, prochází tím houfem kočičím – je ve svém. Je tam, kde ji potřebují. Jen čtyřnozí, ale potřebují. Zdvihá hlavu a všimne si mne. Své myšlenky, své obavy znenadání začne říkat nahlas. Bez oslovení, bez úvodu: „Co bude s těmi kočkami, až zemřu? Kdo o ně bude pečovat? Nepomřou chuděry bez mé péče? Jste mladší, přežijete mne – vezměte si je na starost vy.“ Luskla po mě pohledem. Zní to jako zjevení, jako hlas archanděla Gabriela ověnčený vůlí toho, který převyšuje. Uchopila mne za rameno: „Vezměte si to za svůj úkol, mladý muži, každý den sem choďte po druhé hodině noční. Budeme se tu setkávat, naučím vás recepty, na které jsou ti miláčkové zvyklí, budou si na vás zvykat, a až zemru, neosiří.“ Řekl jsem do tmy jejího kočičího bytí cosi šeptem. Řekl jsem přidušeně, že ona nezemře, vymanil se jemně z její paže a balancuje mezi hřbety hltajících koček, šel k domovu. Styděl jsem se za tu hloupou lež, jíž jsem mezi nás postavil zeď, zbytečnou v tu noční hodinu ve stádu koček na Jánském vršku. V záhybu ulice, před domem U Žluté boty jsem se ohlédl. Stála tam jak plamen svíčky, kolem ztopořené ocasy jejích milých čtyřnohých.
Od té doby jsem ji neviděl. Mnohokrát jsem se vracel v tu hodinu nad ránem, ale baba nikde a kočky se jen spoře krčily pod auty.
To je Jánský vršek, jedinečná kulisa pro výkvět a zánik generací zde žijících rodů. Odumírající květiny za okny a mladé výhonky tam, kde jim hniloba uvolnila prostor. Cítím, jak se kyvadlo od mcdonaldizace hodnot opět naklání k podstatě. Cítím únavu z nadbytku.
A kameny, štuky, průčelí i základy domů na Jánském vršku dál ponesou tajemství otisků, obohaceny o naši současnost.
