Například?
Například už samo „zvukomalebný“. Taková slova jsou skládanky: zvuko-malebný. Nebo slovo horkokrevný, málomluvný, libozvučný, krátkodechý. Nebo hravost slov bez samohlásek… plsť, srst, hrst, prst… Dokážeme vůbec vnímat jejich půvab?
Vladimír Holan psal o jeskyni slov. Vy máte svou sluj…
Občas mívám i takový sen. Jsem v obrovské nekonečné sluji, kde visí slova jako kaloni. A jsem v té říši miliónů slov zajíkavě šťastný, lačný, ohromený, nedostačivý, zděšený z toho, že jich je tolik a že jsou k dispozici. Chodím mezi nimi, vrážím do nich, je to moje hra se slovy.
Hledáte je podle nějakého klíče?
Někdy podle písmen, jindy ke mně přijdou sama. Hledání je zábavné, třeba slova na „ch“. Písmeno CH je velmi dráždivé, nezvyklé, chrochtavé, takové chundelaté. Slov s dvěma „ch“ není moc, například chechtot, chochol, chrchel, nemluvím o jménech osobních, například profesor Chuchro nebo redaktor Chuchma. Pátral jsem po nich přes měsíc, ale na víc než devět jsem zatím nepřišel. Jsou to hry s obdivem k jazyku, k jeho géniu, hry s češtinou.
Z čeho pramení vaše potřeba tvořit nová slova, vyhledávat nezvyklá slovní spojení?
Především z nespokojenosti se současným naráběním s jazykem, s tím, jak se zplošťuje, s konvenčními sémantickými spojeními.
Kdy jste napsal svou první báseň?
Bylo mi třináct, napsal jsem ji při vyučování a byl to spíš blábol. Opravdu psát jsem začal až o několik let později.
Jednou jste řekl, že básník je cvok z hladu po absolutnu a z žízně po lidech – krevní skupina tykavka, což je také název jedné z vašich básnických sbírek. Proč jste ji tak nazval?
Protože tykavka je moje krevní skupina. Je to moje životní ustrojení. Dotýkat se – já lidí a lidi mě, chci, aby se mě věci týkaly…
Vladimír Justl řekl, že názvy vašich básnických sbírek jsou umně vymyšlené, že jsou to klíče, které pomáhají otevírat schránky knihy, že mají hodnotu signálů…
Proto je také tak vymýšlím.
Vaše první sbírka se jmenuje Lunovrat, druhá Amenkámen. Je složeninou Amen-kámen. Proč?
Nejdřív jen kámen, co se jím kamenujou lidi. Nebo náhrobní kámen, nebo kámen, který se přivazoval koťatům, aby se utopila.
Máte dar slučovat slova. Třeba „mráz slasti“… třeskuté spojení.Vladimír Justl také napsal, že jedním z určujících rysů vaší poezie je tvůrčí, příznakový vztah k jazyku…
Když ten jazyk milujete, tak vám to sám musí vracet. Když mu sloužíte, sám se vám odkryje V poesii je člověk s géniem jazyka sám.
V čem vidíte smysl poezie?
Její smysl je v poznání, výzvě a jitření bytosti.
Vraťme se ještě na chvíli k písmenům. I tělem lze vytvořit abecedu, slova…
Tanečnice Milča Mayerová, myslím, že s E. F. Burianem, dělali tance slova. Tělem hráli písmena a modelovali si jak tělo, tak podle těla. Když ve dvou tanečnících dávali dohromady abecedu, bylo to rozkošné a byla to hra. Hra, hravost – dokud nás neopustí, tak je s námi slušně. Když jsem sebenasířenější nad občanskými věcmi, tak tady se vyhojím, protože jazyk se vznáší nad všemi vodami a je věčný, setrvalejší. Ale ještě k těm písmenkám. Všimla jste si, jak geniální jméno má například Jiří Stivín?
Nevšimla…
Jiří Stivín hraje na flétnu a na pikolu.
Ano, ale co s tím?
Když to jméno rozložíte do písmen, zjistíte, že obsahuje dvě krátká a dvě dlouhá i. Dvě nejšpidlatější písmenka abecedy. Co vás přitom napadne?
Pikolka a flétnička?
No, a není to fatální?
O mé čepici jste řekl, že je rozšafná, proč?
Proč se řekne rozšafná čepice? Já nevím. To jsou ty spodní vody, moudrost předků. Jako když se řekne – bylo mu to trnem v oku nebo: já tě mám rád jako osinu v řiti – to je přece obraz za obrazem.
Člověk to doslova „vidí“. Když jste zmínil obraz, zajímá vás výtvarné umění?
Sleduju ho velice pečlivě. Nerozumím trošku těm posledním konceptualistům. Někteří tím zakrývají neumětelství. Nedochází jim, že se pozná, jestli má zvládnutý základ. Je to věc hledání, jako ve všem. Oni ale začínají od konce…
Pražská Viola je divadlem, které má k poezii nejblíž, a vy jste jedním z jejích kmenových režisérů. Proč je třeba poezii inscenovat?
Poesie v sobě nese už od nepaměti kus magie, zaklínavosti, určité rysy obřadu. Víme, že každý obřad je zesílen kolektivní účastí, tudíž někdo spolu s námi prožívá obdobné. Podvědomě se napájíme nejen básní samou, ale i tím, že jiskra zaněcuje v týž okamžik celou skupinu lidí, že poselství básně nás okamžitě spojuje kolem jednoho ohně. Navíc – současná agresivní civilizace člověka osamocuje s pocity labyrintu. Zůstává sám se spoustou otázek. Na troskách starých mýtů hledá nové.
K inscenování poezie je ale třeba volit jiné prostředky…
Základním kamenem je básníkovo slovo a všechno kolem má sloužit jen k jeho zvýznamnění. Nic nesmí ohrozit prioritu postavení veršů. Žádné světelné, zvukové nebo hudební ornamenty.
Jaké jsou nejčastější chyby při inscenování poezie?
Nestřídmost v použití světel pro vytváření atmosféry, bez ohledu na vnitřní situaci veršů, upřednostnění nálady před interpretovou tváří. Znepřehlednění vnímání veršů vytvářením efektů. Takových chyb je víc. To všechno nás odpoutává od ztotožnění s básní. Jde jenom o předvádění.
Je čas přejít od poezie a básníka k divadelnímu režisérovi. Jednou z vašich nejsilnějších inscenací ve Viole byla montáž z textů francouzské spisovatelky a filmové scenáristky Marguerite Durasové TÍM KONČÍM TVÁ LÁSKA M. D.
Nazval jsem ji scénickým goblénem, protože se v ní protkávají její deníky, úlomky z jejích prozaických děl, předsmrtné verše, fiktivní verše jejího milence…
Herci o vás říkají, že máte rentgenové oči…
A kdože to říká?
Třeba Bořivoj Navrátil. Ostatně není důležité, kdo co říká, důležité je, že mají pravdu. Luba Skořepová hrála Marguerite. Jak jste k ní dospěl?
Durasovou jsem nosil pod srdcem hodně let. Na scénáři jsem pracoval skoro dva roky, ale i když se k tomu představa Luby přidávala, dál jsem hledal herečky toho věku, té zralosti nebo té síly. Pak jsem se šel podívat na její představení. Bál jsem se jen toho, že je komický talent, nebo komicky odzkoušený, nebo komediální. Ale tušil jsem v ní velkou sílu.Věděl jsem, že její vitalita umožní, aby závěr Margueritina života nebylo fyziologické zanikání, ale aby to byl zápas. Viděl jsem nejen její „durasovitou“ tvář, ale i duši plnou energie. Byl jsem si jistý, že její Marguerite dokáže v té zkáze vlastní duše a vlastního těla zápasit.
Se stejným úspěchem se vám podařilo „zviolovat“ Škvoreckého LEGENDU EMÖKE… Dá se divadlo vůbec definovat?
Třeba divadlo jako odraz světa? Spíš, že si lidé hrají na jiné lidi, aby to dalším lidem zahráli s cílem zlidštit je. Skrz herce může divák prožívat to, co by jinak neprožil. Dostávat se do situací, do kterých by se jinak nedostal. Je vznešené, plebejské, divadlo je i ulice.
Jednou jste řekl, že v divadle je materiál mnohoramenný – autorův text, jeviště, herec, scénograf, a že divadlo je složitá družnost. Poezie samota. Procházíte obojím, jak pociťujete ten rozdíl?
V divadle je jiný druh radosti, v poesii jiný stav úzkosti.
Myslíte, že film a televize může odstavit divadlo?
Dosud neodstavily a ani neodstaví. Na plátně jsou dva rozměry, na jevišti trojrozměrný teplokrevný herec. Civilizace přináší další média a nejrůznější hejble, ale pochmurné je, že technický důmysl je vyvinutější než naše mravnost.
Jaká je podle vás naše mravní úroveň?
Paní MP, teď jste píchla do vosího hnízda.
Pane režisére, to nemůžeme přejít…
Vím něco víc, než víte sama? Máte oči, máte uši, máte tedy i svůj názor…
Ale co vás štve ze všeho nejvíc?
Alibismus.Ty věčně nevinné bytosti. Je to tak hloupé a průhledné. Alibista, to je jeden z nejhorších typů, jak se prosmýknout a jak se neušpinit. Jak se protáhnout komplikovanými situacemi. Alibista, to je mravní pustota. Alibisté a neodvážní a nekurážní. Myslím, že hodně Čechů takových je.
text Mirka Picková
Více si přečtete v tištěné Xantypě!
