Miloš Horanský

Dobro i zlo jsou nakažlivé

„Tak co s tím uděláme paní MP,“ zeptal se MILOŠ HORANSKÝ na začátku jednoho z našich rozhovorů, které vedeme s kratšími či delšími přestávkami dodnes. A položil na stůl desky s fotografiemi z cyklu snímků Jaroslava Krejčího, které ho zachycují při režírování Bulgakovovy hry ÚTĚK v pražském libeňském divadle.Vypovídají o něm víc, než by vypověděl on sám. Miloš Horanský je divadelní režisér, básník, homo politicus, pedagog. Zkusíme postihnout všechny jeho podoby… i jeho lásku k jazyku.

„Čeština je geniální, komplikovaný jazyk, každé slovo je zvukomalebné,“ začíná sám náš rozhovor.
 

Například?
Například už samo „zvukomalebný“. Taková slova jsou skládanky: zvuko-malebný. Nebo slovo horkokrevný, málomluvný, libozvučný, krátkodechý. Nebo hravost slov bez samohlásek… plsť, srst, hrst, prst… Dokážeme vůbec vnímat jejich půvab?

Vladimír Holan psal o jeskyni slov. Vy máte svou sluj…
Občas mívám i takový sen. Jsem v obrovské nekonečné sluji, kde visí slova jako kaloni. A jsem v té říši miliónů slov zajíkavě šťastný, lačný, ohromený, nedostačivý, zděšený z toho, že jich je tolik a že jsou k dispozici. Chodím mezi nimi, vrážím do nich, je to moje hra se slovy.

Hledáte je podle nějakého klíče?
Někdy podle písmen, jindy ke mně přijdou sama. Hledání je zábavné, třeba slova na „ch“. Písmeno CH je velmi dráždivé, nezvyklé, chrochtavé, takové chundelaté. Slov s dvěma „ch“ není moc, například chechtot, chochol, chrchel, nemluvím o jménech osobních, například profesor Chuchro nebo redaktor Chuchma. Pátral jsem po nich přes měsíc, ale na víc než devět jsem zatím nepřišel. Jsou to hry s obdivem k jazyku, k jeho géniu, hry s češtinou.

Z čeho pramení vaše potřeba tvořit nová slova, vyhledávat nezvyklá slovní spojení?
Především z nespokojenosti se současným naráběním s jazykem, s tím, jak se zplošťuje, s konvenčními sémantickými spojeními.

Kdy jste napsal svou první báseň?
Bylo mi třináct, napsal jsem ji při vyučování a byl to spíš blábol. Opravdu psát jsem začal až o několik let později.

Jednou jste řekl, že básník je cvok z hladu po absolutnu a z žízně po lidech – krevní skupina tykavka, což je také název jedné z vašich básnických sbírek. Proč jste ji tak nazval?
Protože tykavka je moje krevní skupina. Je to moje životní ustrojení. Dotýkat se – já lidí a lidi mě, chci, aby se mě věci týkaly…

Vladimír Justl řekl, že názvy vašich básnických sbírek jsou umně vymyšlené, že jsou to klíče, které pomáhají otevírat schránky knihy, že mají hodnotu signálů…
Proto je také tak vymýšlím.

Vaše první sbírka se jmenuje Lunovrat, druhá Amenkámen. Je složeninou Amen-kámen. Proč?
Nejdřív jen kámen, co se jím kamenujou lidi. Nebo náhrobní kámen, nebo kámen, který se přivazoval koťatům, aby se utopila.

Máte dar slučovat slova. Třeba „mráz slasti“… třeskuté spojení.Vladimír Justl také napsal, že jedním z určujících rysů vaší poezie je tvůrčí, příznakový vztah k jazyku…
Když ten jazyk milujete, tak vám to sám musí vracet. Když mu sloužíte, sám se vám odkryje V poesii je člověk s géniem jazyka sám.

V čem vidíte smysl poezie?
Její smysl je v poznání, výzvě a jitření bytosti.

Vraťme se ještě na chvíli k písmenům. I tělem lze vytvořit abecedu, slova…
Tanečnice Milča Mayerová, myslím, že s E. F. Burianem, dělali tance slova. Tělem hráli písmena a modelovali si jak tělo, tak podle těla. Když ve dvou tanečnících dávali dohromady abecedu, bylo to rozkošné a byla to hra. Hra, hravost – dokud nás neopustí, tak je s námi slušně. Když jsem sebenasířenější nad občanskými věcmi, tak tady se vyhojím, protože jazyk se vznáší nad všemi vodami a je věčný, setrvalejší. Ale ještě k těm písmenkám. Všimla jste si, jak geniální jméno má například Jiří Stivín?

Nevšimla…
Jiří Stivín hraje na flétnu a na pikolu.

Ano, ale co s tím?
Když to jméno rozložíte do písmen, zjistíte, že obsahuje dvě krátká a dvě dlouhá i. Dvě nejšpidlatější písmenka abecedy. Co vás přitom napadne?

Pikolka a flétnička?
No, a není to fatální?

O mé čepici jste řekl, že je rozšafná, proč?
Proč se řekne rozšafná čepice? Já nevím. To jsou ty spodní vody, moudrost předků. Jako když se řekne – bylo mu to trnem v oku nebo: já tě mám rád jako osinu v řiti – to je přece obraz za obrazem.

Člověk to doslova „vidí“. Když jste zmínil obraz, zajímá vás výtvarné umění?
Sleduju ho velice pečlivě. Nerozumím trošku těm posledním konceptualistům. Někteří tím zakrývají neumětelství. Nedochází jim, že se pozná, jestli má zvládnutý základ. Je to věc hledání, jako ve všem. Oni ale začínají od konce…

Pražská Viola je divadlem, které má k poezii nejblíž, a vy jste jedním z jejích kmenových režisérů. Proč je třeba poezii inscenovat?
Poesie v sobě nese už od nepaměti kus magie, zaklínavosti, určité rysy obřadu. Víme, že každý obřad je zesílen kolektivní účastí, tudíž někdo spolu s námi prožívá obdobné. Podvědomě se napájíme nejen básní samou, ale i tím, že jiskra zaněcuje v týž okamžik celou skupinu lidí, že poselství básně nás okamžitě spojuje kolem jednoho ohně. Navíc – současná agresivní civilizace člověka osamocuje s pocity labyrintu. Zůstává sám se spoustou otázek. Na troskách starých mýtů hledá nové.

K inscenování poezie je ale třeba volit jiné prostředky…
Základním kamenem je básníkovo slovo a všechno kolem má sloužit jen k jeho zvýznamnění. Nic nesmí ohrozit prioritu postavení veršů. Žádné světelné, zvukové nebo hudební ornamenty.

Jaké jsou nejčastější chyby při inscenování poezie?
Nestřídmost v použití světel pro vytváření atmosféry, bez ohledu na vnitřní situaci veršů, upřednostnění nálady před interpretovou tváří. Znepřehlednění vnímání veršů vytvářením efektů. Takových chyb je víc. To všechno nás odpoutává od ztotožnění s básní. Jde jenom o předvádění.

Je čas přejít od poezie a básníka k divadelnímu režisérovi. Jednou z vašich nejsilnějších inscenací ve Viole byla montáž z textů francouzské spisovatelky a filmové scenáristky Marguerite Durasové TÍM KONČÍM TVÁ LÁSKA M. D.
Nazval jsem ji scénickým goblénem, protože se v ní protkávají její deníky, úlomky z jejích prozaických děl, předsmrtné verše, fiktivní verše jejího milence…
 

Herci o vás říkají, že máte rentgenové oči…
A kdože to říká?

Třeba Bořivoj Navrátil. Ostatně není důležité, kdo co říká, důležité je, že mají pravdu. Luba Skořepová hrála Marguerite. Jak jste k ní dospěl?
Durasovou jsem nosil pod srdcem hodně let. Na scénáři jsem pracoval skoro dva roky, ale i když se k tomu představa Luby přidávala, dál jsem hledal herečky toho věku, té zralosti nebo té síly. Pak jsem se šel podívat na její představení. Bál jsem se jen toho, že je komický talent, nebo komicky odzkoušený, nebo komediální. Ale tušil jsem v ní velkou sílu.Věděl jsem, že její vitalita umožní, aby závěr Margueritina života nebylo fyziologické zanikání, ale aby to byl zápas. Viděl jsem nejen její „durasovitou“ tvář, ale i duši plnou energie. Byl jsem si jistý, že její Marguerite dokáže v té zkáze vlastní duše a vlastního těla zápasit.

Se stejným úspěchem se vám podařilo „zviolovat“ Škvoreckého LEGENDU EMÖKE… Dá se divadlo vůbec definovat?
Třeba divadlo jako odraz světa? Spíš, že si lidé hrají na jiné lidi, aby to dalším lidem zahráli s cílem zlidštit je. Skrz herce může divák prožívat to, co by jinak neprožil. Dostávat se do situací, do kterých by se jinak nedostal. Je vznešené, plebejské, divadlo je i ulice.

Jednou jste řekl, že v divadle je materiál mnohoramenný – autorův text, jeviště, herec, scénograf, a že divadlo je složitá družnost. Poezie samota. Procházíte obojím, jak pociťujete ten rozdíl?
V divadle je jiný druh radosti, v poesii jiný stav úzkosti.

Myslíte, že film a televize může odstavit divadlo?
Dosud neodstavily a ani neodstaví. Na plátně jsou dva rozměry, na jevišti trojrozměrný teplokrevný herec. Civilizace přináší další média a nejrůznější hejble, ale pochmurné je, že technický důmysl je vyvinutější než naše mravnost.

Jaká je podle vás naše mravní úroveň?
Paní MP, teď jste píchla do vosího hnízda.

Pane režisére, to nemůžeme přejít…
Vím něco víc, než víte sama? Máte oči, máte uši, máte tedy i svůj názor…

Ale co vás štve ze všeho nejvíc?
Alibismus.Ty věčně nevinné bytosti. Je to tak hloupé a průhledné. Alibista, to je jeden z nejhorších typů, jak se prosmýknout a jak se neušpinit. Jak se protáhnout komplikovanými situacemi. Alibista, to je mravní pustota. Alibisté a neodvážní a nekurážní. Myslím, že hodně Čechů takových je.
 

 

text Mirka Picková

Více si přečtete v tištěné Xantypě!

XANTYPA 03/10 - výběr z článků

Lenka Vlasáková

Jednu z nejlepších českých hereček jsem znal dlouho pouze z plátna. Kromě přirozeného půvabu mi byla vždycky sympatická tím, že na sebe neupozorňuje. Chodí nenápadně oblečená, v její mluvě ani gestech nenajdete sebemenší známky afektu. Její kreace, včetně těch epizodních, jsou přitom velmi výrazné. Pak jsme se poznali osobně a příležitostně si povídali o práci, dětech i lecčems dalším. Nedávno mě nadchla ve filmu KAWASAKIHO RŮŽE. Její Lucie se na začátku vyléčí z hrozivých zdravotních problémů. Pak ale zažije několikanásobný šok kvůli svým blízkým…

03. 10

Vážení a milí čtenáři,
křehká Lenka Vlasáková je trojnásobná maminka – kdo by to do ní řek’ – a skvělá herečka. Doma už má jednoho Českého lva za LEU a čerstvě byla nominována na dalšího – za hlavní roli Lucie ve filmu KAWASAKIHO RŮŽE tandemu Hřebejk-Jarchovský. A v kinech ji teď můžete vidět také jako DEŠŤOVOU VÍLU v nové pohádce režiséra Milana Cieslara. Jan Foll si s ní povídal nejen o jejích filmových i divadelních rolích, ale také o výchově dětí, waldorfské škole a partnerském vztahu. V úvodu rozhovoru autor říká, že je mu sympatická, jelikož na sebe neupozorňuje a obléká se nenápadně. V kontrastu s tím jsme Lenku vyfotografovali velmi nápadně, tak, jak ji nikde nepotkáte. Možná se jí takové róby zalíbí, kdo ví…
 

Jánský vršek

Jánský vršek je nevelký, ale malebný kout Prahy, který se rozprostírá na jihozápadním svahu pod Pražským hradem. Nejlépe přístupný je z Nerudovy ulice. Jdete-li z Pohořelce, minete dům U Dvou slunců, kde bydlel Jan Neruda, a za Bretfeldským palácem zahnete doprava a po schodech sestoupíte do míst, kudy neproudí davy turistů a kde se ocitnete v tichém, kouzelném světě.OSADA OBORA
Prameny uvádějí, že již ve 12. století zde bývala osada zvaná Obora u sv. Jana pod Petřínem. Název Obora byl odvozen asi od lesů, které tehdy pokrývaly strahovské a petřínské stráně. Osada se rozkládala od ulice Tržiště až pod Strahovský klášter. Od předhusitské doby k ní patřily domy na jižní straně Nerudovy ulice – od zmiňovaného Bretfeldského paláce směrem k začátku Úvozu. Nejdříve se tu usazovali chudí lidé, ale postupně přicházeli měšťané a výše postavení úředníci.
Malá Strana jako město byla založena roku 1257 králem Přemyslem Otakarem II. Dnešní Malostranské náměstí bylo centrem, uprostřed stál románský kostelík sv. Václava a vedle něj později první radnice.
 

Estébák v poutech posedlosti

Nestává se příliš často, aby během tří měsíců vstoupily do kin hned čtyři filmy se stejnou tematikou. A již vůbec ne, aby v téže době měly na obrazovce České televize na stejné téma premiéru další dva televizní snímky. Právě to se nyní stalo – a tématem, které evidentně pálí nejenom filmaře, není nic menšího nežli naše komunistická minulost.

Sluneční město

Mediální prostor je po okraj přeplněn informacemi o tragédii, která se odehrává v zemi, o níž jsme donedávna stěží věděli, kde se nachází. Přestože zemětřesení zabilo desetitisíce lidí, hlavním problémem Haiti není přírodní katastrofa. O tom jsem se sám loni přesvědčil.„Bělochůůů!“ zakřičel na mě přes ulici tak desetiletý prodavač chlorované balené vody. Bezděčně jsem se otočil za angličtinou. „Bacha, bělochůůů!“ Ukročil jsem stranou přes hnijící odřezky zeleniny. Kyselý pach moči z nezakryté kanalizační strouhy mi zaplnil nos i ústa. Kolem se dunivě provalil obří americký teréňák s logem Spojených národů na kapotě. Příboj zvířeného žlutého prachu zalil ulici. Jsme v centru Port-au-Prince, hlavního města Haiti, zhruba rok před ničivým zemětřesením.
 

Porte-au-Prince, město, které zmizelo z mapy

12. ledna 2010 v 16 hodin 53 minut se obyvatelům haitského Porte-au-Prince roztřásla půda pod nohama. Když se za několik minut země uklidnila, nezbyl z milionového hlavního města takřka kámen na kameni.Zemětřesení o síle 7 stupňů Richterovy škály proměnilo město na západním pobřeží druhého největšího karibského ostrova Hispaniola v hromadu sutin. Co neskolil první ničivý otřes, dokonala série otřesů nižší síly v následujících hodinách; chatrné obytné konstrukce v metropoli jedné z nejchudších zemí světa, kde neexistují stavební normy, se hroutily jako domečky z karet.
 

KOMIKSOVÝ KRÁL SE VRACÍ

Legendární Kája Saudek se konečně dočkal! Závěr loňského roku mu zcela patřil. Smutným faktem však zůstává, že on o tom asi neví, protože v současnosti leží už čtvrtým rokem v kómatu v motolské nemocnici.Vše odstartovala v listopadu výstava KÁJA SAUDEK & 60’s ANEB ZLATÁ ŠEDESÁTÁ KOMIKSOVĚ! v pražském Českém centru; jak je z názvu patrno, věnuje se výtvarníkově tvorbě ze šedesátých let. Právě tato doposud inspirující i fascinující dekáda byla pro něho důležitá. V tomto období začal jako už vyzrálý umělec veřejně publikovat. A „sixties“, které se celosvětově nesly v duchu boření jak politických, tak kulturních bariér a dogmat, otevřely dveře také mnoha domácím umělcům, Káju Saudka nevyjímaje.
 

Libor Krejcar

Libor Krejcar se na výtvarné scéně pohybuje od poloviny osmdesátých let a oceňován je především jako originální sochař, i když v okruhu přátel je znám i jako svébytný básník a hudebník vlastní skupiny The Tamers Of Flowers (Krotitelé květin).
 Dokud se najdou tak umínění a zarputilí umělci, jakým Libor Krejcar je, dokud dokážou vycítit pozvolné mizení hodnot a jsou ochotni se úpadku postavit svým dílem, ještě stále stojí za to neztrácet naději a v tenatech noci hledat krásu.
 

IGOR BLAŽEVIČ

K humanitární činnosti ho přivedla válka v jeho zemi, které chtěl z Prahy nějak pomoci. Dodržováním lidských práv se zabýval patnáct let ve společnosti Člověk v tísni i jako zakladatel a ředitel filmového festivalu JEDEN SVĚT. Teď se ocitl na rozcestí. Igor Blaževič.

Setkání s krásou

Některé ženy dostaly do vínku krásu. Neumím posoudit, zda to přináší i štěstí, ale s určitostí vím, že pohled na krásu je příjemný a někdy nelze ani oči odtrhnout. Pokud je krásná žena i skromná a příjemná, je to dar navíc. Díky festivalu v Karlových Varech jsem takové ženy poznala.

Lidé - výběr z článků

Eliška Tyrolerová

Eliška Tyrolerová

Pro mnohé nevidomé jsou nenahraditelnými parťáky doma i v rušných ulicích. Než však dostanou reflexní vestu a průkaz, absolvují speciální výcvik. V nadačním fondu Mathilda, který se od roku 2010 zaměřuje na lidi se závažným zrakovým postižením, se čtyřnohým svěřencům věnuje také třicetiletá Eliška Tyrolerová, která Xantypu pozvala přímo do kanceláře Mathildy nedaleko Václavského náměstí. A jak jinak, společnost nám během rozhovoru dělal černý labrador Cedrik.

Jiří Kylián

Jiří Kylián

Český choreograf světového renomé Jiří Kylián byl 13. března 2019 uveden do Académie des Beaux-Arts v La Coupole Francouzského institutu v Paříži za účasti několika set významných osobností z celého světa. Meč akademika mu předala monacká princezna Caroline.

Erika Stárková

Erika Stárková

Mezi známé osobnosti povýšil herečku Eriku Stárkovou seriál MOST!, který už po uvedení prvního dílu začal bořit rekordy ve sledovanosti a jeho hlášky se od té doby dávají k lepšímu ve venkovských hospodách i v pražských kavárnách.

Alice Horáčková

Alice Horáčková

Když se Alena pouští po manželově smrti do úklidu jeho pokoje, najde v šuplíku stoh neotevřených dopisů, psaných ženskou rukou. Kdo a proč je Járovi psal? Měla by si je přečíst, anebo je lepší, aby je okamžitě zahodila? Kolem tohoto nečekaného nálezu rozvíjí novinářka a spisovatelka Alice Horáčková příběh svého románu NEOTEVŘENÉ DOPISY, který čtenáře vrací do poúnorového Československa. Tichou spoluhráčkou Alenina monologu je paní Dvořáková, jíž románová hrdinka během četných setkání postupně odhaluje svůj dramatický život po boku talentovaného, leč psychicky zlomeného výtvarníka, jemuž se zcela obětovala. Nutno ovšem dodat, že i paní Alena má svoje tajemství.

Pavla Gomba

Pavla Gomba

Pavla Gomba – její jméno pojí dva světy a dva světy se také prolínají celým jejím životem. Nese si v sobě, jak sama říká, virus jménem Afrika. Afrika v duši, Afrika v srdci, Afrika pod kůží a splněný dětský sen, v němž vždy měla své pevné místo pomoc druhým.

Karla Mornstein-Zierotin

Karla Mornstein-Zierotin

Usměvavá, s životním nadhledem, ale i s nebývalou zodpovědností. Karla Mornstein-Zierotin. Zdá se vám to jméno povědomé? Karla skutečně patří ke starému významnému českému a moravskému šlechtickému rodu Žerotínů. Jejich původ se odvozuje od Bluda z Bludova, který byl markraběcím purkrabím v Přerově. Jeho přídomek z Bludova je podle vsi, kterou založil asi čtyři kilometry jihozápadně od města Šumperk. Tuto ves a zdejší panství rodina několikrát ztratila, ale vždy je získala zpět do svého vlastnictví, a zdejší zámek zůstal sídlem tohoto rodu až do 20. století. Vystudovaná historička Karla Mornstein-Zierotin si na hraběcí titul rozhodně nepotrpí, ale trvá na dobře odvedené práci, své i druhých.

Martina Storek

Martina Storek

Před nedávnem slavili sto let – stejně jako naše republika. Osmadvacet velkoplošných černobílých portrétů obdivuhodných stoletých lidí zaplnilo v rámci výstavy NAROZENI 1918 – TVÁŘE STOLETÍ část náměstí Václava Havla. Zlaté světlo Národního divadla večer září na tyto vkusné železné panely a dodává celé výstavě noblesu a magický význam.

Anna Gregor

Anna Gregor

Nedlouho po okupaci v roce 1968 odcestovala z Prahy do Velké Británie. Nejprve žila v Londýně, později se usadila v Edinburghu. Byla hlavní onkoložkou Skotska, objevila nový princip komunikace s pacienty, za což obdržela Řád britského impéria. Doktorka Anna Gregor.

Galina Miklínová

Galina Miklínová

Před sedmi lety potěšil dvanáctiletou Rozárku a pětiletého Jonáše maminčin neobvyklý dárek. Byl sice stvořen z obyčejné příze a vlny, ale protože mamince nechybí fantazie a talent, staly se darované komické figurky filmovými hvězdami. V kinech celého světa je obdivují děti i dospělí. Jejich podivuhodné příběhy popsal básník Pavel Šrut v knížce, která se stala bestsellerem. Nazval je Lichožrouty, což není přezdívka, ale poetické jméno související se zvláštními osudy ponožek, které občas marně hledáme v prádelním koši, když nám jedna chybí do páru. Legrační podobu, trochu lidskou, propůjčila Lichožroutům právě Rozárčina a Jonášova maminka – výtvarnice Galina Miklínová, jedna z nejosobitějších autorek a režisérek českého animovaného filmu.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/10

XANTYPA Číslo 03/10

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2019

XANTYPA XANTYPA 11/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne