Jak jste se z člověka, který měl ambice být spisovatelem, stal aktivistou v oblasti boje za lidská práva?
Původně jsem chtěl psát romány. Napsal jsem dva, ale nepublikoval je, protože začala válka, a nikdy už jsem se k nim nevrátil. Válka je převratná událost, která mění jakákoliv individuální rozhodnutí. Stát má dostatečnou moc na to, aby poslal člověka do zákopu. Devadesát procent lidí z mé generace válčilo, aniž by to byla jejich volba. Já jsem měl privilegium a štěstí, že jsem byl schován v ústraní a rekrutačnímu procesu jsem unikl. V Chorvatsku, kde jsem tehdy studoval, jsem však byl vystaven dvěma vlivům. Jednak bezprostřední zkušenosti ze srbské agrese – což v člověku vzbudí pudovou potřebu sebeobrany, a zároveň trvalé propagandistické masáži Tudjmanova režimu. Koukáte na televizi, kde vám ukazují zločiny a hned potom běží spoty: Přihlaste se jako dobrovolníci do armády. Klasická manipulace. My vám ukážeme zvěrstva, vzbudíme ve vás vztek a pocit, že se s tím musí něco udělat, a pak vám nabídneme, jak bránit vlast. Spousta mladých lidí se na základě tohoto jednoduchého mechanismu šla skutečně přihlásit. Pro mě to bylo poučení, že člověk – jakkoli je vzdělaný a inteligentní – není schopen se tak banální propagandě ubránit. Měl jsem ale štěstí, že moje budoucí manželka, která studovala FAMU, mi řekla: „Chápu, že jsou to zásadní věci, ale rozhodnutí udělej z Prahy.“ Tak jsem přijel sem a teprve s odstupem, kdy jsem nebyl dennodenně vystaven manipulaci, jsem uznal, že agrese je strašlivá, ale že ani Tudjman není někdo, s kým bych se mohl identifikovat. Pokusil jsem se tedy o jakýsi útěk od toho kolektivního dění do soukromí a řekl si: Mě se tahle válka netýká. Já si budu žít svůj život.
Jenomže v obklíčeném Sarajevu jste měl rodinu, a to se vás týkalo…
Půl roku jsem nevěděl, co se s nimi děje. Každý den ve zprávách ukazovali bombardování města a říkali, kolik lidí zahynulo. V té chvíli nemůžete sedět a psát. Hledal jsem tedy cestu, jak se se svou rodinou spojit. Zároveň jsem začal obcházet různé organizace a ptal se, jestli by se dalo pro Bosnu něco udělat. Zaklepal jsem na mnohé dveře a jedny z nich byly Helsinského občanského shromáždění, kde jsem pak dlouho pomáhal jako dobrovolník. Paralelně jsem se seznámil s Jaromírem Štětinou a Šimonem Pánkem. Pamatuju se, když jsem přišel do Nadace Lidových novin, že právě počítali drobné mince z krabic, kde se shromažďovala pomoc Náhornímu Karabachu. Koktal jsem něco o válce v Bosně, a oni na to: „Až se vrátíme z Karabachu, uděláme něco s Bosnou.“ To bylo povzbudivé. Se Štětinou a Pánkem jsme hned navázali vztah důvěry a poznali, že jsme na stejné vlně.
Českou společnost válka v bývalé Jugoslávii nenechala klidnou…
Lidi to teritorium znali, měli na něj nějakou vazbu a chtěli udělat víc, než se jen pasivně koukat na televizi. Tím pádem se na Nadaci Lidových novin – dnešního Člověka v tísni – tvářili pozitivně. Průlomová pak byla akce SOS Sarajevo. Za měsíc jsme shromáždili v přepočtu téměř milion amerických dolarů. A to se tehdy ještě neposílaly příspěvky esemeskami. Lidi museli jít skutečně do banky nebo na poštu. Tehdy se začala rodit základní důvěra mezi Člověkem v tísni a českou společností. Od té doby jsme vyhlásili spoustu sbírek, naposledy ve prospěch Haiti, kdy se ani ne za dva týdny vybralo třicet milionů.
Stále pracujete ve společnosti Člověk v tísni?
Do prosince minulého roku jsem tam vykonával funkci ředitele lidskoprávní sekce, zároveň jsem působil jako ředitel festivalu JEDEN SVĚT. Teď jsem ale pocítil, že je čas něco změnit a vrátit se k intelektuální činnosti.
text Vašek Vašák (Týdeník televize)
Více se dočtete v tištěné Xantypě!
