Člověk míní, Pán Bůh mění
Jediný okamžik na počátku února roku 1908 změnil portugalské královně Amélii celý život. Stačilo pár dobře mířených výstřelů a královna přišla o manžela i prvorozeného syna. Díky své duchapřítomnosti zachránila alespoň své druhé dítě. Při pohledu na zkrvavené šaty a mrtvá těla kolem sebe se jí vybavil její někdejší příjezd do země, která jí nyní vrazila dýku přímo do srdce.
Královna Amélie pocházela z rodu francouzského krále Ludvíka Filipa.Toho revoluční rok 1848 smetl z trůnu a přinutil uchýlit se do ústraní britského venkova. V době Améliina narození (1865) žili Orleánští v Twickenhamu poblíž Londýna a již pouze s nostalgií vzpomínali na život ve Francii, která jim po vyhlášení republiky zakázala vstup do země. Hraběcí pár si v Anglii založil rodinu čítající osm dětí. Od útlého věku citově založená Amélie měla blízký vztah zejména s otcem, s nímž sdílela lásku k přírodě, naopak vztah k matce se omezoval na pouhé zdvořilé prokazování úcty. Absenci mateřské lásky si Amélie vynahrazovala láskou k sourozencům, kterým představovala druhou matku.

Společenský debut a cesta na výsluní
Na počátku 80. let 19. století vyrostla Amélie ve sto osmdesát centimetrů vysokou, tmavovlasou princeznu s hlubokýma hnědýma očima. Nepatřila sice k prototypům tehdy obletovaných krásek, přesto přitahovala žádostivé pohledy mladých mužů.
Vstupu do společnosti se Amélie dočkala v roce 1884 v Madridu na dvoře svého strýce, španělského krále Alfonse XII., ale tím pravým společenským debutem se pro princeznu stala až návštěva císařské Vídně o něco později. Projížďky v Prátru a návštěva divadla, kde seděla v císařské lóži po boku samotného Františka Josefa I., učinily z Amélie veřejně známou osobnost. Její fotografie zaplnily titulní stránky novin. Nebylo proto divu, že již na zpáteční cestě domů přišla nejedna nabídka k sňatku.
O princeznině šarmu se dozvěděli také na portugalském královském dvoře. Tehdejší královna Marie Pia si se zalíbením prohlížela Améliinu podobenku a ve vhodné chvíli ji podstrčila také svému nejstaršímu synovi, princi Carlosovi. Následníkovi trůnu se podobenka zalíbila a poté, co Amélii v roce 1886 navštívil na zámku Chantilly, sdělil domů, že žádná jiná bytost na světě nemůže být krásnější než ona. Netrvalo dlouho a mladí lidé, shodou okolností narozeni s rozdílem dvou let ve stejný den, měli zásnuby.
Nevěstina rodina se rozhodla princeznino zasnoubení oslavit přímo v Paříží. Ve městě nad Seinou se konala obrovská recepce, na kterou dovážely hosty více než dva tisíce najatých kočárů. Jednalo se však o poslední královskou akci tohoto druhu, protože Francie, popuzena velkolepostí oslavy, zakázala nejprve konání slavnostní vojenské přehlídky a následně Orleánské znovu, a tentokráte neodvolatelně vykázala ze země.
Amélie se s těžkým srdcem rozloučila se svými blízkými, nasedla do vlaku a vydala se na cestu. Když 19. května 1886 dorazila do železniční stanice Vimieiro, převlékla se na znamení úcty ke svému novému domovu do modrobílých hedvábných šatů a stejnobarevného klobouku v barvách portugalské královské standarty. O tři dny později se v kostele São Domingos v Lisabonu konala svatba. Lidé ze všech koutů Portugalska zaplnili lisabonské ulice, modrobíle vyzdobený kostel byl přeplněn uniformami a róbami královských hostů z celé Evropy. Pozornost všech se upírala na nevěstu, která se dostavila v šatech z bílého hedvábí s dlouhou vlečkou a krajkovým závojem, ozdobeným věncem z pomerančových květů.
 

text Kamil Rodan

Více se dočtete v tištěné Xantypě!