AMÉLIE PORTUGALSKÁ

Žena, která se provdala do země, v níž vládly silné protimonarchistické tendence a kde byla vražda krále považovaná za nejvyšší čest. Manželka a matka, která se dívala do hrobu všech svých blízkých, a současně poslední portugalská královna. Všechny tyto charakteristiky patří ženě, jejímž hlavním životním úkolem bylo trpět za činy druhých.

Člověk míní, Pán Bůh mění
Jediný okamžik na počátku února roku 1908 změnil portugalské královně Amélii celý život. Stačilo pár dobře mířených výstřelů a královna přišla o manžela i prvorozeného syna. Díky své duchapřítomnosti zachránila alespoň své druhé dítě. Při pohledu na zkrvavené šaty a mrtvá těla kolem sebe se jí vybavil její někdejší příjezd do země, která jí nyní vrazila dýku přímo do srdce.
Královna Amélie pocházela z rodu francouzského krále Ludvíka Filipa.Toho revoluční rok 1848 smetl z trůnu a přinutil uchýlit se do ústraní britského venkova. V době Améliina narození (1865) žili Orleánští v Twickenhamu poblíž Londýna a již pouze s nostalgií vzpomínali na život ve Francii, která jim po vyhlášení republiky zakázala vstup do země. Hraběcí pár si v Anglii založil rodinu čítající osm dětí. Od útlého věku citově založená Amélie měla blízký vztah zejména s otcem, s nímž sdílela lásku k přírodě, naopak vztah k matce se omezoval na pouhé zdvořilé prokazování úcty. Absenci mateřské lásky si Amélie vynahrazovala láskou k sourozencům, kterým představovala druhou matku.

Společenský debut a cesta na výsluní
Na počátku 80. let 19. století vyrostla Amélie ve sto osmdesát centimetrů vysokou, tmavovlasou princeznu s hlubokýma hnědýma očima. Nepatřila sice k prototypům tehdy obletovaných krásek, přesto přitahovala žádostivé pohledy mladých mužů.
Vstupu do společnosti se Amélie dočkala v roce 1884 v Madridu na dvoře svého strýce, španělského krále Alfonse XII., ale tím pravým společenským debutem se pro princeznu stala až návštěva císařské Vídně o něco později. Projížďky v Prátru a návštěva divadla, kde seděla v císařské lóži po boku samotného Františka Josefa I., učinily z Amélie veřejně známou osobnost. Její fotografie zaplnily titulní stránky novin. Nebylo proto divu, že již na zpáteční cestě domů přišla nejedna nabídka k sňatku.
O princeznině šarmu se dozvěděli také na portugalském královském dvoře. Tehdejší královna Marie Pia si se zalíbením prohlížela Améliinu podobenku a ve vhodné chvíli ji podstrčila také svému nejstaršímu synovi, princi Carlosovi. Následníkovi trůnu se podobenka zalíbila a poté, co Amélii v roce 1886 navštívil na zámku Chantilly, sdělil domů, že žádná jiná bytost na světě nemůže být krásnější než ona. Netrvalo dlouho a mladí lidé, shodou okolností narozeni s rozdílem dvou let ve stejný den, měli zásnuby.
Nevěstina rodina se rozhodla princeznino zasnoubení oslavit přímo v Paříží. Ve městě nad Seinou se konala obrovská recepce, na kterou dovážely hosty více než dva tisíce najatých kočárů. Jednalo se však o poslední královskou akci tohoto druhu, protože Francie, popuzena velkolepostí oslavy, zakázala nejprve konání slavnostní vojenské přehlídky a následně Orleánské znovu, a tentokráte neodvolatelně vykázala ze země.
Amélie se s těžkým srdcem rozloučila se svými blízkými, nasedla do vlaku a vydala se na cestu. Když 19. května 1886 dorazila do železniční stanice Vimieiro, převlékla se na znamení úcty ke svému novému domovu do modrobílých hedvábných šatů a stejnobarevného klobouku v barvách portugalské královské standarty. O tři dny později se v kostele São Domingos v Lisabonu konala svatba. Lidé ze všech koutů Portugalska zaplnili lisabonské ulice, modrobíle vyzdobený kostel byl přeplněn uniformami a róbami královských hostů z celé Evropy. Pozornost všech se upírala na nevěstu, která se dostavila v šatech z bílého hedvábí s dlouhou vlečkou a krajkovým závojem, ozdobeným věncem z pomerančových květů.
 

text Kamil Rodan

 

Více se dočtete v tištěné Xantypě!

XANTYPA 03/10 - výběr z článků

Lenka Vlasáková

Jednu z nejlepších českých hereček jsem znal dlouho pouze z plátna. Kromě přirozeného půvabu mi byla vždycky sympatická tím, že na sebe neupozorňuje. Chodí nenápadně oblečená, v její mluvě ani gestech nenajdete sebemenší známky afektu. Její kreace, včetně těch epizodních, jsou přitom velmi výrazné. Pak jsme se poznali osobně a příležitostně si povídali o práci, dětech i lecčems dalším. Nedávno mě nadchla ve filmu KAWASAKIHO RŮŽE. Její Lucie se na začátku vyléčí z hrozivých zdravotních problémů. Pak ale zažije několikanásobný šok kvůli svým blízkým…

03. 10

Vážení a milí čtenáři,
křehká Lenka Vlasáková je trojnásobná maminka – kdo by to do ní řek’ – a skvělá herečka. Doma už má jednoho Českého lva za LEU a čerstvě byla nominována na dalšího – za hlavní roli Lucie ve filmu KAWASAKIHO RŮŽE tandemu Hřebejk-Jarchovský. A v kinech ji teď můžete vidět také jako DEŠŤOVOU VÍLU v nové pohádce režiséra Milana Cieslara. Jan Foll si s ní povídal nejen o jejích filmových i divadelních rolích, ale také o výchově dětí, waldorfské škole a partnerském vztahu. V úvodu rozhovoru autor říká, že je mu sympatická, jelikož na sebe neupozorňuje a obléká se nenápadně. V kontrastu s tím jsme Lenku vyfotografovali velmi nápadně, tak, jak ji nikde nepotkáte. Možná se jí takové róby zalíbí, kdo ví…
 

Jánský vršek

Jánský vršek je nevelký, ale malebný kout Prahy, který se rozprostírá na jihozápadním svahu pod Pražským hradem. Nejlépe přístupný je z Nerudovy ulice. Jdete-li z Pohořelce, minete dům U Dvou slunců, kde bydlel Jan Neruda, a za Bretfeldským palácem zahnete doprava a po schodech sestoupíte do míst, kudy neproudí davy turistů a kde se ocitnete v tichém, kouzelném světě.OSADA OBORA
Prameny uvádějí, že již ve 12. století zde bývala osada zvaná Obora u sv. Jana pod Petřínem. Název Obora byl odvozen asi od lesů, které tehdy pokrývaly strahovské a petřínské stráně. Osada se rozkládala od ulice Tržiště až pod Strahovský klášter. Od předhusitské doby k ní patřily domy na jižní straně Nerudovy ulice – od zmiňovaného Bretfeldského paláce směrem k začátku Úvozu. Nejdříve se tu usazovali chudí lidé, ale postupně přicházeli měšťané a výše postavení úředníci.
Malá Strana jako město byla založena roku 1257 králem Přemyslem Otakarem II. Dnešní Malostranské náměstí bylo centrem, uprostřed stál románský kostelík sv. Václava a vedle něj později první radnice.
 

Estébák v poutech posedlosti

Nestává se příliš často, aby během tří měsíců vstoupily do kin hned čtyři filmy se stejnou tematikou. A již vůbec ne, aby v téže době měly na obrazovce České televize na stejné téma premiéru další dva televizní snímky. Právě to se nyní stalo – a tématem, které evidentně pálí nejenom filmaře, není nic menšího nežli naše komunistická minulost.

Sluneční město

Mediální prostor je po okraj přeplněn informacemi o tragédii, která se odehrává v zemi, o níž jsme donedávna stěží věděli, kde se nachází. Přestože zemětřesení zabilo desetitisíce lidí, hlavním problémem Haiti není přírodní katastrofa. O tom jsem se sám loni přesvědčil.„Bělochůůů!“ zakřičel na mě přes ulici tak desetiletý prodavač chlorované balené vody. Bezděčně jsem se otočil za angličtinou. „Bacha, bělochůůů!“ Ukročil jsem stranou přes hnijící odřezky zeleniny. Kyselý pach moči z nezakryté kanalizační strouhy mi zaplnil nos i ústa. Kolem se dunivě provalil obří americký teréňák s logem Spojených národů na kapotě. Příboj zvířeného žlutého prachu zalil ulici. Jsme v centru Port-au-Prince, hlavního města Haiti, zhruba rok před ničivým zemětřesením.
 

Porte-au-Prince, město, které zmizelo z mapy

12. ledna 2010 v 16 hodin 53 minut se obyvatelům haitského Porte-au-Prince roztřásla půda pod nohama. Když se za několik minut země uklidnila, nezbyl z milionového hlavního města takřka kámen na kameni.Zemětřesení o síle 7 stupňů Richterovy škály proměnilo město na západním pobřeží druhého největšího karibského ostrova Hispaniola v hromadu sutin. Co neskolil první ničivý otřes, dokonala série otřesů nižší síly v následujících hodinách; chatrné obytné konstrukce v metropoli jedné z nejchudších zemí světa, kde neexistují stavební normy, se hroutily jako domečky z karet.
 

KOMIKSOVÝ KRÁL SE VRACÍ

Legendární Kája Saudek se konečně dočkal! Závěr loňského roku mu zcela patřil. Smutným faktem však zůstává, že on o tom asi neví, protože v současnosti leží už čtvrtým rokem v kómatu v motolské nemocnici.Vše odstartovala v listopadu výstava KÁJA SAUDEK & 60’s ANEB ZLATÁ ŠEDESÁTÁ KOMIKSOVĚ! v pražském Českém centru; jak je z názvu patrno, věnuje se výtvarníkově tvorbě ze šedesátých let. Právě tato doposud inspirující i fascinující dekáda byla pro něho důležitá. V tomto období začal jako už vyzrálý umělec veřejně publikovat. A „sixties“, které se celosvětově nesly v duchu boření jak politických, tak kulturních bariér a dogmat, otevřely dveře také mnoha domácím umělcům, Káju Saudka nevyjímaje.
 

Libor Krejcar

Libor Krejcar se na výtvarné scéně pohybuje od poloviny osmdesátých let a oceňován je především jako originální sochař, i když v okruhu přátel je znám i jako svébytný básník a hudebník vlastní skupiny The Tamers Of Flowers (Krotitelé květin).
 Dokud se najdou tak umínění a zarputilí umělci, jakým Libor Krejcar je, dokud dokážou vycítit pozvolné mizení hodnot a jsou ochotni se úpadku postavit svým dílem, ještě stále stojí za to neztrácet naději a v tenatech noci hledat krásu.
 

Miloš Horanský

„Tak co s tím uděláme paní MP,“ zeptal se MILOŠ HORANSKÝ na začátku jednoho z našich rozhovorů, které vedeme s kratšími či delšími přestávkami dodnes. A položil na stůl desky s fotografiemi z cyklu snímků Jaroslava Krejčího, které ho zachycují při režírování Bulgakovovy hry ÚTĚK v pražském libeňském divadle.Vypovídají o něm víc, než by vypověděl on sám. Miloš Horanský je divadelní režisér, básník, homo politicus, pedagog. Zkusíme postihnout všechny jeho podoby… i jeho lásku k jazyku.

„Čeština je geniální, komplikovaný jazyk, každé slovo je zvukomalebné,“ začíná sám náš rozhovor.
 

IGOR BLAŽEVIČ

K humanitární činnosti ho přivedla válka v jeho zemi, které chtěl z Prahy nějak pomoci. Dodržováním lidských práv se zabýval patnáct let ve společnosti Člověk v tísni i jako zakladatel a ředitel filmového festivalu JEDEN SVĚT. Teď se ocitl na rozcestí. Igor Blaževič.

Historie - výběr z článků

BOEMIA

BOEMIA

V české historii se odehrála řada dramatických událostí, o kterých už ale dnes mnoho nevíme. Jednou z nich je i nucený pobyt tisíců italských rodin v různých částech Čech během první světové války. Je to příběh lidí, kteří si od nás odvezli české tradice, předali svou lásku k Čechám svým dětem a vnukům a češtinu nezapomněli do konce svého života, i když se mnozí z nich do Čech už nikdy nevrátili.

Spitfire, má láska

 Když se ptali generála Dwighta D. Eisenhowera, vrchního velitele expedičních sil v Evropě, čemu vděčí svobodný svět za vítězství ve druhé světové válce, odpověděl: „Strůjcem našeho úspěchu byly tři věci: pěšáci, jeepy a spitfiry.“ Poklona skvělé stíhačce, která pomohla spojencům v souboji s Göringovou Luftwaffe ovládnout nebe nad okupovanou Evropou, nebyla náhodná. Spitfiry se díky svým kvalitám staly legendou druhé světové války.

Zborovský Žižka

Zborovský Žižka

Dne 29. srpna 1918 se stal velitelem Čs. armádního sboru v Rusku generálmajor Jan Syrový. Muž, který stál u zrodu tzv. České družiny v Kyjevě a jako její příslušník proslul hrdinstvím, rozvahou i chladnokrevností. Do výčtu jeho schopností k zastávání této významné funkce je však třeba zařadit i zdánlivý handicap, totiž skutečnost, že jeho tvář zdobila černá páska přes pravé oko, které ztratil v předvečer legendární bitvy u Zborova. To, že v těžkých dobách, kdy se rozhodovalo o bytí a nebytí armády, a později i celého národa (na podzim 1938), byl v čele muž poznamenaný stejně jako legendární vojevůdce Jan Žižka, v sobě neslo pro mnohé velkou symboliku. Přinášelo víru, že všechny strázně a nebezpečenství budou překonány a po období útrap se dostaví vítězství.

HISTORIČKA MÓDY  VALERIE STEELE

HISTORIČKA MÓDY VALERIE STEELE

Mezinárodně uznávaná znalkyně historie módy přijala pozvání české návrhářky Šárky Šiškové a přiletěla z New Yorku na její módní show až do Prahy. Absolventka prestižní americké univerzity Yale a dnes ředitelka newyorského muzea Fashion Institute of Technology (FIT), je v každém ohledu profesionál, který ve svém protějšku okamžitě vzbuzuje přirozený respekt. Právě proto vás překvapí, s jakou otevřeností a nadhledem tato dáma mluví o své profesi, ambicích i osobním životě.
 

RECYKLACE SEDMISETLETÉ TRADICE

RECYKLACE SEDMISETLETÉ TRADICE

MUZEUM Přemyslovec Václav II. byl prý nervově labilní, bál se bouřek a omdléval, když viděl kočku (tedy čtyřnohou, krásné dívky v něm naopak vzbuzovaly nebývalou činorodost!). Zároveň připomeňme, že byl také strůjcem ekonomického zázraku. Díky stříbrné rudě, pokladu, který se ukrýval v hlubinách země české, panovník disponoval vskutku královskými prostředky a budiž pochválen za to, že se poctivě snažil, aby ze stříbrných dolů plynul užitek jak dvoru, tak i bohatnoucím městům a prosperujícímu venkovu.

Hrdinové z poštovních známek

Toho hloučku chlapců jsem si všiml okamžitě. Seděli na lavičce u zastávky autobusu a hlasitě se dohadovali nad něčím, co jsem jako každý, kdo kdysi sbíral poštovní známky, neomylně identifikoval jako album. Album známek. Normálně bych pravděpodobně kolem nich prošel, ale pokračoval v chůzi, protože si jako místo svého rozhovoru vybrali právě autobusovou zastávku, dopadlo to jinak. V okamžiku, kdy jsem se zabral do „studia“ jízdního řádu, ke mně dolehla věta: „Ten v beranici je určitě nějakej Rus, tohle bude podle přilby jistě motocyklovej závodník a ten v tý tropický přilbě, to je určitě Emil Holub, ten cestovatel. Viděl jsem ho v televizi v takový tý reklamě na pivo z Afriky.“ Přestože jsem na známky, o kterých si chlapci vypravovali, neviděl, přesně jsem věděl, jaké „zoubkované poklady“ před nimi leží.

Italská královna Marie José

Májová královna. Označení pro ženu, která se stala na jediný měsíc svého života královnou italského národa. Královnou, která se svým příkladem snažila bojovat proti fašismu a na troskách zdiskreditovaného státu vybojovat jeho novou existenci.

ČESKÝ HOKEJ SLAVÍ

ČESKÝ HOKEJ SLAVÍ

K bujarým oslavám jsme měli vloni dva velké důvody: před deseti lety na zimních olympijských hrách v Naganu naše mužstvo vybojovalo zlaté medaile a 7. prosince 1908 se konala ustavující schůze Českého svazu hokejového; na ní první svazový předseda Emil Procházka slavnostně oznámil, že nová naše organizace byla okamžitě přijata za člena mezinárodní ligy pro lední hokej! Tak se dřív u nás činili sportovní diplomaté!

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/10

XANTYPA Číslo 03/10

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 09/2019

XANTYPA XANTYPA 09/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne