Koncert pro Simonu v Rudolfinu

Mladá dívka je popálená na třiačtyřiceti procentech těla. Jmenuje se Simona. Už dva roky se léčí a ještě ji řada operací čeká. Je trpělivá. Sice je už téměř v pořádku, ale jejím největším přáním je mít svoje ucho, svoje vlasy. Tyto operace jsou však považovány za estetické a žádná zdravotní pojišťovna je nehradí. A tady nastává prostor pro Nadační fond Fénix, který vznikl na pomoc popáleným lidem a jejich rodinám. V Simonině případě vymýšlí různé akce, aby z výnosu mohl financovat její vytoužené operace.
A na scénu vstupuje VARHAN ORCHESTROVIČ BAUER.
 

Osobitý hudební skladatel a dirigent, jenž se stal patronem slečny Simony, vysvětluje: „Nadační fond mě oslovil tím, že pomáhá konkrétně a adresně. Rád jsem připravil koncert pro Simonu v pražském Rudolfinu.“ (28. března, 19.30 hod.).
Varhan Orchestrovič Bauer složil mnoho děl, převážně filmovou muziku. Z mladých talentovaných hudebníků z Akademie múzických umění a konzervatoří sestavil Okamžitý filmový orchestr. Varhan spolu s Davidem Hyskem pro každý projekt vytváří nové koncertní i scénické pojetí hudby. Základem je klasický symfonický orchestr, podle potřeby doplněný o nástroje, které se běžně v orchestru nepoužívají – např. jazzová rytmika, el. kytara, pila, fujara, těremin, syntezátory a samply, sbory, beatboxeři ad. Varhanovy koncerty jsou nápadité, velkých úspěchů dosahuje především v zahraničí.
V Rudolfinu Okamžitý filmový orchestr uvede hudební show, která se dotkne mnoha žánrů od klasické symfonické tvorby přes filmovou hudbu třicátých let až po Varhanovy současné filmové kompozice. Vrcholem večera bude uvedení části soundtracku z filmu GOYOVY PŘÍZNAKY (k tomuto filmu Miloše Formana Varhan složil hudbu) a nebudou chybět ani známé filmové melodie v netradičním provedení. Zazní klasická díla Janáčkova, Smetanova i Dvořákova, ale i řada překvapení!
 

XANTYPA 03/10 - výběr z článků

Lenka Vlasáková

Jednu z nejlepších českých hereček jsem znal dlouho pouze z plátna. Kromě přirozeného půvabu mi byla vždycky sympatická tím, že na sebe neupozorňuje. Chodí nenápadně oblečená, v její mluvě ani gestech nenajdete sebemenší známky afektu. Její kreace, včetně těch epizodních, jsou přitom velmi výrazné. Pak jsme se poznali osobně a příležitostně si povídali o práci, dětech i lecčems dalším. Nedávno mě nadchla ve filmu KAWASAKIHO RŮŽE. Její Lucie se na začátku vyléčí z hrozivých zdravotních problémů. Pak ale zažije několikanásobný šok kvůli svým blízkým…

03. 10

Vážení a milí čtenáři,
křehká Lenka Vlasáková je trojnásobná maminka – kdo by to do ní řek’ – a skvělá herečka. Doma už má jednoho Českého lva za LEU a čerstvě byla nominována na dalšího – za hlavní roli Lucie ve filmu KAWASAKIHO RŮŽE tandemu Hřebejk-Jarchovský. A v kinech ji teď můžete vidět také jako DEŠŤOVOU VÍLU v nové pohádce režiséra Milana Cieslara. Jan Foll si s ní povídal nejen o jejích filmových i divadelních rolích, ale také o výchově dětí, waldorfské škole a partnerském vztahu. V úvodu rozhovoru autor říká, že je mu sympatická, jelikož na sebe neupozorňuje a obléká se nenápadně. V kontrastu s tím jsme Lenku vyfotografovali velmi nápadně, tak, jak ji nikde nepotkáte. Možná se jí takové róby zalíbí, kdo ví…
 

Jánský vršek

Jánský vršek je nevelký, ale malebný kout Prahy, který se rozprostírá na jihozápadním svahu pod Pražským hradem. Nejlépe přístupný je z Nerudovy ulice. Jdete-li z Pohořelce, minete dům U Dvou slunců, kde bydlel Jan Neruda, a za Bretfeldským palácem zahnete doprava a po schodech sestoupíte do míst, kudy neproudí davy turistů a kde se ocitnete v tichém, kouzelném světě.OSADA OBORA
Prameny uvádějí, že již ve 12. století zde bývala osada zvaná Obora u sv. Jana pod Petřínem. Název Obora byl odvozen asi od lesů, které tehdy pokrývaly strahovské a petřínské stráně. Osada se rozkládala od ulice Tržiště až pod Strahovský klášter. Od předhusitské doby k ní patřily domy na jižní straně Nerudovy ulice – od zmiňovaného Bretfeldského paláce směrem k začátku Úvozu. Nejdříve se tu usazovali chudí lidé, ale postupně přicházeli měšťané a výše postavení úředníci.
Malá Strana jako město byla založena roku 1257 králem Přemyslem Otakarem II. Dnešní Malostranské náměstí bylo centrem, uprostřed stál románský kostelík sv. Václava a vedle něj později první radnice.
 

Estébák v poutech posedlosti

Nestává se příliš často, aby během tří měsíců vstoupily do kin hned čtyři filmy se stejnou tematikou. A již vůbec ne, aby v téže době měly na obrazovce České televize na stejné téma premiéru další dva televizní snímky. Právě to se nyní stalo – a tématem, které evidentně pálí nejenom filmaře, není nic menšího nežli naše komunistická minulost.

Sluneční město

Mediální prostor je po okraj přeplněn informacemi o tragédii, která se odehrává v zemi, o níž jsme donedávna stěží věděli, kde se nachází. Přestože zemětřesení zabilo desetitisíce lidí, hlavním problémem Haiti není přírodní katastrofa. O tom jsem se sám loni přesvědčil.„Bělochůůů!“ zakřičel na mě přes ulici tak desetiletý prodavač chlorované balené vody. Bezděčně jsem se otočil za angličtinou. „Bacha, bělochůůů!“ Ukročil jsem stranou přes hnijící odřezky zeleniny. Kyselý pach moči z nezakryté kanalizační strouhy mi zaplnil nos i ústa. Kolem se dunivě provalil obří americký teréňák s logem Spojených národů na kapotě. Příboj zvířeného žlutého prachu zalil ulici. Jsme v centru Port-au-Prince, hlavního města Haiti, zhruba rok před ničivým zemětřesením.
 

Porte-au-Prince, město, které zmizelo z mapy

12. ledna 2010 v 16 hodin 53 minut se obyvatelům haitského Porte-au-Prince roztřásla půda pod nohama. Když se za několik minut země uklidnila, nezbyl z milionového hlavního města takřka kámen na kameni.Zemětřesení o síle 7 stupňů Richterovy škály proměnilo město na západním pobřeží druhého největšího karibského ostrova Hispaniola v hromadu sutin. Co neskolil první ničivý otřes, dokonala série otřesů nižší síly v následujících hodinách; chatrné obytné konstrukce v metropoli jedné z nejchudších zemí světa, kde neexistují stavební normy, se hroutily jako domečky z karet.
 

KOMIKSOVÝ KRÁL SE VRACÍ

Legendární Kája Saudek se konečně dočkal! Závěr loňského roku mu zcela patřil. Smutným faktem však zůstává, že on o tom asi neví, protože v současnosti leží už čtvrtým rokem v kómatu v motolské nemocnici.Vše odstartovala v listopadu výstava KÁJA SAUDEK & 60’s ANEB ZLATÁ ŠEDESÁTÁ KOMIKSOVĚ! v pražském Českém centru; jak je z názvu patrno, věnuje se výtvarníkově tvorbě ze šedesátých let. Právě tato doposud inspirující i fascinující dekáda byla pro něho důležitá. V tomto období začal jako už vyzrálý umělec veřejně publikovat. A „sixties“, které se celosvětově nesly v duchu boření jak politických, tak kulturních bariér a dogmat, otevřely dveře také mnoha domácím umělcům, Káju Saudka nevyjímaje.
 

Libor Krejcar

Libor Krejcar se na výtvarné scéně pohybuje od poloviny osmdesátých let a oceňován je především jako originální sochař, i když v okruhu přátel je znám i jako svébytný básník a hudebník vlastní skupiny The Tamers Of Flowers (Krotitelé květin).
 Dokud se najdou tak umínění a zarputilí umělci, jakým Libor Krejcar je, dokud dokážou vycítit pozvolné mizení hodnot a jsou ochotni se úpadku postavit svým dílem, ještě stále stojí za to neztrácet naději a v tenatech noci hledat krásu.
 

Miloš Horanský

„Tak co s tím uděláme paní MP,“ zeptal se MILOŠ HORANSKÝ na začátku jednoho z našich rozhovorů, které vedeme s kratšími či delšími přestávkami dodnes. A položil na stůl desky s fotografiemi z cyklu snímků Jaroslava Krejčího, které ho zachycují při režírování Bulgakovovy hry ÚTĚK v pražském libeňském divadle.Vypovídají o něm víc, než by vypověděl on sám. Miloš Horanský je divadelní režisér, básník, homo politicus, pedagog. Zkusíme postihnout všechny jeho podoby… i jeho lásku k jazyku.

„Čeština je geniální, komplikovaný jazyk, každé slovo je zvukomalebné,“ začíná sám náš rozhovor.
 

IGOR BLAŽEVIČ

K humanitární činnosti ho přivedla válka v jeho zemi, které chtěl z Prahy nějak pomoci. Dodržováním lidských práv se zabýval patnáct let ve společnosti Člověk v tísni i jako zakladatel a ředitel filmového festivalu JEDEN SVĚT. Teď se ocitl na rozcestí. Igor Blaževič.

Světla ramp - výběr z článků

Jiřina Jirásková

Jiřina Jirásková

Milovníkům divadla a filmu jistě neušlo, že 17. února oslavila svoje životní jubileum ctěná dáma českého herectví, paní Jiřina Jirásková.

VĚC MAKROPULOS NÁRODNÍ DIVADLO PRAHA

VĚC MAKROPULOS NÁRODNÍ DIVADLO PRAHA

Když chcete do světa vypravit Inscenaci roku, pozvěte Roberta Wilsona. Po jeho úchvatných operních režiích odvážila se druhého Vladimíra Morávka, jenom ale z Británie, pozvat ke spolupráci také Činohra Národního divadla. Výsledkem je extravagantní výtvarná, pohybová, herecká a zpěvní féerie volně rozvíjející VĚC MAKROPULOS jednoho ze sedmi českých kandidátů na Nobelovu cenu – ztraceného a chválabohu znovu nalezeného Karla Čapka

Prase

Prase

Nádherná hříčka o zabijačce v českých luzích a hájích. Lokalizovat můžeme i přesněji: na Hrádečku. Hlídaném kvůli „chrámu a tvrzi“ nepřítele režimu kohortou estébáků, s lidem vůkol dílem moudrým, dílem bojácným. Když si ale ten Havel usmyslí udělat pro podobně pochybné kamarády zabijačku, dá se obejít kordon i zákon.

MUSÍME SI POMÁHAT

MUSÍME SI POMÁHAT

Návštěva předsedy vlády Jana Fischera na premiéře MUSÍME SI POMÁHAT v jednom z nejlepších soukromých divadel v Česku nebyla okázalá ani průhledně předvolební. Předseda české vlády si jenom dobře vybral kousek, který i jemu musel pohladit duši. Autoři filmu, který v zahraničí nesklidil pronikavější úspěchy hlavně proto, že svět českou povahu chápe jen s obtížemi, a hlavu si při tom může ukroutit, našli odvahu k divadelní adaptaci. Ohlas premiéry nabité celebritami naznačil, že vypravili na cestu dílko překvapivě dobré.

MUŽ BEZ MINULOSTI

MUŽ BEZ MINULOSTI

DEJVICKÉ DIVADLO PRAHA
Ještě nebyly rozdány Ceny Alfréda Radoka za rok 2009 a už si pilnější divadelní kritici dělají na pažbě první zářez na inscenaci roku 2010. Tak trochu symbolicky patří jedné ze tří nejlepších pražských scén (Dejvické divadlo, Divadlo v Dlouhé, Pražské komorní divadlo v Divadle Komedie). V tom prvním pozdviženém měl koncem ledna premiéru MUŽ BEZ MINULOSTI Akiho Kaurismäkiho.

GAZDINA ROBA

Kousek v Mahenově divadle dlouho nevídaný, čistý a ryzí. Býval to kdysi realistický příběh ze Slovácka. Spolu s MARYŠOU Mrštíků mívá ale v rukou třeba Pitínského ve Slováckém divadle nebo Pokorného Na zábradlí nakročeno k tragédii antického rozměru. S výtvarnými impresemi scénografů čerpajících z lidového odkazu Podluží, Dolňácka, Horňácka či Kopanic – to podle gusta.

Lidský hlas Zuzany Bydžovské

LIDSKÝ HLAS, jedno z neslavnějších děl světového divadla z pera francouzského velikána, básníka, malíře, filmaře a vizionáře Jeana Cocteaua, odehrálo již mnoho velkých hereček na celém světě. U nás – po Jaroslavě Adamové – Zuzana Bydžovská, dvojnásobná držitelka Českého lva. V pražské Černé labuti vstoupíte do pokoje, kde dychtivá žena čeká, až zazvoní telefon a vede rozhovor s milovanou bytostí… Zuzana Bydžovská se sluchátkem na uchu vytváří sólo herecký koncert už sedm let a Černá labuť je stále nabitá…
Pro svoji úplně první spolupráci s herečkou Zuzanou Bydžovskou sáhla režisérka Alice Nellis po Cocteauově Lidském hlasu. Dále ji obsadila do svých dalších inscenací PERFEKT DAY (Divadlo Na zábradlí), KDYŽ TANČILA a CESTA DLOUHÝM DNEM DO NOCI (Divadlo bez zábradlí), a také do filmů MAMAS AND PAPAS a LIDICE.připravila Michaela Gübelová, foto Martin Poš

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/10

XANTYPA Číslo 03/10

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 09/2019

XANTYPA XANTYPA 09/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne