TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 14

„Muž je biologická nehoda, nekompletní žena, chodící potrat potracený ve fázi genu,“ napsala jedna z nejprovokativnějších amerických feministek Valerie Solanas, kterou někteří uctívali jako fantastickou humoristku, jiní pokládali za cvoka. Já ji po pečlivějším studiu pokládám za cvoka s fantastickým smyslem pro humor, dotahujícím všechny feministické nápady ad absurdum a obracejícím naruby tradiční patriarchální definice podřadnosti ženy:
„Muž coby nekompletní žena tráví svůj život tím, že se snaží kompletovat, tedy stát se ženou. Usiluje o to tím, že neustále vyhledává, bratříčkuje se a snaží se žít se ženou a přivlastňuje si všechny ženské charakteristiky – emoční sílu a nezávislost, průbojnost, dynamičnost, rozhodnost, nadhled, objektivnost, asertivitu, odvahu, integritu, vitalitu, intenzitu, hloubku charakteru, suverénnost, moudrost atd. – a promítá do ženy všechny mužské charakteristiky: marnivost, frivolitu, trivialitu, slabost, atd.“
 

Že ve Valerii Solanas vůbec špetka humoru zůstala, se nám bude jevit jako zázrak, když se podíváme na její životopis. Pohlavně zneužívaná otcem, ponižovaná otčímem a mlácená dědečkem, k němuž utekla za ochranou a který ji nakonec bičem vypráskal z domova za to, že nechtěla chodit do katolického gymnázia. Od patnácti let žila sama a různými pracemi včetně prostituce si vydělávala na studia, která dotáhla až na bakalářku psychologie.
Napsala několik nevydaných sexy románů (za jeden dostala od nakladatele zaplacenou zálohu) a měla jednu dobu slušnou šanci stát se úspěšnou spisovatelkou. Místo toho se proslavila tím, že si třikrát vystřelila na Andyho Warhola a na zbytek života ho zmrzačila. Šla za to nejprve do blázince a pak do vězení, naštěstí jen na tři roky (blázinec započítán) za ublížení na těle místo nepodařeného pokusu o vraždu, protože Warhol stáhl žalobu. Měl k tomu prý dobrý důvod, neboť by se na něho asi provalilo, že Valerii oloupil o autorská práva na hru, kterou mu svěřila jako producentovi a za kterou jí nikdy nezaplatil. Navíc jí prý manipuloval, zneužíval a chystal se jí zničit život, tvrdila, když se dobrovolně odevzdávala policii. Čím vším ji měl Warhol trápit, nakonec neprozradila a on taky ne.
Její hra prý byla tak nemravná, že to (kovaný paranoik) Warhol pokládal za provokaci agentky FBI, která ho chce usvědčit z šíření nemravností. Titul byl UP YOUR ASS, česky nejspíš Jdi do řiti. Po návratu z vězení se Valerie snažila vrátit k psaní, ale nic už nevydala, propadla drogám, zopakovala si párkrát vězení za vyhrožování Andymu Warholovi (který z ní měl do smrti hrůzu) a vrátila se i k prostituci, kterou podle svědectví kolegyň vykonávala s dokonalou elegancí ještě jako dvaapadesátnice do své smrti v roce 1988.
Na otázku soudce, zda střelby na Warhola lituje, odpověděla: „Ano, měla jsem se víc procvičovat v míření.“ A na vysvětlenou dodala: „Tak jako lidé mají přednostní právo života před psy, protože jsou evolučně vyšší a mají vyšší vědomí, tak mají ženy přednostní právo života před muži. Likvidace jakéhokoli muže je tudíž spravedlivý čin, vysoce prospěšný ženám a projev soucitu vůči mužům.“
Byl to parafrázovaný citát (stejně jako ty uvedené na začátku) z jejího jediného dochovaného kompletního díla, pamfletu nazvaného SCUM, což jednak znamená šmejd či chamraď, jednak je to zkratka Society for Cutting Up Men čili společnost pro likvidaci mužů. Jak titul a předchozí citáty napovídají, dílko se netají pohrdáním muži, vírou v jejich neužitečnost a návrhem na jejich vymýcení. Psychologické vzdělání sloužilo Solanas k výrokům až mistrovským.
„Ženy nezávidí penis, naopak muži závidí kundičku,“ převrací na ruby slavný Freudův „objev“. „Sex je pro muže obrana před nesplnitelnou touhou být ženou,“ dotahuje do absurdity Freudovu komickou teorii sexu jako mužovy podvědomé touhy po návratu do mateřského lůna.
Muž je neschopen mentální vášně, mentální interakce, je polomrtvý, neschopný dávat či přijímat rozkoš a štěstí, tudíž je přinejlepším totální otrava a neškodný kydanec, neboť šarmantní mohou být jen ti, kdo se dokáží vstřebat do druhých. Je uvázlý někde v pološeru napůl mezi člověkem a opicí, ale je na tom hůř než opice, protože na rozdíl od nich je schopen široké škály negativních emocí, jako jsou nenávist, žárlivost, pohrdání, znechucení, pocit viny, stud, pochyby. Sžíraný špatným svědomím, strachem ze zostuzení a ztrapnění, úzkostmi a nejistotami, kompletně egocentrický, neschopný vztahu, empatie či ztotožnění, psychicky pasivní ale posedlý šoustáním jako formou dobývání, sebedokazování a sebeprosazování.
Poznáváme se v tom, chlapi? Nebo na to potřebujeme doktorát z psychologie? A tímhle vším prý vytváříme věci, které by žádnou ženu nenapadly: Válku – což je kompenzace za to, že nejsme ženy, proto potřebujeme tasit zbraně pokaždé, když nás něco urazí. Důstojnost a společenský kód – což je kompenzace za to, že o sobě víme, že jsme „shit“. Peníze – což je nástroj na ovládání všeho, co nedokážeme ovládat svým lidstvím, a náhražka laskavosti, které nejsme schopni. Otcovství – zatímco matka chce to, co je nejlepší pro dítě, otec chce, aby dítě plnilo jeho vůli. Potlačování individuality, omezování soukromí, štěpení lidské komunity na izolované rodinné buňky, konformita, autorita a vláda, filosofie, náboženství a moralita, předsudky, prestiž, status, společenské a ekonomické třídy, kulturní snobismus, nuda, tajnost, cenzura, potlačování vědění a idejí, nedůvěra, chamtivost, ošklivost, nenávist, vztek, násilí. To vše jsou mužské vlastnosti, které buzerují svět.
A jak to řešit? Všech těchto vlastností využít k manipulaci mužů tak, aby se všichni vzájemně vyvraždili a nechali ženy, nejdokonalejší stvoření planety, žít po svém a množit se reprodukcí ženských chromozomů.
Tak na tomhle teprve si, chlapi, můžeme ověřovat svůj vlastní smysl pro humor.
 

Benjamin Kuras

XANTYPA 03/10 - výběr z článků

Lenka Vlasáková

Jednu z nejlepších českých hereček jsem znal dlouho pouze z plátna. Kromě přirozeného půvabu mi byla vždycky sympatická tím, že na sebe neupozorňuje. Chodí nenápadně oblečená, v její mluvě ani gestech nenajdete sebemenší známky afektu. Její kreace, včetně těch epizodních, jsou přitom velmi výrazné. Pak jsme se poznali osobně a příležitostně si povídali o práci, dětech i lecčems dalším. Nedávno mě nadchla ve filmu KAWASAKIHO RŮŽE. Její Lucie se na začátku vyléčí z hrozivých zdravotních problémů. Pak ale zažije několikanásobný šok kvůli svým blízkým…

03. 10

Vážení a milí čtenáři,
křehká Lenka Vlasáková je trojnásobná maminka – kdo by to do ní řek’ – a skvělá herečka. Doma už má jednoho Českého lva za LEU a čerstvě byla nominována na dalšího – za hlavní roli Lucie ve filmu KAWASAKIHO RŮŽE tandemu Hřebejk-Jarchovský. A v kinech ji teď můžete vidět také jako DEŠŤOVOU VÍLU v nové pohádce režiséra Milana Cieslara. Jan Foll si s ní povídal nejen o jejích filmových i divadelních rolích, ale také o výchově dětí, waldorfské škole a partnerském vztahu. V úvodu rozhovoru autor říká, že je mu sympatická, jelikož na sebe neupozorňuje a obléká se nenápadně. V kontrastu s tím jsme Lenku vyfotografovali velmi nápadně, tak, jak ji nikde nepotkáte. Možná se jí takové róby zalíbí, kdo ví…
 

Jánský vršek

Jánský vršek je nevelký, ale malebný kout Prahy, který se rozprostírá na jihozápadním svahu pod Pražským hradem. Nejlépe přístupný je z Nerudovy ulice. Jdete-li z Pohořelce, minete dům U Dvou slunců, kde bydlel Jan Neruda, a za Bretfeldským palácem zahnete doprava a po schodech sestoupíte do míst, kudy neproudí davy turistů a kde se ocitnete v tichém, kouzelném světě.OSADA OBORA
Prameny uvádějí, že již ve 12. století zde bývala osada zvaná Obora u sv. Jana pod Petřínem. Název Obora byl odvozen asi od lesů, které tehdy pokrývaly strahovské a petřínské stráně. Osada se rozkládala od ulice Tržiště až pod Strahovský klášter. Od předhusitské doby k ní patřily domy na jižní straně Nerudovy ulice – od zmiňovaného Bretfeldského paláce směrem k začátku Úvozu. Nejdříve se tu usazovali chudí lidé, ale postupně přicházeli měšťané a výše postavení úředníci.
Malá Strana jako město byla založena roku 1257 králem Přemyslem Otakarem II. Dnešní Malostranské náměstí bylo centrem, uprostřed stál románský kostelík sv. Václava a vedle něj později první radnice.
 

Estébák v poutech posedlosti

Nestává se příliš často, aby během tří měsíců vstoupily do kin hned čtyři filmy se stejnou tematikou. A již vůbec ne, aby v téže době měly na obrazovce České televize na stejné téma premiéru další dva televizní snímky. Právě to se nyní stalo – a tématem, které evidentně pálí nejenom filmaře, není nic menšího nežli naše komunistická minulost.

Sluneční město

Mediální prostor je po okraj přeplněn informacemi o tragédii, která se odehrává v zemi, o níž jsme donedávna stěží věděli, kde se nachází. Přestože zemětřesení zabilo desetitisíce lidí, hlavním problémem Haiti není přírodní katastrofa. O tom jsem se sám loni přesvědčil.„Bělochůůů!“ zakřičel na mě přes ulici tak desetiletý prodavač chlorované balené vody. Bezděčně jsem se otočil za angličtinou. „Bacha, bělochůůů!“ Ukročil jsem stranou přes hnijící odřezky zeleniny. Kyselý pach moči z nezakryté kanalizační strouhy mi zaplnil nos i ústa. Kolem se dunivě provalil obří americký teréňák s logem Spojených národů na kapotě. Příboj zvířeného žlutého prachu zalil ulici. Jsme v centru Port-au-Prince, hlavního města Haiti, zhruba rok před ničivým zemětřesením.
 

Porte-au-Prince, město, které zmizelo z mapy

12. ledna 2010 v 16 hodin 53 minut se obyvatelům haitského Porte-au-Prince roztřásla půda pod nohama. Když se za několik minut země uklidnila, nezbyl z milionového hlavního města takřka kámen na kameni.Zemětřesení o síle 7 stupňů Richterovy škály proměnilo město na západním pobřeží druhého největšího karibského ostrova Hispaniola v hromadu sutin. Co neskolil první ničivý otřes, dokonala série otřesů nižší síly v následujících hodinách; chatrné obytné konstrukce v metropoli jedné z nejchudších zemí světa, kde neexistují stavební normy, se hroutily jako domečky z karet.
 

KOMIKSOVÝ KRÁL SE VRACÍ

Legendární Kája Saudek se konečně dočkal! Závěr loňského roku mu zcela patřil. Smutným faktem však zůstává, že on o tom asi neví, protože v současnosti leží už čtvrtým rokem v kómatu v motolské nemocnici.Vše odstartovala v listopadu výstava KÁJA SAUDEK & 60’s ANEB ZLATÁ ŠEDESÁTÁ KOMIKSOVĚ! v pražském Českém centru; jak je z názvu patrno, věnuje se výtvarníkově tvorbě ze šedesátých let. Právě tato doposud inspirující i fascinující dekáda byla pro něho důležitá. V tomto období začal jako už vyzrálý umělec veřejně publikovat. A „sixties“, které se celosvětově nesly v duchu boření jak politických, tak kulturních bariér a dogmat, otevřely dveře také mnoha domácím umělcům, Káju Saudka nevyjímaje.
 

Libor Krejcar

Libor Krejcar se na výtvarné scéně pohybuje od poloviny osmdesátých let a oceňován je především jako originální sochař, i když v okruhu přátel je znám i jako svébytný básník a hudebník vlastní skupiny The Tamers Of Flowers (Krotitelé květin).
 Dokud se najdou tak umínění a zarputilí umělci, jakým Libor Krejcar je, dokud dokážou vycítit pozvolné mizení hodnot a jsou ochotni se úpadku postavit svým dílem, ještě stále stojí za to neztrácet naději a v tenatech noci hledat krásu.
 

Miloš Horanský

„Tak co s tím uděláme paní MP,“ zeptal se MILOŠ HORANSKÝ na začátku jednoho z našich rozhovorů, které vedeme s kratšími či delšími přestávkami dodnes. A položil na stůl desky s fotografiemi z cyklu snímků Jaroslava Krejčího, které ho zachycují při režírování Bulgakovovy hry ÚTĚK v pražském libeňském divadle.Vypovídají o něm víc, než by vypověděl on sám. Miloš Horanský je divadelní režisér, básník, homo politicus, pedagog. Zkusíme postihnout všechny jeho podoby… i jeho lásku k jazyku.

„Čeština je geniální, komplikovaný jazyk, každé slovo je zvukomalebné,“ začíná sám náš rozhovor.
 

IGOR BLAŽEVIČ

K humanitární činnosti ho přivedla válka v jeho zemi, které chtěl z Prahy nějak pomoci. Dodržováním lidských práv se zabýval patnáct let ve společnosti Člověk v tísni i jako zakladatel a ředitel filmového festivalu JEDEN SVĚT. Teď se ocitl na rozcestí. Igor Blaževič.

FEJETON Benjamina Kurase - výběr z článků

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 30

Koncentráčnického veterána Simona Wiesenthala zná kdekdo jako neúnavného lovce nacistických zločinců. Málokdo však o něm ví, že byl taky náruživým sběratelem komunistických vtipů. Tedy vtipů z komunistických zemí. Čili vtipů antikomunistických. Sbíral je od svých spolupracovníků za železnou oponou, nejspíš z vděku za Boží vnuknutí usadit se po válce v Rakousku místo rodného Polska nebo adoptivního Československa, kde před válkou vystudoval na pražské technice a proslul u spolužáků jako znamenitý vtipálek a vypravěč v několika jazycích.

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 29

„Goldberg se tak chechtal svému vlastnímu vtipu, že z toho umřel. Byl to asi jediný člověk, který umřel smíchem v Osvětimi.“
Těmito dvěma nezapomenutelnými větami začíná román, jehož titul jsem zapomněl, od francouzského autora, na jehož jméno si nemohu vzpomenout, který jsem četl před nějakými pětatřiceti roky

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 28

V anglickém etnickém humoru si vysloužili čestné místo Maďaři. Bylo to částečně díky laskavému humoru George Mikese, jehož útlé knížečky na téma „jak být cizincem“ jim přirostly k srdci a zdomácněl jim tak, že si ho vyslovovali „majks“ a povýšili ho na klasika anglické literatury, dodnes v Penguinu v paperbacku dotiskovaného.

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 27

Etnické vtipy česko-slovenské se svého času hodně podobaly anglo-irským. Jely podle stejné šablony: Angličan a Čech byli chytráci, Ir a Slovák blbci. Rozpuštěním společného státu naštěstí vymizely, ony totiž většinou nebyly moc humorné.

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 26

p { margin-bottom: 0.21cm; } Dánové, jak jsme si řekli minule, jsou (alespoň podle jednoho dánského psychologa) největší gelotofilové, čili mají ze všech národů největší radost (nebo nejmenší vztek), když si z nich někdo dělá srandu. Dokazují to už třeba tím, jak mluví.

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 25

Nauka o smíchu se jmenuje gelotologie (gelos je řecky smích). Pojmenoval ji tak někdy v 80. letech minulého století, už jako vědu (do té doby to byla jen zábava), německý psycholog a psychoterapeut Michael Titze. Nápad a základní poznatky dostal od rakouského psychologa Viktora Frankla, který díky humoru a udržování smyslu života přežil nacistický koncentrák.
Když Titze začal experimentovat s humorovou terapií, zjistil, že mnozí pacienti a klienti nemají rádi, když se jim někdo směje.

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 24

Definovat humor se pokoušela spousta mudrců. Prvním, o němž víme, byl Aristoteles, jehož spis o humoru a komedii – druhý díl POETIKY – se nám bohužel nedochoval. Jeden její rukopis určitě shořel v požáru obrovské alexandrijské knihovny, která od založení v roce 300 př. n. l. nashromáždila 700 tisíc rukopisů z Evropy, Asie a Afriky, obsahujících všechnu do té doby známou moudrost světa. Požár se udál někdy v 7. století po invazi Arabů za kalifa Omara. Podle legendy dal knihovnu spálit generál Amr, s humornými slovy: „Buď ty všechny knížky odporují koránu a pak jsou kacířské, nebo s koránem souhlasí a pak jsou zbytečné.“

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 23

„Reframing“ čili přerámcování, čili promítnutí dané situace do jiného kontextu (na jiné pozadí, na jiné „plátno“, do jiného „rámce“), je jednou z hlavních technik psychoterapeutické metody NLP (neuro-lingvistické programace). Kontext je v ní stejně důležitý jako faktické události. Táž událost, vnímaná v různých kontextech, může nabýt odlišných smyslů, významů, výsledků nebo směrů. S tím uměl vždycky dobře pracovat taoismus, který se snaží vyhýbat zarámování situací do jednoho jediného kontextu a nechává jejich interpretaci otevřenou neustále proudícímu životu a proměnlivému průběhu událostí.

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 22

Mezi psychoanalytiky a psychoterapeuty se vypráví tento vtip: „Jaký je rozdíl mezi Freudem a Jungem? Freud byl přesvědčen, že vtip je vážná věc, a Jung se domníval, že humor je mýtus.“

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 21

Jak se tedy může humoru naučit člověk, který smysl pro humor stoprocentně nemá? Že nemůže? Může. Takto: Jestliže z nedostatku humoru nedokáže s humorem brát nic, nezbývá mu než začít s humorem brát to, že nedokáže nic brát s humorem. Chce-li člověk odněkud začít, musí holt odněkud začít. A tam, kde právě jsme, je k tomu místo nejen nejlepší, nýbrž jediné.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/10

XANTYPA Číslo 03/10

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 09/2019

XANTYPA XANTYPA 09/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne