Starý boj proti komunistům v paragrafech

Projednává se zákon o III. odboji a do sněmovny kandiduje proruská strana

Letos je fantastická zima. Vidět bílou Prahu, jak spočívá ve sněhu, působí očistně. Vzít běžky a jít se projet do Stromovky, to se léta nepodařilo. Je normální, že je v zimě zima. My však normálním věcem odvykáme. A tak v médiích slyšíme a čteme o kalamitách, sněhových jazycích i sněhu samém jako o něčem strašném. Možná to máme takhle převrácené i v lecčems jiném. Převrácený, chybný se zdá nápad ministryně spravedlnosti Daniely Kovářové, která chce „podnítit debatu“, zda nezrušit hranici trestní odpovědnosti. Naopak rozumný se zdá návrh, aby byl připomenut protikomunistický odboj. Jenže forma, jakou má být tzv. III. odboj zaveden, nevypadá příliš moudře, zase je nešťastná.
Na politiky nesněžilo, nezdají se čistí a bílí. O pozornost médií a možná i voličů usiluje Strana práv občanů (SPO), jejíž zakladatel Miroslav Šlouf se však zjevně zhlíží v Moskvě a Východ má jistě raději než Západ. Socialisté jsou nervní z Miloše Zemana, předsedy přípravného výboru SPO. Jiří Paroubek se dokonce stěhuje z Prahy do Teplic, shání tam byt a chůvu, aby byl voličům blíže. Prý nejde o to, že by jim nadbíhal.
 

Odboj a odpor vůči bolševikovi
Začněme minulostí, která nás stále dobíhá a s níž jsme se dvacet let po pádu železné opony a bolševického režimu ještě nevyrovnali. Někteří senátoři (Jiří Liška, Přemysl Sobotka, Jiří Stříteský, Václav Jehlička, Karel Barták a další) už v roce 2008 připravili zákon o účastnících protikomunistického odboje a odporu. Ten byl senátem přijat a nyní ho projednává sněmovna. Prošel do druhého čtení, ač s ním mají mnozí poslanci zprava i zleva těžkosti. Někteří oprávněné.
Smysl zákona je asi takový: nabourat představu, že se za komunistů u nás nic až tak zlého nedělo, a připomenout, že za svobodu se má bojovat. A to v pravém slova smyslu, který nám už dnes uniká, tedy bít se i se zbraní v ruce proti absolutní přesile, jako to udělala třeba skupina majora Miloslava Jebavého a doktora Jaroslava Borkovce nebo bratři Mašínové a Milan Paumer a další. Podle autorů je přijetí zákona významné pro novou, dospívající generaci, „která by měla vědět, co se v našich zemích dělo“.
To je pěkné, člověk to i s radostí přijímá, jen mu poněkud uniká, jak má zákon, který účastníkům odboje nabízí „pamětní odznak“ a postavení veterána, a účastníkům odporu jen ten odznak, ovlivnit mládež. (Na vysvětlenou: odboj probíhá válečně, ozbrojeně, kdežto odpor se vykonává beze zbraně, odporovat tedy mohou i pacifisté. Veterán je člověk, který se může uchýlit do domu pro válečné veterány, jenž spravuje ministerstvo obrany. Tam pak má určitou finanční slevu.)

Vyplň žádost, možná dostaneš odznak
Senátorský zákon se pokouší do paragrafů zachytit něco, co se strašně těžko stanovuje: boj proti komunistům. Ozbrojený odboj jde ještě jakž takž určit, doložit. Člověk byl prostě v nějaké skupině, byl ozbrojen a dělal sabotážní akce. Kromě lidí, kteří s puškami a pistolemi bránili svobodu těsně po převratu v únoru 1948, se sem asi vejde i Vladimír Hučín a několik dalších drsanů. Horší to bude s odporem.
Senátoři vymysleli, jak odpor doložit (autorstvím petic a materiálů, jež mířily k obnově svobody, organizováním protibolševických akcí, psaním proti rudým atd.) Vtipné je, že kromě různých dochovaných Infochů a dalších opozičních materiálů nejlépe protikomunistickou činnost doloží materiály StB. Takže paradoxně nakonec odporná práce estébáků zaměřených proti vnitřnímu, ale i vnějšímu nepříteli, bude sloužit k jakési formě ocenění těch, které čtyřicet let pilně pronásledovali.
A absurdity jedou vesele dál. Osvědčení, že vybrané ženy a muži byli odbojáři či odpůrkyněmi, má vydávat Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR), kterému se podle ředitele přezdívá „Žáčkův ústav“ a který leží mnoha bývalým disidentům pěkně v žaludku. Je to však logické – spravuje dostupné materiály StB. Aby účastník odboje či odporu dostal osvědčení, musí vyplnit jakési formuláře pro ÚSTR, což mnozí budou pociťovat jako ústrk. Ale co by odbojáři a odporáři pro odznak neudělali, že?

Nenápadní hrdinové nikoho neberou
Co na zákonu nadzvedlo mnohé, je fakt, že za účastníka odboje nebo odporu se nepovažuje mimo jiné ten, kdo byl členem KSČ nebo KSS (slovenské partaje). Takže takový Jiří Dienstbier, který za protibolševickou činnost seděl tři roky a s estébáky si užil svoje, vlastně nemá žádat? (Pomiňme, že by ho to zřejmě ani nenapadlo.) Ne ne, žádat může a Ústav posoudí, zda „jeho účast v protikomunistickém odboji či odporu proti komunismu svou intenzitou, rozsahem nebo délkou zjevně překonala účast na budování, rozvoji a upevňování komunistické totalitní moci“ (viz sněmovní tisk 476/0).
Najdeme i další námitky. Jak mnoho méně známých opozičníků prokáže, že šířilo petice, zakázanou literaturu, svolávalo lidi na demonstrace, pořádalo domácí akce atd.? To mají obíhat staré známé a prosit je o dobrozdání? O jejich práci nemusela StB vědět, nemusela ji monitorovat. A bez StB to půjde těžko…
Senátoři to mysleli dobře, rádi by boj proti bolševikovi vyzdvihli. Ale vše, z čeho se stane instituce, rychle ztuhne na beton. A zákon je instituce, stejně jako Žáčkův ústav. Proč by měl člověk, který prahnul po svobodě, který se nesehnul, pracoval po svém proti útlaku a totalitě, někde něco dokládat? Jeho děti a známí to jistě vědí a žádný odznáček je o tom nepřesvědčí. – Smysl by snad mělo o těchhle lidech víc psát, jenže veřejnost víc zajímá, kdo byl estébák nebo agent. Nenápadný hrdina nikoho nezajímá.

Dospělí od narození
V lednu pustili z ochranného vychovávání mladého muže, který v roce 2004 zavraždil a znásilnil spolužačku v Kmetiněvsi. Tehdy mu bylo třináct, nyní mu je devatenáct let. Jakmile se objevila informace, že jde ven, hned to vyvolalo strach a vyrojily se úvahy, jak zatočit s dětmi, které páchají zločiny. Ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová (navržená ODS) překonala všecka očekávání. Navrhla (naštěstí nemá čas ani sílu to prosadit), aby byla zcela zrušena hranice trestní odpovědnosti u závažných zločinů.
Dnes tvoří hranici trestnosti věk patnáct let. Snížit ji o rok se nepodařilo, ač se o to bývalý šéf spravedlnosti a člen „justiční mafie“ Pavel Němec hodně snažil.
Je jasné, že lidé prožívají vraždu třináctileté dívky, kterou spáchal stejně starý kluk. Také je jasné, že se všelijakých deviantů bojí a že by je nejradši drželi nadosmrti pod zámkem, nebo ještě raději… Není ale jasné, jak může první žena justice navrhnout takový nesmysl.
K čemu by to bylo? Patologické mladé vrahy by snížení nebo zrušení hranice trestnosti nezastavilo ani náhodou. Soudci by jim stejně jen těžko dávali nejvyšší tresty, takže za nějaký čas by se z vězení ven dostali.
Podstatné je něco jiného. Za dítě a jeho výchovu stále ještě, alespoň formálně, odpovídají rodiče. Věková hranice trestní odpovědnosti jasně určuje, že dítě ne zcela odpovídá samo za sebe. Jejím zrušením (nebo posunem dolů) se vzkazuje rodičům: váš kluk, holka jsou vlastně už skoro dospělí. Už odpovídají sami za sebe. A to je lež. Už takhle mnoho rodičů na děti kašle, nechávají je, ať rostou, jak jim libo. Po snížení nebo zrušení té hranice by to bylo ještě horší, ještě „legálnější“.

Jiří Obama Paroubek kontra Miloš Šlouf Zeman
V Ústeckém kraji kandiduje proti Jiřímu Paroubkovi Miloš Zeman. To je samo sebou velká show, média takový „souboj“ přitahuje. Ve Straně práv občanů však zřejmě o Zemana příliš nejde, ač ji reprezentuje. Založil ji mimo jiné Miroslav Šlouf, člen nomenklatury minulého režimu, později přítel Františka Mrázka, podle policie bosse podsvětí, a také lobbyista. A je nazývána – zřejmě právem – Šloufovou stranou.
Peníze SPO mimo jiné dodává Martin Nejedlý, český jednatel firmy Lukoil Aviation Czech, tedy odnože ruského Lukoilu, který je napojen na Kreml a Putina. Dalším sponzorem je Zdeněk Zbytek, za komunistů velitel tankové divize, který chtěl během revoluce 1989 táhnout s tanky na Prahu a dnes obchoduje s Ruskem. Dodejme, že tajná služba BIS varuje: ruské tajné služby mají eminentní zájem o naše teritorium a jejich lidé sem pronikají mimo jiné prostřednictvím ruských firem. Ústecký souboj dinosaurů tedy náhle vypadá o hodně jinak než obyčejná show, zpestření politické nudy.
Pikantní je, že si prezident na konci ledna pozval na Hrad právě Zemana, ačkoliv jinak žádné malé strany včetně vládních zelených nezval. Václav Klaus je také znám svým dobrým, ne-li obdivným vztahem k Putinovi a Rusku. Důležité se zdá i to, co řekl Šlouf Lidovým novinám (za SPO hojně na veřejnosti mluví). Podle něj „možná bude situace vyžadovat“, aby SPO spolupracovala s komunisty. Zeman je tedy ochoten udělat to, co socialistům dodnes zakazuje Bohumínské usnesení (XXVII. sjezd ČSSD v roce 1995).
Jiří Paroubek má ze Zemana vítr. Prý chystá kontaktní kampaň à la Barack Obama (pokud to je pravda, jde o znak mimořádné nesoudnosti) a stěhuje se i s manželkou a miminem, které nedávno za přítomnosti médií pokřtil, do Teplic.

Autor je komentátor Týdne.
Psáno 8. února 2010.
 

Martin Fendrych

XANTYPA 03/10 - výběr z článků

Lenka Vlasáková

Jednu z nejlepších českých hereček jsem znal dlouho pouze z plátna. Kromě přirozeného půvabu mi byla vždycky sympatická tím, že na sebe neupozorňuje. Chodí nenápadně oblečená, v její mluvě ani gestech nenajdete sebemenší známky afektu. Její kreace, včetně těch epizodních, jsou přitom velmi výrazné. Pak jsme se poznali osobně a příležitostně si povídali o práci, dětech i lecčems dalším. Nedávno mě nadchla ve filmu KAWASAKIHO RŮŽE. Její Lucie se na začátku vyléčí z hrozivých zdravotních problémů. Pak ale zažije několikanásobný šok kvůli svým blízkým…

03. 10

Vážení a milí čtenáři,
křehká Lenka Vlasáková je trojnásobná maminka – kdo by to do ní řek’ – a skvělá herečka. Doma už má jednoho Českého lva za LEU a čerstvě byla nominována na dalšího – za hlavní roli Lucie ve filmu KAWASAKIHO RŮŽE tandemu Hřebejk-Jarchovský. A v kinech ji teď můžete vidět také jako DEŠŤOVOU VÍLU v nové pohádce režiséra Milana Cieslara. Jan Foll si s ní povídal nejen o jejích filmových i divadelních rolích, ale také o výchově dětí, waldorfské škole a partnerském vztahu. V úvodu rozhovoru autor říká, že je mu sympatická, jelikož na sebe neupozorňuje a obléká se nenápadně. V kontrastu s tím jsme Lenku vyfotografovali velmi nápadně, tak, jak ji nikde nepotkáte. Možná se jí takové róby zalíbí, kdo ví…
 

Jánský vršek

Jánský vršek je nevelký, ale malebný kout Prahy, který se rozprostírá na jihozápadním svahu pod Pražským hradem. Nejlépe přístupný je z Nerudovy ulice. Jdete-li z Pohořelce, minete dům U Dvou slunců, kde bydlel Jan Neruda, a za Bretfeldským palácem zahnete doprava a po schodech sestoupíte do míst, kudy neproudí davy turistů a kde se ocitnete v tichém, kouzelném světě.OSADA OBORA
Prameny uvádějí, že již ve 12. století zde bývala osada zvaná Obora u sv. Jana pod Petřínem. Název Obora byl odvozen asi od lesů, které tehdy pokrývaly strahovské a petřínské stráně. Osada se rozkládala od ulice Tržiště až pod Strahovský klášter. Od předhusitské doby k ní patřily domy na jižní straně Nerudovy ulice – od zmiňovaného Bretfeldského paláce směrem k začátku Úvozu. Nejdříve se tu usazovali chudí lidé, ale postupně přicházeli měšťané a výše postavení úředníci.
Malá Strana jako město byla založena roku 1257 králem Přemyslem Otakarem II. Dnešní Malostranské náměstí bylo centrem, uprostřed stál románský kostelík sv. Václava a vedle něj později první radnice.
 

Estébák v poutech posedlosti

Nestává se příliš často, aby během tří měsíců vstoupily do kin hned čtyři filmy se stejnou tematikou. A již vůbec ne, aby v téže době měly na obrazovce České televize na stejné téma premiéru další dva televizní snímky. Právě to se nyní stalo – a tématem, které evidentně pálí nejenom filmaře, není nic menšího nežli naše komunistická minulost.

Sluneční město

Mediální prostor je po okraj přeplněn informacemi o tragédii, která se odehrává v zemi, o níž jsme donedávna stěží věděli, kde se nachází. Přestože zemětřesení zabilo desetitisíce lidí, hlavním problémem Haiti není přírodní katastrofa. O tom jsem se sám loni přesvědčil.„Bělochůůů!“ zakřičel na mě přes ulici tak desetiletý prodavač chlorované balené vody. Bezděčně jsem se otočil za angličtinou. „Bacha, bělochůůů!“ Ukročil jsem stranou přes hnijící odřezky zeleniny. Kyselý pach moči z nezakryté kanalizační strouhy mi zaplnil nos i ústa. Kolem se dunivě provalil obří americký teréňák s logem Spojených národů na kapotě. Příboj zvířeného žlutého prachu zalil ulici. Jsme v centru Port-au-Prince, hlavního města Haiti, zhruba rok před ničivým zemětřesením.
 

Porte-au-Prince, město, které zmizelo z mapy

12. ledna 2010 v 16 hodin 53 minut se obyvatelům haitského Porte-au-Prince roztřásla půda pod nohama. Když se za několik minut země uklidnila, nezbyl z milionového hlavního města takřka kámen na kameni.Zemětřesení o síle 7 stupňů Richterovy škály proměnilo město na západním pobřeží druhého největšího karibského ostrova Hispaniola v hromadu sutin. Co neskolil první ničivý otřes, dokonala série otřesů nižší síly v následujících hodinách; chatrné obytné konstrukce v metropoli jedné z nejchudších zemí světa, kde neexistují stavební normy, se hroutily jako domečky z karet.
 

KOMIKSOVÝ KRÁL SE VRACÍ

Legendární Kája Saudek se konečně dočkal! Závěr loňského roku mu zcela patřil. Smutným faktem však zůstává, že on o tom asi neví, protože v současnosti leží už čtvrtým rokem v kómatu v motolské nemocnici.Vše odstartovala v listopadu výstava KÁJA SAUDEK & 60’s ANEB ZLATÁ ŠEDESÁTÁ KOMIKSOVĚ! v pražském Českém centru; jak je z názvu patrno, věnuje se výtvarníkově tvorbě ze šedesátých let. Právě tato doposud inspirující i fascinující dekáda byla pro něho důležitá. V tomto období začal jako už vyzrálý umělec veřejně publikovat. A „sixties“, které se celosvětově nesly v duchu boření jak politických, tak kulturních bariér a dogmat, otevřely dveře také mnoha domácím umělcům, Káju Saudka nevyjímaje.
 

Libor Krejcar

Libor Krejcar se na výtvarné scéně pohybuje od poloviny osmdesátých let a oceňován je především jako originální sochař, i když v okruhu přátel je znám i jako svébytný básník a hudebník vlastní skupiny The Tamers Of Flowers (Krotitelé květin).
 Dokud se najdou tak umínění a zarputilí umělci, jakým Libor Krejcar je, dokud dokážou vycítit pozvolné mizení hodnot a jsou ochotni se úpadku postavit svým dílem, ještě stále stojí za to neztrácet naději a v tenatech noci hledat krásu.
 

Miloš Horanský

„Tak co s tím uděláme paní MP,“ zeptal se MILOŠ HORANSKÝ na začátku jednoho z našich rozhovorů, které vedeme s kratšími či delšími přestávkami dodnes. A položil na stůl desky s fotografiemi z cyklu snímků Jaroslava Krejčího, které ho zachycují při režírování Bulgakovovy hry ÚTĚK v pražském libeňském divadle.Vypovídají o něm víc, než by vypověděl on sám. Miloš Horanský je divadelní režisér, básník, homo politicus, pedagog. Zkusíme postihnout všechny jeho podoby… i jeho lásku k jazyku.

„Čeština je geniální, komplikovaný jazyk, každé slovo je zvukomalebné,“ začíná sám náš rozhovor.
 

IGOR BLAŽEVIČ

K humanitární činnosti ho přivedla válka v jeho zemi, které chtěl z Prahy nějak pomoci. Dodržováním lidských práv se zabýval patnáct let ve společnosti Člověk v tísni i jako zakladatel a ředitel filmového festivalu JEDEN SVĚT. Teď se ocitl na rozcestí. Igor Blaževič.

NÁZORY Martina Fendrycha - výběr z článků

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

V sobotu 21. října skončily sněmovní volby a skončila doba, jež začala v listopadu 1989. Skončilo údobí liberální demokracie, smeteny byly zbytky „Havla“ v české politice. To není přehnané tvrzení, ale fakt. Co přichází, zatím není jasné, musíme si počkat. Jistě víme, že voliče oslovují vůdci s autoritářskými sklony, kteří „to vezmou pevně do ruky“, neradi se dohadují s druhými, a panují.

Rok 2016

Rok 2016

Facebook a Twitter, krásné nové drogy, jež dokonale uspokojují naše touhy

Dalajláma ukázal, kdo je kdo v Česku

Dalajláma ukázal, kdo je kdo v Česku

Podivuhodné, co dokáže ve světě sázejícím na ekonomickou a vojenskou moc jeden jediný člověk, přitom žádný Bill Gates, ani velitel ozbrojených šiků, muž nedisponující „světskou“ mocí, ale jen a jen svou duchovní výbavou a pohnutým osudem. Do Prahy přijel 14. dalajláma Tändzin Gjamccho, buddhista žijící od dětství v exilu, nejvyšší tibetský duchovní vůdce. Jeho Svatost. U jiného by to přízvisko vyvolávalo posměch; u dalajlámy ne. Proč? Vyzařuje z něj pokoj? Nebo proto, že i náš většinově „pohanský“ svět v skrytu duše po „svatosti“, po něčem jiném, nesvětském, prahne?

Náckovatíme. Není to legrace.

Náckovatíme. Není to legrace.

Babiš veřejně popřel holokaust, koncentrák v Letech. Zeman zas vydává knihu Tato země je naše. A přece nejsme Zemanlandem.

Jsme šestá nejbezpečnější země světa. Bojíme se ale jako šestá nejriskantnější

Léto v Evropě nepřineslo klid. Množí se útoky teroristů a jimi inspirovaných šílenců. Německo nese ataky statečně. U nás vyvolávají paniku, prudké politické odezvy. Jako by se to dělo v Česku. Běžně se u nás dává rovnítko mezi muslimské uprchlíky a teroristy.

Polibky smrti, vytěsněný Šlachta a církevní restituce jako zbraň proti Sobotkovi

Přibývá střetů mezi ANO a ČSSD i dalšími stranami. Viděli jsme to na protikuřáckém zákonu. Sice vládní návrh, ale poslanci Andreje Babiše ho nechali padnout. Nejspíš někde vzadu číhaly krajské volby. Za jednatřiceti „anoisty“, kteří hlasovali proti, nebo se zdrželi, může stát představa, že zákaz kouřit lidé v hospodách na vesnici neberou.

Hledá se prezidentský kandidát. Značka: Abychom se za něj nemuseli stydět

 Zajímavé, jak se najednou vynoří téma, prodere se na povrch, vybublá. Tak nyní oživla debata, kdo bude za rok a tři čtvrtě kandidovat proti Miloši Zemanovi. Jakkoli nežijeme v prezidentském systému, stále ještě jsme parlamentní demokracií, stejně má hradní pán velký význam. Dokonce dokáže přitáhnout pozornost voličů k politickému tématu, přímé volbě, a to je co říct. Protože zájem o politiku u nás upadá.

Nová česká zahraniční politika: Klanění se Si Ťin-pchingovi místo lidských práv

Nová česká zahraniční politika: Klanění se Si Ťin-pchingovi místo lidských práv

Člověk fyzicky cítí, jak se mu svět mění pod nohama. Není to změna, jakou jsme zažili na konci roku 1989. Je méně žádoucí, globální. V takové době záleží na pružnosti, na gruntu, z kterého jednotlivci vycházejí, na jejich víře a odhodlání. Na naladění. Přijmeme změny? Odmítneme? Jsou tak masivní a tolik nás přesahují, že nemáme sílu je odmítnout. Buď je přijmeme, nebo nás semelou.
Změn je mnoho: sílící Rusko, které touží po bývalé imperiální slávě. Zběsilost tzv. Islámského státu a džihádistů. Pohyb milionů uprchlíků. Tající ledovce a stoupající hladiny oceánů. A změny v Evropě, kde se právě nyní rozhoduje, jestli zůstane jedním kooperujícím celkem, nebo se znovu rozpadne do uzavřených národních celků. Přitom rozpad je cestou do minulosti. V Evropě je cítit i jakási únava z přepychu, únava z demokracie. A přece pořád platí, že žádný lepší státní systém nemáme. Vzdát se demokracie znamená vzdát se svobody. Divné, ale i ta jako by se lidem u nás za dvacet šest let od revoluce přežila.

Rozhněvaní Slováci volili. Na výsledku se podílí korupce i rozkladná propaganda.

Slováci si zvolili novou národní radu. Nezůstal kámen na kameni. Smer Roberta Fica prohrál, i když vyhrál. Nacionalisté a fašisti vyhráli, i když nejsou první. Přijde tahle neonacionalistická vlna taky k nám? Máme s tím počítat? Andrej Babiš se na volby těší. Rád by, aby se volilo už v červnu 2017. Zřejmě si je jist, že vyhraje a kabinet bude sestavovat on. Ústava, čtyřleté funkční období vlády ho příliš nezajímá. Stát vnímá jako firmu a výměnu klíčových postů v Agrofertu si přece taky organizuje po svém. (Chápejme: stát zřejmě vnímá jako „svoji“ firmu, i když slůvko „moje“ zatím nepoužívá.)

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/10

XANTYPA Číslo 03/10

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 09/2019

XANTYPA XANTYPA 09/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne