Poslední léta se pořádná zima Praze a vůbec českému podhůří jaksi vyhýbala. Sníh, pokud se objevil, rychle roztál a televizní zpravodajství bylo odkázáno na vzdálené výbuchy sopek, na povodně někde na indickém poloostrovu. Až letos, konečně: SNĚHOVÁ KALAMITA VTRHLA DO ČECH, SNĚHOVÁ KALAMITA MÁ V ČECHÁCH PRVNÍ OBĚŤ, ČESKO PŘEPADLA SNĚHOVÁ KALAMITA.
Opravdu, i v Praze napadlo skoro půl metru sněhu. Nikdo by si v situaci kalamity nedovolil opěvovat zasněžené stromy a mluvit o nějaké zimní kráse. Vždyť: Dálnice jsou zatarasené. Silnice nedostatečně prosolené. Kamiony končí tu v příkopu, tu napříč vozovky. Autobusy nejezdí. Vlaky vykolejují. Pasažéři se vzpamatovávají z hrůzného zážitku, když zůstali několik hodin v zachumeleném vlaku. Dokonce nejen my – celá Evropa sténá pod sněhovými přívaly. Sníh ničí Velkou Británii i Španělsko. Televize Nova spočítala, kolik v úhrnu hodin jen za poslední dny odvysílala šotů o kalamitě. Nepamatuji si přesné číslo, ale mělo svědčit o děsivém rozměru kalamity, nikoliv o preferencích zpravodajů.
Je pravda, že zima přináší mnohým lidem obtíže. Když mi večer ujel autobus, uchýlil jsem se do nevytopené čekárny branického nádraží. Seděl tu pouze bezdomovec s čepicí přes uši a halil se do omšelého pláště. Zatímco já za čtvrt hodin odešel, on tu zřejmě zůstal po zbytek noci. Je to doba obtížná pro silničáře, pro hasiče, pro řidiče sanitek, pro železničáře, koneckonců i pro chodce – zvláště ty staré, kteří musejí chodit po neumetených chodnících (péče o ně nově převzal magistrát, a protože se finančně i duchovně vyčerpal na slavných „opencards“, zůstávají chodníky neočištěné).
Nicméně zima a sníh ze všeho nejvíce zasahují automobilovou dopravu. Protože děláme, co můžeme, abychom bez aut nedokázali existovat, nasněží nám nikoliv sněhové vločky, ale kalamita. O to, abychom si její hrůzy dostatečně vychutnali, stará se televize, bez níž už mnozí také neumějí existovat.
Až sníh roztaje, čeho se budeme děsit?
Ještěže po zimě přijde jaro se svými jarními kalamitami.
Číslo 03/10
Sníh a kalamity
Když jsem byl ještě kluk, v Praze sněžívalo. Sáňkovali jsme z každého vršku, kterých je v Praze dost. Když jsem bydlel na Hanspaulce, sáňkovali jsme v jedné z postraních ulic, to se ještě dalo, auta téměř nejezdila. Později, to už bylo po válce, jsem v zimě sebral lyže a odejel do Motola anebo až nahoru k Motorletu a sjížděl jsem přilehlé stráně.
Protože po většinu života bydlím na perifériích, dokonce v blízkosti lesa, když jsem vyhlédl z okna, mohl jsem se radovat z pohledu na přírodu zahalenou v bílém. Je pravda, že chodníky jsme museli často zametat a u jejich okraje narůstaly sněhové hory, které obvykle rozmrzaly až do března. Ani v těch dávných časech, a sněhu bývalo v Praze skoro každý rok hodně, se nepamatuji, že by se v novinách (televize ještě nebyla) každodenně ozývaly lamentace nad kalamitou. Je pravda, že se někdy zdržely vlaky a tramvaje jezdily ještě pomaleji než jindy, navíc v nich bývala ukrutná zima. (Dodnes si vybavuji tramvajáky v obrovských humpoláckých botách, do nichž se zřejmě vešly několikeré ponožky – jeden z nich vestoje mrzl za řídicím pultem a druhý v rukavicích štípal lístky.) Stejně se člověk nakonec dostal, kam potřeboval. Koníci to mívali těžké, podkovy jim podklouzávaly – i auta to měla obtížnější než dnes. Ale nepamatuju se, že by v obchodech došly potraviny ani že by lidé propadali panice. Dokonce i do práce dorazili. Zima prostě patřila k životu stejně jako jaro, léto a podzim.
