Číslo 03/10

Co se děje ... v New Yorku

PŘIPRAVILA MARTINA LEIEROVÁ

To bylo tak. Známý a zkušený architekt dostal zakázku, aby vytvořil kulturní stánek na prestižním místě ve městě, kde chtěl vždycky pracovat; stalo se to za dlouhá léta jeho praxe poprvé. Kolem přímé čáry, čtverce, obdélníky… A v jeho geniální hlavě zažehla světlo myšlenka organické formy, která by těm pravoúhlým protiřečila a zároveň je obohatila. Architekt vytvořil odvážné plány ojedinělé budovy spirálovitého tvaru. Možná tušil, kolik si získá neobvyklou stavbou nepřátel. Následovaly útoky, komise, petice. „Tahle budova se nesmí postavit, protože by naše milované město navěky zhyzdila a na plánované místo se vůbec nehodí. Stavba jde dokola, dokola, dokola a nikdo neví, kde to skončí.“

Ale architekt vizionář byl neústupný a s neuvěřitelnou energií a houževnatostí útokům čelil. Ačkoli už vysokého věku, bylo mu pro jeho zdánlivě prohraný boj dopřáno dalších šestnáct let, aby nakonec triumfoval. A to je snad jediný rozdíl oproti Janu Kaplickému, který těch šestnáct let na odrážení útoků nedostal. Tento příběh je padesát let starý, a kdyby se nestal, nepyšnil by se teď New York krásným Guggenheimovým muzeem. V roce 1943 byl architekt Frank Loyd Wright požádán ocelovým magnátem a mecenášem abstraktního umění Solomonem Guggenheimem, aby postavil muzeum pro jeho rozsáhlou sbírku. Guggenheim se slavnostního otevření v roce 1959 bohužel nedožil a Frank Lloyd Wright zemřel pouhých šest měsíců před otevřením, ve věku jednadevadesáti let. Guggenheimovo muzeum se za půl století od svého vzniku stalo neodmyslitelným symbolem New Yorku. V obchůdku muzea si můžete koupit zmenšený model bílé spirálovité stavby (měla být původně z rudého mramoru) ve všech možných podobách: jako přívěsek na klíče, těžítko nebo lampičku. Důležitou roli v jeho historii sehrál i český rodák Thomas Messer, který této instituci šéfoval dvacet sedm let. Letos oslavilo muzeum padesáté narozeniny retrospektivní výstavou Vasilije Kandinského, kterého měl Guggenheim rád a jehož obrazy začal sbírat v roce 1935. „Až na New York spadne první atomová bomba, muzeum nezničí. To možná vyletí do vzduchu, ale pak spadne zpět na zem a ještě se párkrát odrazí,“ říkal s ironií svým kritikům Frank Lloyd Wright. Jména jeho odpůrců nemohu doložit, protože je dávno, jak už to bývá, přikryl prach zapomnění.
Foto: Vasilij Kandinsky

Metropolitní opera uvedla v zimním repertoáru operu JENÍČEK A MAŘENKA, kterou v roce 1893 složil ve wagnerovském stylu německý skladatel a Wagnerův chráněnec Engelbert Humperdinck. Kromě ježibaby se v magickém příběhu o třech aktech objevují i další pohádkové postavy, třeba pan ryba, skřítek, víla, a pochmurnost grimmovské předlohy na diváky dolehne v plné kráse až ve třetím dějství, kdy se ježibaba (v podání výborného britského tenora Philipa Langridge) usmaží před zraky diváků (a jejich otevřenými pusami, neboť většina publika byly děti) v obrovské prosklené peci.
foto 1: Zvláštní skupinka kuchařů se chystá vykrmit Jeníčka a Mařenku.
foto 2: Ježibaba (Philip Langridge) krátce před upečením

Z veřejné školy PS 158 v srdci Manhattanu, kam dochází část mé rodiny za vzděláním, přišly dvě zprávy, dokládající pestrost života v New Yorku. První žádala rodiče, aby přispěli do školní tomboly dle svých možností – pár dolary nebo lístky na Oscary, Grammy, Zlaté glóby a podobně. Druhá žádala rodiče, aby dětem vyklepali před příchodem domů svršky, neboť do zdejších škol dorazily obávané a v New Yorku rozšířené štěnice.
 

Dolní navigace