TIPY ROCK & POP 03/10

PŘIPRAVIL VOJTĚCH LINDAUR

Urbi et OrbiRůzní umělci: Rock’n’roll Hall Of Fame: 25-th Anniversary
 Zvláštní situace: nezbude nám než referovat se zpožděním i předstihem zároveň. Se zpožděním proto, že přímý televizní přenos výjimečné muzikantské sešlosti se odehrál před více než dvěma měsíci (29. a 30. 11. 2009) – a nám se dostal do rukou až nyní, a s předstihem proto, že slibované DVD zachycující podstatnou část koncertu k pětadvacátému výročí rock’n’rollové Síně slávy v newyorské Madison Square Garden dosud nevyšlo.
 

Hned zkraje se pokrytecky přiznám, že bych snad dal přednost obyčejnému cédéčku, neboť televizní kamery jsou nemilosrdnými svědky (našeho) stárnutí. Ano, když na úvod koncertu přicházejí Crosby, Stills & Nash, jako by neměli nic společného s těmi půvabnými hippiesáckými cvoky, jak je známe z Woodstocku ’69. Je však snadné zavřít oči a uslyšíme vokál Davida Crosbyho, který zraje jak víno, léty posbíral všecku hořkost světa, Steven Stills žahá na kytaru dodnes vynalézavým způsobem, Grahamu Nashovi věk dosud neobrousil lahodné výšky. Během jejich vystoupení se k nim připojí spříznění Bonnie Raitt, James Taylor či Jackson Browne. Vzájemná hostování a improvizování na dané téma bývají někdy ošidná, jindy překvapivě dobrá, ale vždycky roztomilá: Když se o něco později přidají Crosby s Nashem k Paulu Simonovi, aby společně zapěli beatlesácké HERE COMES THE SUN, je to stejně dobré, jako když se o píseň později sejde Simon s Artem Garfunkelem, aby „makropulosnímí“ hlasy dali vzpomenout na pětačtyřicet let staré Zvuky ticha (SOUNDS OF SILENCE), přičemž si pozorný posluchač s jistým mrazením uvědomí nadčasové poselství textu. S bravurní jistotou vyzpívají i nejzáludnější pasáže BRIDGE OVER TROUBLED WATER, ódu na nezbytnost vzájemné lásky a soucítění. Neubráním se otázce: zbude něco mimo čas a prostor po současné mladé rock&popové generaci?
Na oslavách tohoto typu v Americe nesmí chybět „národní“ hrdina (v Evropě zdaleka ne tak ceněný) Stevie Wonder. Jeho vystoupení, zdobené samozřejmým výsostným muzikantstvím, září jak květy obsypaná třešeň a jeho hosté – legendární B.B. King i Sting (Roxane) nadšeně vrní jak Ťuk a Bzuk. Vzteká se jen Jeff Beck, který Wonderovu skladbu SUPERSTITION hrával s bojovnou náladou už bezmála před čtyřiceti lety. Britský kytarista se ovšem vyznamenával i další den, kdy si vystřihl kytarová dueta se svým vzorem Buddym Gayem, Billem Gibbonsem ze ZZ Top a znovu přišedším Stingem (PEOPLE GET READY), aby zakončil brilantní instrumentální verzí další beatlesárny A DAY IN A LIFE.
Kdyby mi dal někdo nůž na krk, abych jmenoval nejlepší zpěvačku všech dob, nebo…, asi bych bez rozmýšlení vyhrkl: „Přece Aretha Franklin (Janis Joplin promine)!“ A tři písně, jimiž oblažila publikum v Madison Square Garden, by to mohly dotvrdit, včetně CHAIN OF FOOLS, v níž jí vypomáhala o dvě (hudební) generace mladší Annie Lennox.
Když vybalila fidlátka Metallica, dal se – dle první skladby FOR WHOM THE BELL TOLLS – očekávat typický sebestředný metalický hluk, leč už s prvním hostem (Lou Reed – SWEET JANE) se z ní stalo doprovodné těleso a s úctou i citem doprovodila hrdiny svého mládí. Ozzy Osbourne bez vysmívaného kňourání a s mnohým fuckováním smísil IRON MAN a PARANOID a Ray Davis (Kinks) pak připomněl, že první metalový rif všech dob zazněl v jeho skladbě ALL DAY AND ALL OF THE NIGHT.
Do role doprovodného bandu sami sebe pasovali také U2. Když odehráli vlastní skladby VERTIGO a MAGNIFICENT, šoupl se Bono stranou, aby udělal místo Patti Smith a Bruce Springsteenovi. Jeho skladbu BECAUSE THE NIGHT před lety proslavila právě Patti a oba „sboristé“ se její tónině radostně přizpůsobovali. Ovace nebraly konců a Bruce se tedy ještě zdržel na STILL HAVEN’T FOUND WHAT I’M LOOKIN FOR, což bylo dobře, neboť jeho hlasu Bonův hymnus velmi slušel.
A překvapení pokračovala. K U2 se přidali Black Eyed Peas, a když zazněl úvodní riff stonesovské GIMMIE SHELTER, na pódium se snesl sám sir Mick Jagger. Znovu přivřeme oči, lepší než Mickovy výbušné pohyby a tiky je stejně výbušný, ale jaksi důvěryhodnější hlas. Vzájemné soulové vzlínání i prolínání hlasů v závěru skladby patřilo k vrcholům oslav. S Bonem si Jagger ještě společně zapěl STUCK IN A MOMENT YOU CAN’T GET OUT OF. A pak U2 pojmenovali oba dva večery názvem skladby: BEAUTIFUL DAY.
Závěr patří bossovi, šéfovi, Američanovi se vším všudy: Dámy a pánové – Bruce Springsteen! A pochopitelně jeho hosté.
E-Street Band startuje z první řady, dravým způsobem se dostává do čela soulová legenda, pětasedmdesátiletý Sam Moore (vzpomínáte na duo Sam and Dave?) a jeho skladby HOLD ON I’M COMIN’ či SOUL MAN by jistě vehnaly slzy do očí i takovému Michalu Prokopovi, kdyby to viděl. Takto je dojatý Springsteen. Pak čas oponou trhne a ve skladbě GHOST OF TOM JOAD se šéfovi přifaří skvělý kytarista mladší generace Tom Morello z Rage Against The Machine (steinbeckovské levičáctví je mu jistě blízké). A pak znovu zpět o pár desetiletí. K mikrofonu se staví mladistvě vyhlížející nejstarší rock’n’rollový revivalista John Fogerty (Creedence Clearwater Revival). Společné „nanebepění“ ve FORTUNATE SON a Orbisnova PRETTY WOMAN, toť vzácné souznění „jedné krve“.
Velký koncert se chýlí ke konci. Zbývá ještě poklona „městu“ (NEW YORK STATE OF MIND s Billy Joelem) a „světu“ (BORN TO RUN) a rock’n’rollové svatořečení je u konce.
Amen.
 

Vojtěch Lindaur

XANTYPA 03/10 - výběr z článků

Lenka Vlasáková

Jednu z nejlepších českých hereček jsem znal dlouho pouze z plátna. Kromě přirozeného půvabu mi byla vždycky sympatická tím, že na sebe neupozorňuje. Chodí nenápadně oblečená, v její mluvě ani gestech nenajdete sebemenší známky afektu. Její kreace, včetně těch epizodních, jsou přitom velmi výrazné. Pak jsme se poznali osobně a příležitostně si povídali o práci, dětech i lecčems dalším. Nedávno mě nadchla ve filmu KAWASAKIHO RŮŽE. Její Lucie se na začátku vyléčí z hrozivých zdravotních problémů. Pak ale zažije několikanásobný šok kvůli svým blízkým…

03. 10

Vážení a milí čtenáři,
křehká Lenka Vlasáková je trojnásobná maminka – kdo by to do ní řek’ – a skvělá herečka. Doma už má jednoho Českého lva za LEU a čerstvě byla nominována na dalšího – za hlavní roli Lucie ve filmu KAWASAKIHO RŮŽE tandemu Hřebejk-Jarchovský. A v kinech ji teď můžete vidět také jako DEŠŤOVOU VÍLU v nové pohádce režiséra Milana Cieslara. Jan Foll si s ní povídal nejen o jejích filmových i divadelních rolích, ale také o výchově dětí, waldorfské škole a partnerském vztahu. V úvodu rozhovoru autor říká, že je mu sympatická, jelikož na sebe neupozorňuje a obléká se nenápadně. V kontrastu s tím jsme Lenku vyfotografovali velmi nápadně, tak, jak ji nikde nepotkáte. Možná se jí takové róby zalíbí, kdo ví…
 

Jánský vršek

Jánský vršek je nevelký, ale malebný kout Prahy, který se rozprostírá na jihozápadním svahu pod Pražským hradem. Nejlépe přístupný je z Nerudovy ulice. Jdete-li z Pohořelce, minete dům U Dvou slunců, kde bydlel Jan Neruda, a za Bretfeldským palácem zahnete doprava a po schodech sestoupíte do míst, kudy neproudí davy turistů a kde se ocitnete v tichém, kouzelném světě.OSADA OBORA
Prameny uvádějí, že již ve 12. století zde bývala osada zvaná Obora u sv. Jana pod Petřínem. Název Obora byl odvozen asi od lesů, které tehdy pokrývaly strahovské a petřínské stráně. Osada se rozkládala od ulice Tržiště až pod Strahovský klášter. Od předhusitské doby k ní patřily domy na jižní straně Nerudovy ulice – od zmiňovaného Bretfeldského paláce směrem k začátku Úvozu. Nejdříve se tu usazovali chudí lidé, ale postupně přicházeli měšťané a výše postavení úředníci.
Malá Strana jako město byla založena roku 1257 králem Přemyslem Otakarem II. Dnešní Malostranské náměstí bylo centrem, uprostřed stál románský kostelík sv. Václava a vedle něj později první radnice.
 

Estébák v poutech posedlosti

Nestává se příliš často, aby během tří měsíců vstoupily do kin hned čtyři filmy se stejnou tematikou. A již vůbec ne, aby v téže době měly na obrazovce České televize na stejné téma premiéru další dva televizní snímky. Právě to se nyní stalo – a tématem, které evidentně pálí nejenom filmaře, není nic menšího nežli naše komunistická minulost.

Sluneční město

Mediální prostor je po okraj přeplněn informacemi o tragédii, která se odehrává v zemi, o níž jsme donedávna stěží věděli, kde se nachází. Přestože zemětřesení zabilo desetitisíce lidí, hlavním problémem Haiti není přírodní katastrofa. O tom jsem se sám loni přesvědčil.„Bělochůůů!“ zakřičel na mě přes ulici tak desetiletý prodavač chlorované balené vody. Bezděčně jsem se otočil za angličtinou. „Bacha, bělochůůů!“ Ukročil jsem stranou přes hnijící odřezky zeleniny. Kyselý pach moči z nezakryté kanalizační strouhy mi zaplnil nos i ústa. Kolem se dunivě provalil obří americký teréňák s logem Spojených národů na kapotě. Příboj zvířeného žlutého prachu zalil ulici. Jsme v centru Port-au-Prince, hlavního města Haiti, zhruba rok před ničivým zemětřesením.
 

Porte-au-Prince, město, které zmizelo z mapy

12. ledna 2010 v 16 hodin 53 minut se obyvatelům haitského Porte-au-Prince roztřásla půda pod nohama. Když se za několik minut země uklidnila, nezbyl z milionového hlavního města takřka kámen na kameni.Zemětřesení o síle 7 stupňů Richterovy škály proměnilo město na západním pobřeží druhého největšího karibského ostrova Hispaniola v hromadu sutin. Co neskolil první ničivý otřes, dokonala série otřesů nižší síly v následujících hodinách; chatrné obytné konstrukce v metropoli jedné z nejchudších zemí světa, kde neexistují stavební normy, se hroutily jako domečky z karet.
 

KOMIKSOVÝ KRÁL SE VRACÍ

Legendární Kája Saudek se konečně dočkal! Závěr loňského roku mu zcela patřil. Smutným faktem však zůstává, že on o tom asi neví, protože v současnosti leží už čtvrtým rokem v kómatu v motolské nemocnici.Vše odstartovala v listopadu výstava KÁJA SAUDEK & 60’s ANEB ZLATÁ ŠEDESÁTÁ KOMIKSOVĚ! v pražském Českém centru; jak je z názvu patrno, věnuje se výtvarníkově tvorbě ze šedesátých let. Právě tato doposud inspirující i fascinující dekáda byla pro něho důležitá. V tomto období začal jako už vyzrálý umělec veřejně publikovat. A „sixties“, které se celosvětově nesly v duchu boření jak politických, tak kulturních bariér a dogmat, otevřely dveře také mnoha domácím umělcům, Káju Saudka nevyjímaje.
 

Libor Krejcar

Libor Krejcar se na výtvarné scéně pohybuje od poloviny osmdesátých let a oceňován je především jako originální sochař, i když v okruhu přátel je znám i jako svébytný básník a hudebník vlastní skupiny The Tamers Of Flowers (Krotitelé květin).
 Dokud se najdou tak umínění a zarputilí umělci, jakým Libor Krejcar je, dokud dokážou vycítit pozvolné mizení hodnot a jsou ochotni se úpadku postavit svým dílem, ještě stále stojí za to neztrácet naději a v tenatech noci hledat krásu.
 

Miloš Horanský

„Tak co s tím uděláme paní MP,“ zeptal se MILOŠ HORANSKÝ na začátku jednoho z našich rozhovorů, které vedeme s kratšími či delšími přestávkami dodnes. A položil na stůl desky s fotografiemi z cyklu snímků Jaroslava Krejčího, které ho zachycují při režírování Bulgakovovy hry ÚTĚK v pražském libeňském divadle.Vypovídají o něm víc, než by vypověděl on sám. Miloš Horanský je divadelní režisér, básník, homo politicus, pedagog. Zkusíme postihnout všechny jeho podoby… i jeho lásku k jazyku.

„Čeština je geniální, komplikovaný jazyk, každé slovo je zvukomalebné,“ začíná sám náš rozhovor.
 

IGOR BLAŽEVIČ

K humanitární činnosti ho přivedla válka v jeho zemi, které chtěl z Prahy nějak pomoci. Dodržováním lidských práv se zabýval patnáct let ve společnosti Člověk v tísni i jako zakladatel a ředitel filmového festivalu JEDEN SVĚT. Teď se ocitl na rozcestí. Igor Blaževič.

tipy rock & pop - výběr z článků

TIPY ROCK & POP 2/11

Paul McCartney: Good Evening New York City
Živé album DOBRÝ VEČER, NEW YORKU! není doslovným koncertním záznamem (na rozdíl od předchozího „živáku“ BACK IN THE U.S. / BACK IN THE WORLD, 2002). Jde spíš o koncert k jedinečné události, tedy ke slavnostnímu otevření koncertního místa („open space“) přesně tam, kde kdysi stávalo proslulé Shea Stadium, kde si v roce 1965 Beatles definitivně podmanili Ameriku. Pravda, písně jsou až na výjimky (MRS. VANDERBILT, I’M DOWN) nepřekvapivé, což ale rozhodně neznamená, že jsou nudné: „Macca“ je zde ve vrcholové formě! 

TIPY ROCK & POP 12/10

Na okraj třicátého výročí úmrtí Johna LennonaNově vydaná a remasterovaná alba prvního mrtvého „brouka“ v celé šíři dokládají nejen Lennonův nezpochybnitelný talent, ale zároveň jsou jakýmsi „akustickým dokumentem“, nebem a peklem, jímž si John Lennon v 70. letech cik-cak procházel. 

TIPY ROCK & POP 11/10

Eric Clapton: Clapton
Album s lakonickým názvem je sice první Erikova deska po víc než pěti letech, ale rozhodně to neznamená, že by ty roky Clapton prolenošil. Řekněme, že se tak trochu vracel do minulosti – to muži ve věku občas dělají. V roce 2007 dokončil velezajímavou knihu, rovněž s názvem Clapton – znamenité vzpomínky. Taky se účastnil nepříliš zdařilého opětného setkání slavných Cream (s Jackem Brucem a Gingerem Bakerem), začal znovu spolupracovat se Stevem Winwoodem, parťákem z Blind Faith a natočil album duetů s JJ Calem. Ačkoli – tak trochu vzpomínková je i tato deska, doklad toho, jak Clapton lpí na starých a ještě starších písních, které formovaly jeho hudební začátky. A není to jen blues či country, co na novém albu najdeme.

TIPY ROCK & POP 10/10

Iron Maiden: The Final Frontier
Když se v roce 2000 znovu dala dohromady klasická sestava heavymetalových pionýrů, uvítala své věrné výborným albem BRAVE NEW WORLD, jímž dokonale uspokojila dávné příznivce, ale zároveň naznačila, kudy by se chtěla ubírat do budoucna. Další dva pokusy (DANCE OF DEATH, 2003 a A MATTER OF LIFE AND DETH, 2006) byly spíš opatrné krůčky – jeden vpřed, druhý zas zpátky. Až jejich letošní (už patnácté) studiové album je zřejmým pokusem překročit (místy spíš obkročit) vlastní stín. Iron Maiden jej nahrávali v legendárním studiu Compass Point na Bahamách. Snad i to přispělo k tomu, že se jim podařilo velmi dobře vyvážit klasický metalový nápřah a zároveň sofistikovanější aranžmá i projev, který přece jen víc přísluší k jejich věku. Zejména první polovina alba je opravdu znamenitá a Bruce Dickinson a spol. dokládají, že i tento velmi konzervativní žánr může oslovit i jiné publikum než to „odžínované“.
 

TIPY ROCK & POP 9/10

TIPY ROCK & POP 9/10

Ozzy Osbourne: Scream
Desáté studiové album se prý mělo původně jmenovat Soul Sucka, nejspíš něco jako „duševní vejcuc“, nebo snad průjem? Fanoušci se ovšem proti tomu razantně vzbouřili, a tak se zrodil VÝKŘIK. Jedenáct nových skladeb zastihlo „knížete temnot“ překvapivě ve velmi dobré pěvecké formě. Relativně nový zvuk souvisí, jako ostatně u Ozzyho vždycky, se „střídáním stráží“ v jeho týmu. Pro srovnání si můžeme vybavit BLIZZARD OF OZZ (1980, zde Randy Rhoads), o tři roky později BARK AT THE MOON (Jake E. Lee) a třeba NO REST FOR THE WICKED (1980, Zakk Wylde). Zde tedy přichází na scénu power metalový kytarista Gus G., velký technik se smyslem pro umocnění různých nálad jednotlivých skladeb.
 

TIPY ROCK & POP 6/10

Local Natives: Gorilla Manor
Po dlouhé době nadějeplná „svěženka“. Pětice hochů z kalifornského městysu Silver Lake na svém debutu vaří z mnoha přísad, ale vynalézavě, s citem a velmi chutně. Někdy rytmem připomenou první Talking Heads, lahodné vokály jako by se linuly z hrdel Crosby, Stills & Nash. Kdosi vtipně poznamenal, že jejich písničky zní, jako kdyby si post punkeři rozbili stan někde v africké buši. Dodávám, že si s sebou nejspíš vzali nějaká obluzovadla z éry sanfranciských hippies. Local Natives se tak zařadili po bok hudebně všežravých kapel, které slavily úspěchy v loňském roce: Fleet Foxes, Animal Collective či Grizzly Bear. Má-li tato osvěžující a v nejlepším slova smyslu „nadnárodní“ hudba předjímat nový trend v rocku a popu, jsem nadšen.
 

TIPY ROCK & POP 05/10

TIPY ROCK & POP 05/10

Johnny Cash: Aint’ No Grave
Muž v černém si sedm let po své smrti nejspíš vrní v hrobě. Sémě, které v roce 1994 zasel na svém labelu American Recordings hlavní crossoverový mičurinec, takto producent Rick Rubin, pošesté už vydalo plody. Nahrávky, které Cash natočil pod Rubinovou laskavou a nesmírně vynalézavou kuratelou, vznikaly jen pár měsíců před zpěvákovým skonem (12. 9. 2003). Šesté pokračování Cashovy před i posmrtné reinkarnace se poměrně příznačně jmenuje AIN’T NO GRAVE, Takový hrob není („který by mne uvěznil, když trumpety zadují“) a logicky pokračuje v intimní „obývákové“ atmosféře a komorním, na kost ohlodaném zvuku, tolik vzdálenému obvyklým countryovým řachandám. Cashův kryptický baryton zde zní – snad v předtuše blízkého konce – jakoby už z dálky, těsně před „zaklepáním na nebeskou bránu“. Písničky dosvědčují encyklopedické klišé, že Johnny byl jedním z nejvýznamnějších zpěváků 20. století. Vzpírají se nejen škatulkám, ale i jakémukoli hodnocení: rockabilly, rock and roll, blues, folk, gospel? A není to vlastně jedno? Velkolepé a přitom tak střídmé interpretace písní (titulního tradicionálu, kde se s ostychem dotýká samé podstaty bytí, nebo třeba kongeniální REDEPTION od Sheryl Crow či I CORINTHIANS 15:55, jedné, ne-li poslední vlastní písničky), s decentním doprovodem akustických kytar, banja, klavíru a místy i cembala berou dech a dávají víru. V co? Tak třeba: „Jedno je jistý/Až přijde můj čas/Zmizím z toho starýho světa/V duši spokojenej.“ (ALOHA OE)
 

TIPY ROCK & POP 04/10

TIPY ROCK & POP 04/10

Jimi Hendrix Experience: Valleys Of Neptune (2010)
Neptun je osmá a od Slunce nejvzdálenější planeta sluneční soustavy; Jimi Hendrix je už málem čtyřicet let třeba ještě dál… Modrozelená planeta vyzařuje skoro třikrát víc energie než přijímá, čímž se vysvětlují bouřlivé procesy v atmosféře Neptunu. Vodík, hélium, čpavek nebo bílý stratocaster, všecky ty čarodějné krabičky, Jimiho srdce, cit a um, vždyť to vyjde na stejno. Vydaná energie, bouřlivé procesy… vystřelily sedmadvacetiletého Hendrixe na Neptun, možná dál…
Bůh moří, oceánů, koní a jezdeckých závodů, v levačce trojzubec nebo kytaru. Vždyť to vyjde nastejno.
Houpají mnou vlny oceánu
Smývají všechny mé bolesti
Podívej, zde má zranění
Pamatuješ si na tu jizvu?
Teď ji neuvidíš
Necítím bolest
Zpívá se o Slunečním údolí
Zeleném a modrém… Taky o kaňonech
A s láskou se zpívá o Atlantidě
Teď ožívají údolí Neptuna.
 

TIPY ROCK & POP 02/10

Bilance roku 2009 teprve teď dostává jakési obrysy. Žebříčků s nejlepšími alby rock&popové hudby bylo jak vloček v lednu, bylo však nutné vytknout před závorku ty důvěryhodné a tedy důležité. Jejich průnikem pak lze dostat alespoň částečně věrný obraz té hudby, která se za uplynulých dvanáct měsíců vynořila z bezbřehé, nekonečné šedi současného showbusinessu.Tentokrát nechme stranou velká jména – ostatně o výtečných loňských deskách U2, Boba Dylana, Bruce Springsteena či Pearl Jam jsme zde již referovali. Rozhlédněme se spíš po svěženkách, které teprve nedávno zapustily první kořínky a my (někdy jen náhodou) zahlédli jejich první kvítí.
 

TIPY ROCK & POP 12/09

Gossip: Music For The Man
Nepočítáme-li živé nahrávky, máme co do činění s už čtvrtým albem původem arizonských punkerů – a punkerek(!). Když kdysi předskakovali mnohem slavnějším White Stripes, udivovali nejen agresivní hudbou, ale také značnou hmotností a živelností zpěvačky Beth Ditto, což mohu potvrdit na vlastní oči. Neobvyklým výrazem, atmosférou a texty se Gossip brzy stali ikonami gay a lesbických komunit. Jejich debut z roku 1999 (THAT’S NOT WHAT I HERD) naštěstí potvrdil, že je můžeme s potěšením poslouchat i „hetero“ ušima.
A nová deska to (přes svůj název) dotvrzuje. Zdá se zatím nejdospělejší v tom dobrém slova smyslu, jako kdyby ryze undergroundovou kapelu nasměrovala do středního proudu. Což o to, není na škodu, když se s „jinou“ hudbou seznámí i širší publikum, jen je důležité, aby se tahle esence ryzí alternativy nerozmělnila v obřím ghettu konformity. Což se zde neděje.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/10

XANTYPA Číslo 03/10

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2019

XANTYPA XANTYPA 11/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne