TIPY KNIHY 03/10

PŘIPRAVIL VLADIMÍR KARFÍK

ČERNÍ PSI
IAN McEWAN
přeložil Ladislav Šenkyřík
(Odeon, Praha)

Autor je českému čtenáři sice dobře znám, tento komorní román má však pro naši zkušenost velkou přitažlivost. Jde o sílu ideologie a snahu osvobodit se od ní. Manžele June a Bernarda zaujalo humanistické kouzlo komunistické ideologie a drželo je, dokud neprohlédli. Nepřestávají se milovat, ani když se June na konci války s touto ideologií navždy rozešla, ani poté, co po maďarských událostech Bernard dospěl k témuž. Přesto ani po pádu berlínské zdi nenašli k sobě cestu. Bernard se osvobodil od ideologie, ale nikoli od politiky, June, která hledala univerzální odpovědi a absolutní hodnoty, podlehla náboženskému mysticismu. Ukázalo se, že ani pád totalitních ideologií neznamená osvobození od zla, symbolizovaného tu černými psy, temnému zážitku, který předznamenal směřování ženina osudu.
 

JDI PO SKRYTÉ STOPĚ
ZDENEK SLOUKA
(Academia, Praha)

Rozsáhlý svazek z výtečné edice Paměť má podtitul LIDSKÉ KROKY POLITICKOU KRAJINOU EXILU, a také proto se čte jako poutavý a dramatický lidský příběh, vyprávěný živým, čistým jazykem, na němž „cizojazyčná“ léta nejsou znát. Zdenek Slouka odešel roku 1948 jako mladý redaktor Lidových novin, který nestačil dostudovat, a vrátil se jako emeritní profesor mezinárodní politologie amerických univerzit domů ve chvíli, kdy i jeho celoživotní zásluhou se vrátila svoboda. Téměř třetina vyprávění vytváří plastický obraz předválečného i válečného Brna a prvních let osudového rozcestí, jež autora nasměrovalo za svobodou. Ač leccos o cestách exilu víme, jsou první léta poúnorových exulantů téměř neuvěřitelná: nejenom sám útěk, ale hledání životního útočiště a uplatnění. Utečenecký tábor, ponižující léta v Austrálii, zakotvení ve Spojených státech, pouť svízelná, jak si nedokážeme představit. Ani to půlstoletí práce s nadějí osvobození vlasti, tolik vzdálené. Pak dvojí Sloukovo angažmá: stálý kontakt pravidelného komentátora mezinárodního dění přes rozhlasové vlny s domovem a vedle toho oslnivá univerzitní kariéra. Cesta k ní nesamozřejmá, riskantní a klopotná, neuskutečnitelná bez talentu a pracovního vypětí. Toto byl předpoklad úspěchu, nic zadarmo. Kroky na cestě z nesvobody ke svobodě, velmi lidské svědectví, vzpomínky dramatičtější než složitě komponovaný literární tzv. výchovný román (bildungsroman) – a čtení strhující.

MÁ NEJMILEJŠÍ KNIHA
MARKÉTA PILÁTOVÁ
(Torst, Praha)

Která je tou knihou nejmilejší? Možná slovanské pohádky, jež sebou ustavičně nosí polský emigrant v jihoamerickém balábile. Když doprovodí otce zemřít v rodné zemi, otevře trauma, jež způsobil dodnes nestrávený protižidovský pogrom v Jedwábném. V pohádkách pramení nadpřirozená schopnost rozumět řeči ptáků, hadů. Bílý had Haré je vlastně osou této podivuhodné knihy, jíž nás Pilátová vede cestou magického realismu do polomytických dějů na hranici velkoměsta (směs Sao Paula a Buenos Aires), jeho chudinských a zločineckých slumů, pampy, pouště, hor, mořských pobřeží. Jako klubko hadů je pak umně zkomponováno množství příběhů, od skutečných po mytické. Vypráví je a naslouchá jim Ten, který tetuje, tajemný tatér, tak jako tomu bývá v pohádkách. Ve středu dějů je Hadí institut se ctižádostivým profesorem, který ničí hady: v jejich jedech hledá univerzální sérum, a proti němu stojí negramotná indiánská dívka Pajita, tak bytostně spjatá s tamní přírodou, že si rozumí s hady a zná všechna jejich tajemství. Pajita je symbolem přirozenosti: stejně jako si rozumí s hady, cítí i s lidmi. Těžko jen naznačit množství postav a dějů, z nichž je utvářen uhrančivý románový obraz exotických světů, kde mytické je spjato s krutou soudobou každodenností třetího světa. Vlastně nejen třetího, Jedwábné je nedaleko, a není samo.

NA KRÁSNÉ MODRÉ DŘEVNICI
ANTONÍN BAJAJA
(Host, Brno)

 

Ke dvěma inspiracím se Bajaja bez ostychu přiznává. První je Felliniho AMARCORD: čím víc se román blíží k závěru, tím je nejenom obdoba nazírání, ale sám film fyzicky přítomnější. Parafráze Johanna Strausse pak není jen chytlavým fíglem pro titul, valčík dává knize rytmus, a spolu s AMARCORDEM i nostalgií po starých časech. A ty Bajaja líčí s lyrickou lehkostí a stylovou bravurou. Přestože se děje odehrávají vlastně od konce let čtyřicátých, od vypravěčova dětství, zůstává zlínská společnost podivuhodně prvorepublikánsky kompaktní i rozvrstvená. Nejen ve vzpomínce rodičů žije měšťanská společnost ve starém rytmu valčíku, ale zbytky svého životního stylu si uchovává i v době rozpadu tradičních měšťanských hodnot. Bajaja líčí období veskrze smutné, i kruté, ale prizma dětského pohledu skládá obraz z detailů, a ty při vší společenské rozkladnosti jsou i dětsky radostné, při setkávání se zlem naivní (jako je tomu v AMARCORDU). Proto tragické detaily se mění v tragikomické (ne všechny!), proto stálá přítomnost humoru – a sebeironie, již autor zpětně vkládá do vyprávění, uloženého v dopisech mladší sestře, jež mají evokovat společné dětství a mládí. Bajaja nepíše generační román ani autobiografii, ač z detailů života rodiny je sklouben, ale snové rozpomínání na svéráznou povahu zlínské společnosti.
 

Vladimír Karfík

XANTYPA 03/10 - výběr z článků

Lenka Vlasáková

Jednu z nejlepších českých hereček jsem znal dlouho pouze z plátna. Kromě přirozeného půvabu mi byla vždycky sympatická tím, že na sebe neupozorňuje. Chodí nenápadně oblečená, v její mluvě ani gestech nenajdete sebemenší známky afektu. Její kreace, včetně těch epizodních, jsou přitom velmi výrazné. Pak jsme se poznali osobně a příležitostně si povídali o práci, dětech i lecčems dalším. Nedávno mě nadchla ve filmu KAWASAKIHO RŮŽE. Její Lucie se na začátku vyléčí z hrozivých zdravotních problémů. Pak ale zažije několikanásobný šok kvůli svým blízkým…

03. 10

Vážení a milí čtenáři,
křehká Lenka Vlasáková je trojnásobná maminka – kdo by to do ní řek’ – a skvělá herečka. Doma už má jednoho Českého lva za LEU a čerstvě byla nominována na dalšího – za hlavní roli Lucie ve filmu KAWASAKIHO RŮŽE tandemu Hřebejk-Jarchovský. A v kinech ji teď můžete vidět také jako DEŠŤOVOU VÍLU v nové pohádce režiséra Milana Cieslara. Jan Foll si s ní povídal nejen o jejích filmových i divadelních rolích, ale také o výchově dětí, waldorfské škole a partnerském vztahu. V úvodu rozhovoru autor říká, že je mu sympatická, jelikož na sebe neupozorňuje a obléká se nenápadně. V kontrastu s tím jsme Lenku vyfotografovali velmi nápadně, tak, jak ji nikde nepotkáte. Možná se jí takové róby zalíbí, kdo ví…
 

Jánský vršek

Jánský vršek je nevelký, ale malebný kout Prahy, který se rozprostírá na jihozápadním svahu pod Pražským hradem. Nejlépe přístupný je z Nerudovy ulice. Jdete-li z Pohořelce, minete dům U Dvou slunců, kde bydlel Jan Neruda, a za Bretfeldským palácem zahnete doprava a po schodech sestoupíte do míst, kudy neproudí davy turistů a kde se ocitnete v tichém, kouzelném světě.OSADA OBORA
Prameny uvádějí, že již ve 12. století zde bývala osada zvaná Obora u sv. Jana pod Petřínem. Název Obora byl odvozen asi od lesů, které tehdy pokrývaly strahovské a petřínské stráně. Osada se rozkládala od ulice Tržiště až pod Strahovský klášter. Od předhusitské doby k ní patřily domy na jižní straně Nerudovy ulice – od zmiňovaného Bretfeldského paláce směrem k začátku Úvozu. Nejdříve se tu usazovali chudí lidé, ale postupně přicházeli měšťané a výše postavení úředníci.
Malá Strana jako město byla založena roku 1257 králem Přemyslem Otakarem II. Dnešní Malostranské náměstí bylo centrem, uprostřed stál románský kostelík sv. Václava a vedle něj později první radnice.
 

Estébák v poutech posedlosti

Nestává se příliš často, aby během tří měsíců vstoupily do kin hned čtyři filmy se stejnou tematikou. A již vůbec ne, aby v téže době měly na obrazovce České televize na stejné téma premiéru další dva televizní snímky. Právě to se nyní stalo – a tématem, které evidentně pálí nejenom filmaře, není nic menšího nežli naše komunistická minulost.

Sluneční město

Mediální prostor je po okraj přeplněn informacemi o tragédii, která se odehrává v zemi, o níž jsme donedávna stěží věděli, kde se nachází. Přestože zemětřesení zabilo desetitisíce lidí, hlavním problémem Haiti není přírodní katastrofa. O tom jsem se sám loni přesvědčil.„Bělochůůů!“ zakřičel na mě přes ulici tak desetiletý prodavač chlorované balené vody. Bezděčně jsem se otočil za angličtinou. „Bacha, bělochůůů!“ Ukročil jsem stranou přes hnijící odřezky zeleniny. Kyselý pach moči z nezakryté kanalizační strouhy mi zaplnil nos i ústa. Kolem se dunivě provalil obří americký teréňák s logem Spojených národů na kapotě. Příboj zvířeného žlutého prachu zalil ulici. Jsme v centru Port-au-Prince, hlavního města Haiti, zhruba rok před ničivým zemětřesením.
 

Porte-au-Prince, město, které zmizelo z mapy

12. ledna 2010 v 16 hodin 53 minut se obyvatelům haitského Porte-au-Prince roztřásla půda pod nohama. Když se za několik minut země uklidnila, nezbyl z milionového hlavního města takřka kámen na kameni.Zemětřesení o síle 7 stupňů Richterovy škály proměnilo město na západním pobřeží druhého největšího karibského ostrova Hispaniola v hromadu sutin. Co neskolil první ničivý otřes, dokonala série otřesů nižší síly v následujících hodinách; chatrné obytné konstrukce v metropoli jedné z nejchudších zemí světa, kde neexistují stavební normy, se hroutily jako domečky z karet.
 

KOMIKSOVÝ KRÁL SE VRACÍ

Legendární Kája Saudek se konečně dočkal! Závěr loňského roku mu zcela patřil. Smutným faktem však zůstává, že on o tom asi neví, protože v současnosti leží už čtvrtým rokem v kómatu v motolské nemocnici.Vše odstartovala v listopadu výstava KÁJA SAUDEK & 60’s ANEB ZLATÁ ŠEDESÁTÁ KOMIKSOVĚ! v pražském Českém centru; jak je z názvu patrno, věnuje se výtvarníkově tvorbě ze šedesátých let. Právě tato doposud inspirující i fascinující dekáda byla pro něho důležitá. V tomto období začal jako už vyzrálý umělec veřejně publikovat. A „sixties“, které se celosvětově nesly v duchu boření jak politických, tak kulturních bariér a dogmat, otevřely dveře také mnoha domácím umělcům, Káju Saudka nevyjímaje.
 

Libor Krejcar

Libor Krejcar se na výtvarné scéně pohybuje od poloviny osmdesátých let a oceňován je především jako originální sochař, i když v okruhu přátel je znám i jako svébytný básník a hudebník vlastní skupiny The Tamers Of Flowers (Krotitelé květin).
 Dokud se najdou tak umínění a zarputilí umělci, jakým Libor Krejcar je, dokud dokážou vycítit pozvolné mizení hodnot a jsou ochotni se úpadku postavit svým dílem, ještě stále stojí za to neztrácet naději a v tenatech noci hledat krásu.
 

Miloš Horanský

„Tak co s tím uděláme paní MP,“ zeptal se MILOŠ HORANSKÝ na začátku jednoho z našich rozhovorů, které vedeme s kratšími či delšími přestávkami dodnes. A položil na stůl desky s fotografiemi z cyklu snímků Jaroslava Krejčího, které ho zachycují při režírování Bulgakovovy hry ÚTĚK v pražském libeňském divadle.Vypovídají o něm víc, než by vypověděl on sám. Miloš Horanský je divadelní režisér, básník, homo politicus, pedagog. Zkusíme postihnout všechny jeho podoby… i jeho lásku k jazyku.

„Čeština je geniální, komplikovaný jazyk, každé slovo je zvukomalebné,“ začíná sám náš rozhovor.
 

IGOR BLAŽEVIČ

K humanitární činnosti ho přivedla válka v jeho zemi, které chtěl z Prahy nějak pomoci. Dodržováním lidských práv se zabýval patnáct let ve společnosti Člověk v tísni i jako zakladatel a ředitel filmového festivalu JEDEN SVĚT. Teď se ocitl na rozcestí. Igor Blaževič.

tipy knihy - výběr z článků

TIPY KNIHY 2/11

KOKPIT
JERZY KOSINSKI
přeložila Ivana Jílovcová Fieldová
(Dokořán, Praha)
Kosinského americkou prvotinu NABARVENÉ PTÁČE, drastický osud šestiletého polského chlapce, který prožil v Polsku za války neuvěřitelné krutosti, nelze vymazat z paměti. KOKPIT je úplně jiná kniha, už žánrem: sice jinak rafinovaně provedený únik z totalitní země, a to do americké tajné služby, ale příběh zběhlého agenta tajné služby, který před ní musí unikat. Mění identitu, byty, místa, jako by tkvěl v deformaci násilím a zlem, jež zažilo ono nabarvené ptáče. Tarden chtěl absolutní svobodu, ale ocitl se v naprostém osamění. Styk s lidmi proměnil v sérii manipulací. Tardenova svoboda v sobě nese citovou vyprahlost, bezcitnost a otevírá v něm utajované vlastnosti. Tarden je navždy uhranut krutostí, sadismem a perverzí, a sám se jich dopouští. Využívá toho v manipulaci lidmi, podrobuje si je a určuje cesty jejich osudů. Zběhlý agent uniká tajné službě, ale neunikne sobě samému. Příběh nelidský, krutý, hrdina exemplář zla. Jenomže, je tomu opravdu tak? Není tu spíše zobrazena zkaženost světa? 

TIPY KNIHY 12/10

OBJEVENÍ NEBE
HARRY MULISCH
přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková

(Odeon, Praha)
Nastanou dlouhé zimní večery, podle průzkumů se nečeká předvánoční nákupní šílenství, takže si mohu dovolit nabídnout k přečtení malý luxus: špalek o 750 stranách, v moderní evropské literatuře věc málokdy vídanou.A hned předem varuji před charakteristikou na záložce, a zejména před vyčerpávajícím doslovem. Harry Mulisch skutečně sleduje linii započatou BOŽSKOU KOMEDIÍ a hlásí se k tradici filosofujících románů Thomase Manna a Roberta Musila, vytváří velké historické kompendium, v němž figuruje napětí mezi bytostmi nebeskými a pozemskými, vystupují figury mytologické i skutečné postavy historické – na místech pro naši civilizaci zásadních, ale přitom jde o román s posláním veskrze současným. Způsob vyprávění činí z knihy román ryze moderní. Ostatně základní děj se odehrává v době, kterou ještě pamatujeme – od konce šedesátých let do roku 1985. A také není pro nás bez zajímavosti, že jak Musil, tak Mulisch mají kořeny v severních Čechách, autorův otec pochází z Jablonce, a v rodině se mluvilo německy. Německo osobitostí filosofického ducha a kultury, a také blízkostí a fatálním politickým vlivem nejenom na naše životy v minulém století, hraje významnou roli, ač jde o román nizozemský. O to je nám Mulisch bližší. Náročnost velkých témat vyvažuje živost postav, jejich příběhů i rychle plynoucích disputací dvou hlavních protikladných hrdinů, jazykovědce Onna a astronoma Maxe, které bezpečně udržují čtenářskou pozornost. Obsah stručně nevyjádřitelný nechávám čtenářům. Jenom to prozradím, že Harry Mulisch pro naši civilizaci nedohlédá radostných zítřků.
 

TIPY KNIHY 11/10

TIPY KNIHY 11/10

BYLY JSME TAM TAKY
V holešovickém Centru moderního umění DOX byla pokřtěna kniha Dagmar Šimkové BYLY JSME TAM TAKY. Jejím prvním kmotrem se stal spisovatel Jáchym Topol, jenž z ní přečetl úryvek, druhým básník Ivan Martin Jirous, který ji políbil. Kniha Dagmar Šimkové je jednou z nejsilnějších výpovědí o tom, co se v padesátých a šedesátých letech odehrávalo v československých komunistických věznicích. Ona sama v nich strávila čtrnáct let. Zemřela před patnácti lety v Austrálii.
 

TIPY KNIHY 10/10

ZEPTEJ SE TÁTY
JAN BALABÁN
(Host, Brno)
Nestává se často, aby autor dopsal knihu, kde je existenciální téma lidské konečnosti tak osobní, naléhavé, a aby před jejím vydáním nečekaně zemřel. Osou celého příběhu je otcova smrt. Jan Balabán psal román tři roky a zemřel šest let po otcově odchodu, na den přesně. Už sám titul ZEPTEJ SE TÁTY připomíná všem, kdo jsme někoho ztratili, že už nikdy se nám nenaskytne chvíle, kdy jsme se mohli a měli zeptat. Ale Balabán se ptá, naléhavě a bolestně, neboť pozdě. Otec, uznávaný nefrolog žil v těžké době čestně, a přesto: vyskytlo se tajemné obvinění, vina téměř kafkovská, která otce pronásledovala až do smrti – neměl možnost poskytnout dialýzu všem, kdo ji potřebovali, přístrojů bylo méně než nemocných. Bývalý přítel, který ho pronásledoval, mu neodpustil ani na hřbitově. V románu jako by se nic převratného nedělo, ale zároveň nic není v klidu – ani ta zem. Hned z prvních vět víme, kde jsme: v kraji, který stále klesá, v podzemí dosedají stropy na podlahy po vyrubaném uhlí. A tam se odehrávají osudy rodiny, když se na začátku otec po iktu nevrací domů, ale s pomocí syna zpátky do své nemocnice jako pacient, a na konci je poslední setkání před smrtí – „okamžik, který by neměl skončit“. Jenomže nic jiného než okamžiky není a „okamžiky pořád trvají, to jenom my v nich nemůžeme pořád žít“. Do svého posledního románu jako by Balabán koncentroval svá základní životní témata: vážnost vztahu k životu a k tvorbě. Literatura mu byla sebezničujícím hledáním lidství. Doslova.
 

TIPY KNIHY 9/10

TIPY KNIHY 9/10

CESTOVNÍ PAS
HERTA MÜLLEROVÁ
přeložila Radka Denemarková
(Mladá fronta, Praha)
Nebýt Nobelovy ceny, mimořádnou německou spisovatelku bychom dodnes neznali. Za příběhem knihy je skryt osud rumunských Němců – enklávy dávných kolonistů, kteří s Rumuny sdíleli nesnesitelný režim, těžší o to, že byli právě Němci. Otec, mlynář Windisch má za sebou nedobrovolnou službu v SS, matka byla pět let na Sibiři, než se mohla po válce vrátit. Cestovní pas zachycuje jenom zlomek tíhy života, před nímž utíkala. Jde jen vnějškově o situaci, v mírnější podobě nám známé: získat povolení k opuštění země. Müllerová líčí nejen důvody, proč uniknout, ani pouze ponížení, které musí mladá žena podniknout, když musí za pas obětovat dívčí poctivost, ale vyslovuje podstatnější věc: nesnesitelnou existenciální nejistotu, úzkost. Je správnější odejít ze země do neznáma, anebo zůstat? Pravda, hrdinka má doma už jen prázdné ruce, ani morálka, víra, nic neplatí, ostatně i to málo z věcí je prodáno. Vlastně v tu chvíli nemá ani sebe samu, a co ji čeká poté, když vytrhne poslední kořínek, kterým byla spjata se starým domovem? Dramatický příběh rafinovaně prostý, autorka nepotřebuje podrobně vypisovat děje, aby vyjádřila, co chce, je střídmá, cudná – a hlavně: prozaička Müllerová pracuje s motivy, se stylem, s jazykem jako básnířka. 

TIPY KNIHY 6/10

JEAN SANTEUIL
MARCEL PROUST
přeložil Michal Novotný
(Academia, Praha)
Marcel Proust není od této chvíle ani pro nás autorem jediného, mohutného díla HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO ČASU, bez něhož by neexistovala literatura uplynulého století taková, jakou ji známe. Teprve dlouho po Proustově smrti se do rukou André Mauroise dostalo na sedmdesát hustě popsaných sešitů a množství volně popsaných stran s dotud neznámým Proustovým rukopisem. Maurois rozpoznal, že jde o první autorův román, nehotový, místy fragmentární. Proust text navždy odložil a asi po deseti letech začal svůj životní román psát znovu – tentokrát už jako HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO ČASU. JEANA SANTEUILA tedy můžeme číst jako první pokus zmocnit se látky, z níž vzniklo HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO ČASU. Rekonstrukcí neznámého rukopisu se třicet, pro nás téměř devadesát let po autorově smrti připomněl Marcel Proust znovu. Třebaže ne každý v něm vidí předobraz Hledání ztraceného času, nelze pominout, že zázemí obou románů je téměř totožné. Jsou tu stejná místa děje, i postavy románu často připomínají nezapomenutelné Guermanty, Odettu, barona Charluse. Přesto je Jean Santeuil jiný román, mladý Proust líčí děje bezprostředněji, bez nostalgie, doba do nich vstupuje příměji, třeba v líčení společenských afér, za všechny třeba proces s Alfredem Dreyfussem, který Santeuil prožívá právě tak, jak se bytostně dotýkal Prousta. Čas tohoto románu byl ještě příliš čerstvý, ještě nebyl ztracen v mlhách. Román je otevřeněji autobiografický, přestože vyprávěč se tentokrát skrývá za třetí osobu, a je vzrušující už tím, že si při čtení nemůžeme vymazat prožitek HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO ČASU. 

TIPY KNIHY 05/10

TIPY KNIHY 05/10

A PÁSLY BY SE TAM OVCE…
ANNA FÁROVÁ
(Torst, Praha)

Vzpomínková kniha, živá jako vyprávění samo, snad symbolicky stačila vyjít tak, že o několik dní předběhla autorčin odchod. Málokterý teoretik umění utkvěl ve vědomí veřejnosti, jako Anna Fárová. Všichni vědí, jak pro svět rehabilitovala dílo Františka Drtikola, že zpracovala i poničenou pozůstalost Josefa Sudka, že Cartier-Bressonovi vydala v Odeonu jeho vůbec první monografii, založila v Uměleckoprůmyslovém muzeu sbírku fotografie a začasté byla jako iniciátorka u všeho důležitého, co se za uplynulé půlstoletí okolo fotografie událo. Ale jenom toto není předmětem knihy, pro čtenáře je především přitažlivé líčení dramatického života této pozoruhodné ženy od jejího nejútlejšího dětství. Tedy Paříž, otec český diplomat a kulturní vyslanec Miloš Šafránek, francouzská matka, vynikající učitelka jazyků, a hlavně otcovi přátelé, zejména čeští umělci z pařížského pobytu: Martinů, Tichý a Zrzavý. Vklad do dětské duše neocenitelný, a Fárová ho věru dokázala zůročit. Okupaci prožila bez otce s matkou v Praze, po studiích se ocitá uprostřed inspirativního prostředí nekonformních umělců, mezi nimiž se potkala s výtvarníkem Liborem Fárou. A pak už vlastní odborná práce, bez níž si nelze vývoj české a světové fotografie ani představit. Jednak dokázala včlenit fotografii do souvislostí moderního umění, jednak si vypracovala způsob, jak se na fotografii dívat, jak o ní sdělně psát. Po podpisu Charty 77 měla být z práce vyřazena, ale to by nebyla bojovnice Fárová, aby život a práci vzdala.
 

TIPY KNIHY 04/10

TIPY KNIHY 04/10

HRA PRO ČTYŘI RUCE
JAN NĚMEC
(Druhé město, Brno)
Podtitul je navýsost výmluvný: MÁLEM MILOSTNÉ POVÍDKY, do DEKAMERONU chybí jenom jedna, ale do lechtivých renesančních povídek skoro všechno. Nepřevažují milostné scény s nezbytným sexem, které dnes už nešokují, ale spíše nudí, i když se nedá říci, že by vypravěč své situace líčil s absencí erotiky či docela asexuálně. Někde se nevyhýbá ani skrytým banalitám či trapnostem a činí je východiskem k místy neuzavřeným koncům příběhů. Jemné, až křehké předivo milostných citů, v němž se Němec pohybuje vynalézavě i cudně, má své zrcadlo v jemnosti vypravěčského stylu a bohatství jazyka. K tomu přistupuje rozmanitost příběhů a situací. Třeba autorův citlivý vhled do školního hereckého prostředí, kam přivede hostujícího ruského režiséra, který s adepty herectví nastuduje své životní téma – Dostojevského IDIOTA, a tady vylíčí i Sergejův osobně zaujatý vhled do klasického textu, pro studenty herectví objevný a strhující. Nezkušené Lindě nabídl nelehký úkol, zvládnout roli osudové Nastasji Filipovny, který po premiéře končí Lindiným milostným rozloučením se svým zasvětitelem. Ten však už míří zase jinam. HRU PRO ČTYŘI RUCE rozluštíme v poslední povídce: milovali se „à quatre mains“ – situace i obraz nikoli náhodný u dvou milenců od mládí, kteří se setkají po dlouhém odloučení. Na Hančině koncertu si s Františkem zahrají skladbu pro čtyři ruce, vytvořenou pro tuto chvíli a nastraženou pro nový začátek lásky, která už patrně neskončí.
 

TIPY KNIHY 02/10

SMRT ZAJDY MUNROA
NICK CAVE

přeložila Michala Marková
(Argo, Praha)
Černý román, možná černý humor: Zajda, cesťák, děvkař, opilec, narkoman, nemyslí než na chlast a na vaginu pro svůj nenasytný penis, poháněný neukojitelným chtíčem. Vlastní ženu dožene k sebevraždě a před očima svého syna se pak cestou přes ženské klíny střemhlav řítí do vlastní záhuby. Vagina se mu stává vstupem do pekla. Ale: provází ho bezelstný svědek, syn, který ho bezmezně obdivuje, ač sotva chápe, za čím temný pud otce žene. Nevědomý, o to zřetelnější limit otcovy sexuální obsese. Zajdova bezuzdnost budí odpor, ale vlastně i lítost.
 

TIPY KNIHY 01/10

McMAFIE
MISHA GLENNY

přeložil Petr Holčák
(Argo, Dokořán Praha)
Na obálce se objeví slovo Corleone jako výtvarný znak, ale kdybychom si představovali, že máme v ruce vzrušující příběhy mafiánských rodinných klanů, budeme zklamáni. Nezklame nás však autor, který před námi vylíčí něco, o čem máme jenom vzdálené tušení: svět planetárního zločinu. Mafie se ukazuje v nové podobě, a to nikoli jako „rodinné“ podnikání, ale jako porodní bába nového kapitalismu, který vznikal na troskách totalitních režimů, ale i v totalitních režimech, jež nadobyčej prosperují. Globalizace, jež závratně urychluje vývoj, dala nové možnosti i organizovanému zločinu, který ovládá už dvacet procent světové produkce – na povrchu jsou viditelné především drogy, zbraně, prostituce, korupce, ale za tím je propojené rozsáhlé a neprůhledné podnikání šedé ekonomiky a bank. Misha Glenny podnikl velkou cestu za poznáním tohoto skrytého světa soudobé civilizace a vylíčil ho nikoli ve statistikách, ale dal mu ožít v příbězích a postavách ze všech světadílů tak, že rozsáhlá kniha připoutá pozornost, nepustí, a při čtení ustavičně mrazí. O to víc, že nečteme dobrodružné pohádky, ale jsme uprostřed světa našich všedních dnů. To málo, co víme o rozpadu sovětského satelitního impéria, třeba o proměně předmětu zločinnosti tajných totalitních organizací, zasazuje autor velmi přesvědčivě do světových souvislostí: Balkán, Rusko, Kavkaz, Kazachstán, Střední a Jižní Amerika, Asie, Čína. Velkolepý vzestup organizovaného zločinu bez vůle k účinné obraně.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/10

XANTYPA Číslo 03/10

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2019

XANTYPA XANTYPA 11/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne