TIPY DIVADLO 03/10

PŘIPRAVIL JIŘÍ P. KŘÍŽ

KRÁL RICHARD III.
WILLIAM SHAKESPEARE
REŽIE: ZDENĚK PLACHÝ
NÁRODNÍ DIVADLO BRNO
Může být ještě Richard III. po Miroslavu Donutilovi a Pavlu Zedníčkovi v inscenaci Vladimíra Morávka v pražském Globe? Může. A jaký! Petr Halberstadt v brněnském Národním divadle! V souladu s Shakespearovou charakteristikou zrůda, největší vrah v jeho díle a na anglickém trůně. Prototyp uchvatitele a tyrana s laskavou a kajícnou tváří, ale se srdcem diktátora. Obě krajní polohy jsou Halberstadtovým majstrštykem. Na jedné straně tvář pokorného dobyvatele ženských srdcí a vladaře slibujícího léna spojencům, na druhé bezohledný osnovatel vražd možných konkurentů (včetně dětí) v soupeření o vladařské křeslo. Režisér neřešil věrohodnost Shakespearovy úlitby nastupujícímu rodu Tudorů a své královně Alžbětě, střídajících po válce Růží Lancastery a Yorky. Jeho KRÁL RICHARD III., to je expresivní výpověď o temných stránkách vládnutí. Velký díl na vizualizaci inscenace nese scénograf Daniel Dvořák, autor videoartu Tomáš Hrůza a kostymérka Linda Dostálková. Ženských rolí se znamenitě zhostily Zuzana Slavíková (Královna Alžběta), Monika Maláčová nebo Dana Pešková (Královna Margaret), Marie Durnová (Vévodkyně z Yorku) a Klára Apolenářová (Lady Anna). Může být ještě Richard III. po Petru Halberstadtovi?FOTO: Král Richard III. – Petr Halberstadt a Marie Durnová
 

SEDM NÁPADŮ NA ZAVRAŽDĚNÍ MANŽELA
ANONYMNÍ ALŽBĚTINSKÝ AUTOR
REŽIE: PETR PALOUŠ
DIVADLO F. X. ŠALDY LIBEREC
Ejhle, zjevení z let, ze kterých hýčkáme jenom Shakespeara a Marlowa. Konec století šestnáctého: na trůnu Alžběta a na jevišti SEDM NÁPADŮ NA ZAVRAŽDĚNÍ MANŽELA ANEB ARDEN Z FEVERSHAMU neznámého autora. Prach ze znamenitého překladu Břetislava Hodka smetli v Liberci. Podlé úklady a strašlivé dovršení mordu osnovaného vilnou manželkou a jejím kořistným milencem. Krásné kulisy zvou diváka na rynek, do hospody a do ponurých londýnských uliček na úsvitu novověku. Figurky v pestrobarevných kostýmech právě tak na rozhraní historického oblečení a jeho divadelního odrazu. Poněkud ušmudlané. Na těle i na duši. Vše vymyslela Jitka Moravcová. Nezapomněla ani na místnost se srdíčkem. Hrát o těch sedmi nápadech – jednou s jedem, podruhé s dýkou, potřetí s bambitkou, vždycky ale s náčiním vražedným – jenom po duchu alžbětinského textu, byla by asi pěkná nuda. Naštěstí režiséra zrovna osvítil duch svatý a z rohu hojnosti mu vysypal nápady, které by jinému na tři inscenace stačily. Jedna herečka scénu a své postavy prozařuje, a to Karolína Baranová. Hlavně Smrt bloudící světem s kosou a harmonikářem. Kramářská píseň žije! Všechny ty nápady na inteligentní černou zábavu se moc povedly.

MARKÉTA, DCERA LAZAROVA
VLADISLAV VANČURA, PAVEL ONDRUCH, ZDENĚK JANÁL
REŽIE: PAVEL ONDRUCH
DIVADLO DISK PRAHA

Pavel Ondruch se Zdeňkem Janálem nalezli odvahu vypravit se do zákruty cesty na okraji lesa, z něhož se lépe padá na kupce a pocestné a brání se před trestnou výpravou královských žoldnéřů. Napsali MARKÉTU, DCERU LAZAROVU jinak, než jak ji pro Františka Vláčila přebásnil František Pavlíček. Ten lpěl i na psaní jména Marketa bez kvantity nad písmenem E, a vždycky se durdil, když noví inscenátoři pravidlo porušili. Ondruch s Janálem na téma pohlédli mladýma, neopotřebovanýma očima, a skoro si myslím, že příští inscenátoři by se mohli podržet názoru jejich. Je divadelnější než Pavlíčkův. Pravda, budou se potýkat s nepřítomností starého Kozlíka v příběhu. Kandrdasové z katedry činoherního divadla DAMU správně usoudili, že jeho zběsilé stáří se ve třiadvaceti moc přesvědčivě zahrát nedá. Dost prostoru zůstalo i na vypravěčské cézury, zcizovací komentáře a dopovídání skrze pimprlové kouzlení. Komediantku představila na scéně jedinečně Marie Štípková. Titulní postavu hraje s jímavostí světice a probuzené ženy Klára Klepáčová. Chlapi lžou a kradou, od Lazara až po Kozlíkovy syny, nebo blázní – jako Kristián. Třetí inscenace absolventského ročníku Milana Schejbala – sukces!
 

Jiří P. Kříž

XANTYPA 03/10 - výběr z článků

Lenka Vlasáková

Jednu z nejlepších českých hereček jsem znal dlouho pouze z plátna. Kromě přirozeného půvabu mi byla vždycky sympatická tím, že na sebe neupozorňuje. Chodí nenápadně oblečená, v její mluvě ani gestech nenajdete sebemenší známky afektu. Její kreace, včetně těch epizodních, jsou přitom velmi výrazné. Pak jsme se poznali osobně a příležitostně si povídali o práci, dětech i lecčems dalším. Nedávno mě nadchla ve filmu KAWASAKIHO RŮŽE. Její Lucie se na začátku vyléčí z hrozivých zdravotních problémů. Pak ale zažije několikanásobný šok kvůli svým blízkým…

03. 10

Vážení a milí čtenáři,
křehká Lenka Vlasáková je trojnásobná maminka – kdo by to do ní řek’ – a skvělá herečka. Doma už má jednoho Českého lva za LEU a čerstvě byla nominována na dalšího – za hlavní roli Lucie ve filmu KAWASAKIHO RŮŽE tandemu Hřebejk-Jarchovský. A v kinech ji teď můžete vidět také jako DEŠŤOVOU VÍLU v nové pohádce režiséra Milana Cieslara. Jan Foll si s ní povídal nejen o jejích filmových i divadelních rolích, ale také o výchově dětí, waldorfské škole a partnerském vztahu. V úvodu rozhovoru autor říká, že je mu sympatická, jelikož na sebe neupozorňuje a obléká se nenápadně. V kontrastu s tím jsme Lenku vyfotografovali velmi nápadně, tak, jak ji nikde nepotkáte. Možná se jí takové róby zalíbí, kdo ví…
 

Jánský vršek

Jánský vršek je nevelký, ale malebný kout Prahy, který se rozprostírá na jihozápadním svahu pod Pražským hradem. Nejlépe přístupný je z Nerudovy ulice. Jdete-li z Pohořelce, minete dům U Dvou slunců, kde bydlel Jan Neruda, a za Bretfeldským palácem zahnete doprava a po schodech sestoupíte do míst, kudy neproudí davy turistů a kde se ocitnete v tichém, kouzelném světě.OSADA OBORA
Prameny uvádějí, že již ve 12. století zde bývala osada zvaná Obora u sv. Jana pod Petřínem. Název Obora byl odvozen asi od lesů, které tehdy pokrývaly strahovské a petřínské stráně. Osada se rozkládala od ulice Tržiště až pod Strahovský klášter. Od předhusitské doby k ní patřily domy na jižní straně Nerudovy ulice – od zmiňovaného Bretfeldského paláce směrem k začátku Úvozu. Nejdříve se tu usazovali chudí lidé, ale postupně přicházeli měšťané a výše postavení úředníci.
Malá Strana jako město byla založena roku 1257 králem Přemyslem Otakarem II. Dnešní Malostranské náměstí bylo centrem, uprostřed stál románský kostelík sv. Václava a vedle něj později první radnice.
 

Estébák v poutech posedlosti

Nestává se příliš často, aby během tří měsíců vstoupily do kin hned čtyři filmy se stejnou tematikou. A již vůbec ne, aby v téže době měly na obrazovce České televize na stejné téma premiéru další dva televizní snímky. Právě to se nyní stalo – a tématem, které evidentně pálí nejenom filmaře, není nic menšího nežli naše komunistická minulost.

Sluneční město

Mediální prostor je po okraj přeplněn informacemi o tragédii, která se odehrává v zemi, o níž jsme donedávna stěží věděli, kde se nachází. Přestože zemětřesení zabilo desetitisíce lidí, hlavním problémem Haiti není přírodní katastrofa. O tom jsem se sám loni přesvědčil.„Bělochůůů!“ zakřičel na mě přes ulici tak desetiletý prodavač chlorované balené vody. Bezděčně jsem se otočil za angličtinou. „Bacha, bělochůůů!“ Ukročil jsem stranou přes hnijící odřezky zeleniny. Kyselý pach moči z nezakryté kanalizační strouhy mi zaplnil nos i ústa. Kolem se dunivě provalil obří americký teréňák s logem Spojených národů na kapotě. Příboj zvířeného žlutého prachu zalil ulici. Jsme v centru Port-au-Prince, hlavního města Haiti, zhruba rok před ničivým zemětřesením.
 

Porte-au-Prince, město, které zmizelo z mapy

12. ledna 2010 v 16 hodin 53 minut se obyvatelům haitského Porte-au-Prince roztřásla půda pod nohama. Když se za několik minut země uklidnila, nezbyl z milionového hlavního města takřka kámen na kameni.Zemětřesení o síle 7 stupňů Richterovy škály proměnilo město na západním pobřeží druhého největšího karibského ostrova Hispaniola v hromadu sutin. Co neskolil první ničivý otřes, dokonala série otřesů nižší síly v následujících hodinách; chatrné obytné konstrukce v metropoli jedné z nejchudších zemí světa, kde neexistují stavební normy, se hroutily jako domečky z karet.
 

KOMIKSOVÝ KRÁL SE VRACÍ

Legendární Kája Saudek se konečně dočkal! Závěr loňského roku mu zcela patřil. Smutným faktem však zůstává, že on o tom asi neví, protože v současnosti leží už čtvrtým rokem v kómatu v motolské nemocnici.Vše odstartovala v listopadu výstava KÁJA SAUDEK & 60’s ANEB ZLATÁ ŠEDESÁTÁ KOMIKSOVĚ! v pražském Českém centru; jak je z názvu patrno, věnuje se výtvarníkově tvorbě ze šedesátých let. Právě tato doposud inspirující i fascinující dekáda byla pro něho důležitá. V tomto období začal jako už vyzrálý umělec veřejně publikovat. A „sixties“, které se celosvětově nesly v duchu boření jak politických, tak kulturních bariér a dogmat, otevřely dveře také mnoha domácím umělcům, Káju Saudka nevyjímaje.
 

Libor Krejcar

Libor Krejcar se na výtvarné scéně pohybuje od poloviny osmdesátých let a oceňován je především jako originální sochař, i když v okruhu přátel je znám i jako svébytný básník a hudebník vlastní skupiny The Tamers Of Flowers (Krotitelé květin).
 Dokud se najdou tak umínění a zarputilí umělci, jakým Libor Krejcar je, dokud dokážou vycítit pozvolné mizení hodnot a jsou ochotni se úpadku postavit svým dílem, ještě stále stojí za to neztrácet naději a v tenatech noci hledat krásu.
 

Miloš Horanský

„Tak co s tím uděláme paní MP,“ zeptal se MILOŠ HORANSKÝ na začátku jednoho z našich rozhovorů, které vedeme s kratšími či delšími přestávkami dodnes. A položil na stůl desky s fotografiemi z cyklu snímků Jaroslava Krejčího, které ho zachycují při režírování Bulgakovovy hry ÚTĚK v pražském libeňském divadle.Vypovídají o něm víc, než by vypověděl on sám. Miloš Horanský je divadelní režisér, básník, homo politicus, pedagog. Zkusíme postihnout všechny jeho podoby… i jeho lásku k jazyku.

„Čeština je geniální, komplikovaný jazyk, každé slovo je zvukomalebné,“ začíná sám náš rozhovor.
 

IGOR BLAŽEVIČ

K humanitární činnosti ho přivedla válka v jeho zemi, které chtěl z Prahy nějak pomoci. Dodržováním lidských práv se zabýval patnáct let ve společnosti Člověk v tísni i jako zakladatel a ředitel filmového festivalu JEDEN SVĚT. Teď se ocitl na rozcestí. Igor Blaževič.

tipy divadlo - výběr z článků

TIPY DIVADLO 3/11

RODINNÁ SLAVNOST
THOMAS VINTERBERG, MOGENS RUKOV
REŽIE: MARTIN FRANTIŠÁK
DIVADLO PETRA BEZRUČE OSTRAVA
Do roku 2011 ostravská divadla skočila doslova po hlavě. Už v polovině ledna uvedlo Divadlo loutek Andersenovo OŠKLIVÉ KAČÁTKO.

TIPY DIVADLO 2/11

TIPY DIVADLO 2/11

DOBŘE ROZEHRANÁ PARTIE
STEFAN VÖGEL
REŽIE: STANISLAV SLOVÁK
MĚSTSKÉ DIVADLO BRNO
Dva staří kumpáni se každý týden už sedmatřicet let scházejí nad šachovnicí pod mírně nadživotním válečným portrétem Winstona Churchilla. Anglický vdovec a jeho soupeř, Skot. A po několika zničených hospodyních – nová. Temperamentní Němka, kterou ti dva kdysi ve válce přece porazili. DOBŘE ROZEHRANÁ PARTIE Stefana Vögela. A na scéně Mošova výsostného divadelního teritoria tři legendy brněnského divadla: Jaroslav Dufek, Zdena Herfortová a Ladislav Lakomý. Po premiéře jim vestoje tleskali tentokrát i kritici. Z nevraživých situací vykouzlili ti tři odpuštění lidských slabostí motivovaných možná i společenskou nedoceněností. A zvrátili dějiny. Po rozvratu bojové morálky spojeneckých veteránů Freda Kowinského a Walta – nejenom při malých a velkých rošádách se dokonce podváděli – se vítěznou mocností přece jen nakonec stala třetí říše, zastoupená paní Rosalindou Hundsheimerovou, která si pány dokonale omotala kolem prstu. Sluší se podotknout, že to nevadí ani Winstonovi na zdi, ozbrojenému sovětským samopalem s talířovým zásobníkem. Dejž pánbů, aby ti tři nebyli pro jeviště spolu přemluveni naposledy. Sluší jim to náramně!

TIPY DIVADLO 12/10

ZÁMEK
FRANZ KAFKA
REŽIE: NATÁLIA DEÁKOVÁ
DIVADLO NA VINOHRADECH PRAHA

Žijíce v nesvobodě rozuměli jsme Kafkovi možná trochu jinak, než on psal. A vrátivše se k nadějím cítíme ho v „v blbé náladě“, která naše pinožení Evropou a světem provází, přesněji. Moc dobře Natália Deáková porozuměla jeho absurditám a zmítání jedince obklopeného tupou poslušností a imaginární mocí. Jejími strůjci i pokusnými králíky jsme my sami, jak to všechno autor popsal v ZÁMKU, a ještě později naléhavěji v PROCESU. A co víc, přesvědčila o své vizi, vycházející už jenom ze zprostředkovaného poznání totality,všechny aktéry vinohradské inscenace. Cesta zeměměřiče K. na zámek, kam byl pozván, a kam nikdy nedošel, to je přece abstrakce jakékoli skupiny u moci. Člověk normální – a moc dobře ho v kontrastu ke všemu ostatnímu na scéně tvoří Jiří Dvořák – po ní netouží. Když už je ale vyzván, snaží dopídit se jejích struktur, neztratit v jejím stínu vlastní identitu. Dřív nebo později ho zavalí nevíra a skepse, cesta zpět je ale již zavalena skálou minulosti… Deáková vyložila Kafku nikoli jako střet s mocenskými praktikami, nýbrž jako necestu jedince od nadějí k zmaru. Takže zase o nás hrají v Divadle na Vinohradech ZÁMEK.

Vánoční dárky z Národního divadla

Vánoční dárky z Národního divadla

Letos už nemusíte hrát divadýlko u stromečku s nechtěnými dárky. Darujte každému jen to, co má rád – mladým alternativní divadlo, rodičům operu, manželce balet, přátelům činohru, dětem a vnoučatům víkendová odpolední představení.  

TIPY DIVADLO 11/10

TIPY DIVADLO 11/10

18. ROČNÍK MEZINÁRODNÍHO FESTIVALU
DIVADLO
PLZEŇ 15. – 23. ZÁŘÍ 2010
JE V ČESKU PŘEFESTIVALOVÁNO?Mezinárodní přehlídka v intencích ročníků předcházejících: Z domova, až na nepřítomné výjimky (PŘÍLIŠ HLUČNÁ SAMOTA brněnského Divadla U stolu, HAMLET ostravské Arény), to nejlepší, co se pozvat dá, ze zahraničí – jen na co jsou peníze. Takže účastníků čím dál méně, a v kvalitě mírně kolísavé.

TIPY DIVADLO 10/10

TIPY DIVADLO 10/10

MACBETH
WILLIAM SHAKESPEARE
REŽIE: JAN MIKULÁŠEK
DIVADLO V DLOUHÉ, PRAHA
Na premiéře MACBETHA Jana Mikuláška nebýt neslušelo se, jakkoli koncem června má být každý kritik v Hradci Králové. Vnuk básníka Oldřicha po znamenitých inscenacích v Ostravě, Brně, Olomouci a jinde na rodné Moravě napekl moc dobré dukátové buchtičky pro přejedené konzumenty vltavské bublaniny. Dalo se čekat, že Mikuláškův vyhraněný básnicko-choreografický režijní styl a divadelní názor do sebe zahleděná Praha spíše zakousne, než skousne. Kdo ale zná režisérovo myšlení už od časů divadla Polárka, přijal jeho MACBETHA jako kontinuální rozvíjení všeho, čím oslňuje, provokuje, uspokojuje. Obrazy jako vystřižené z hrůzyplných pláten Hieronyma Bosche: při vraždě Duncana tváře pokřivené zabořením do skla. Akcent na pohyb, gesto, mimický detail. Repetice. To už není styl, nýbrž sloh. Jedinečný, vyzývavý, nezviklatelný, nepokořitelný, posouvající divadlo k novým horizontům. A MACBETH? Hrůza, děs, zmar! Ta skotská hra. V dokonalém překladu Jiřího Joska. Jan Vondráček v titulní roli drží postavu v temnotě mocichtivého slabocha. Ještě minucióznější přesnost vyzařuje z Kláry Sedláčkové-Oltové v roli Lady Macbeth. Ve vztahu dominantní. To ona přece nastrčí a popožene manžela do odstředivky moci.
 

TIPY DIVADLO 9/10

TIPY DIVADLO 9/10

VERNISÁŽ (1975) & PĚT TET (2010)
VÁCLAV HAVEL
REŽIE: VLADIMÍR MORÁVEK
HUSA NA PROVÁZKU BRNO & KLICPEROVO DIVADLO HRADEC KRÁLOVÉ

Zvláštní hnutí mysli provází čecháčky ve vztahu k Havlovi. Zatímco svět ho stále obdivuje, u nás nad ním kdekdo ohrnuje raťafák. Tomu se vytrvale zpěčuje Vladimír Morávek. Nejprve inscenací CIRKUS HAVEL, což byl zvláštní a provokativní kompilát ze špalíčku Havlových dramat a součást Morávkova volného cyklu PERVERZE V ČECHÁCH v Huse na provázku. Následovaly exprezidentovy miniatury PRASE a nejnověji znovu originální spojení dávné Havlovy VERNISÁŽE a jeho nového textíku PĚT TET, napsaného pro Husu… a premiérově uvedeného na nepříliš vyvedeném brněnském festivalu DIVADELNÍ SVĚT. Mnohem úspěšněji pak ve spolupráci s hradeckým Klicperovým divadlem na tamním Havlově dvorečku coby součást mnohem slavnějšího, ale přesto existenčně zápasícího DIVADLA EVROPSKÝCH REGIONŮ. Hrát se ta krásná bláznivina bude i po prázdninách. Bodejť by Havel i Morávek s Petrem Oslzlým nedráždili! VERNISÁŽ je o normalizačním establishmentu kupícím hovniválí kuličky bez ohledu na morálnost žití, a upřímně se podivujícím Bedřichovi, který kvůli intelektuálním ideálům a zatvrzelosti tře bídu s nouzí při nádenické práci. O téže společenské vrstvě v každém režimu prosperujících, nyní pro změnu úspěšně podnikajících, je PĚT TET. Všechno si pořídili šikovností… Zase se hodně podivují. Vaňkovi, kterého trápí blbá nálada a pochyby shrnuté do závěrečné Havlovy věty: „Někdy si myslím, že to všechno bylo zbytečné.“
 

TIPY DIVADLO 6/10

PORNOHVĚZDY
TOMÁŠ KOLEČKO, TOMÁŠ SVOBODA, PETR WAJSAR
REŽIE: TOMÁŠ SVOBODA
ROXY / NoD PRAHA
Vodovod netěsní, kape to, díru je třeba utěsnit… Instalatér a zákaznice…To jsou PORNOHVĚZDY „v tom hašišovém doupěti“ – v Roxy v Dlouhé! Vysoko přesáhly mnohé, co se u nás dosud na jevišti objevilo. Prvoplánoví diváci a mravnostní policie se dočkají i mydlení hlava nehlava, díra nedíra. Pěkně v tempu a rytmu, jak to známe z filmové produkce neobeznámené s významem slova estetika. Od prvního songu stojí ale zato se zaposlouchat. Texty jsou inteligentní, lexikálně bohaté, přesně vázané a plné obrazů překonávajících veršodrbání v přemnožených pražských muzikálových produkcích. Hudba odráží popík, tvrdý rock, hip-hop, folk, vlnu protestsongů, ale i budovatelskou éru, politickou píseň, PYŠNOU PRINCEZNU, PRODANOU NEVĚSTU… Celek je vzácně originální, jedinečný. Za provokací uslintanou a pokleslou pornoerotikou mění se příběh v reflexi našich životů od šedesátých let. Autoři se nebáli ani sebeironických osobních bilancí. Znamenitě postihli rozdíly mezi sny o umění a realitou kultury v žumpě trhu. Zbylo ještě dost prostoru na sarkasmy namířené k velkohubým muzikálovým až lyrikálovým propadákům. Na PORNOHVĚZDÁCH zkrátka neusnete. V nominacích na Cenu Alfreda Radoka za Wajsarovu hudbu vystoupaly až na druhou příčku.
 

TIPY DIVADLO 5/10

TIPY DIVADLO 5/10

DIVOKÁ KACHNA
HENRIK IBSEN
REŽIE: JAN MIKULÁŠEK
DIVADLO PETRA BEZRUČE OSTRAVA
Ibsenova DIVOKÁ KACHNA v režii Jana Mikuláška v Divadle Petra Bezruče dopovídá, proč je tato ostravská scéna už nejméně tři léta u nás bezkonkurenčně nejlepším divadlem. Mikulášek po dědovi – básníkovi Oldřichovi a po občasném vychovateli Janu Skácelovi zdědil nevyčerpatelnou básnickou imaginaci. Jeho DIVOKÁ KACHNA, to je stejně jako ONĚGIN nebo 1984 – záměrně připomínám protiklady – dokonalý inscenační tvar, vrchol režijní a herecké stylizace. Divákovi předkládá potemnělý příběh naplněný bolestmi a křivdami, v jejichž stínu jedni stoupají vzhůru, ale s ušpiněnýma rukama, a druzí klesají bez šance napravit zmarněné životy. Pták v kleci, to je výmluvný symbol ujařmenosti. Podobně jako Ibsenova Heda Gablerová nebo Čechovovi hrdinové řeší se rozbolavělost výstřelem. Září barevně expresivní výtvarné pojetí scény a kostýmů Marka Cpína. A Tereza Vilišová, zajíkavá, jako strunka přepjatá Hedvika v soukolí rodinných vztahů a osudového prokletí. Vše s výmluvně tesknými židovskými motivy. Bezruči posouvají české divadelnictví o skok dopředu.
 

TIPY DIVADLO 4/10

TIPY DIVADLO 4/10

ORESTEIA I (AGAMEMNÓN)
AISCHYLOS
REŽIE: FRANTIŠEK DERFLER
DIVADLO U STOLU BRNO

Divadlo U stolu, komorní scéna Centra experimentálního divadla v Domě pánů z Fanalu, přináší jednu událost za druhou. Nejinak i v případě Aischylovy ORESTEII I (AGAMEMNÓN) v režii Františka Derflera. Zve „ke stolu“ jen herecké špičky. Brno už je mu ale těsné, a tak dokazuje, jaké osobnosti jsou třeba ve Zlíně. V čase informačních explozí je trestuhodné, že to ví v moravské metropoli málokdo, a v Praze nikdo. A tak vedle Jana Mazáka, Ladislava Koláře, Viktora Skály a dalších září v ORESTEII Zlíňanky Helena Čermáková (Klytaiméstra) a čaromocná Petra Hřebíčková (Kassandra). Ta je ovšem zrovna na cestě do Prahy, do Dejvického divadla (snů), kde se zabydluje ve fantastickém scénickém přepisu Kaurismäkiho filmu MUŽ BEZ MINULOSTI Miroslava Krobota… Málem jsem zapomněl: na plošince maskou zakrytý sedí a hudební doprovod tvoří Persona – Zdeněk Kluka. Nejstatečnějším kouskem stárnoucího rockera je zdolávání strmého žebříku na děkovačku. Uhrančivá inscenace. Vítěz z Troje Agamemnón začal tažení do války obětováním dcery Ífigeneie. Sám je po návratu zavražděn i se svou kořistí, věštkyní Kassandrou, a to sekerou Klytaiméstry. Moci se ujímá Aigisthos a je zaděláno na nové rodové tragédie…
 

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/10

XANTYPA Číslo 03/10

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 09/2019

XANTYPA XANTYPA 09/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne