Kristina Dufková varuje:

Neusněte na hrobě!

Holčička Miroslava na hrobě usnula a pak měla trable se sháněním první slzy mrtvého… Ale k něčemu celé to hřbitovní dobrodružství Miroslavy a Kristiny přece jen bylo. Vyneslo jim v roce 2009 na třeboňském ANIfestu Cenu poroty za nejlepší český animovaný film. A on taky nejlepší je! Budete se u něj smát, občas vám u něj kapku zatrne, a budete si klást otázku: Líbí se mi na hřbitově nebo ne? Ať už se k ní postavíte jakkoli, stejně se budete muset jednou rozhodnout…České animované filmy se v kinech příliš často neobjevují a mohlo by se zdát, že nejsou naším šálkem čaje. Ale to je klam, my Češi máme lásku k animovaným filmům zakódovanou přímo v genech. Každé dítě dostává od narození svou každodenní sedmiminutovou dávku animované pohádky v podobě televizního Večerníčku. Okupuje si nás plejáda příběhů, postaviček, hrdinů…
 

Jak tak některé Večerníčky znova a znova pouštím svým dětem, řekla bych, že mým neoblíbenějším hrdinou je zřejmě maxipes Fík. Nejen kvůli vtipným příběhům, ale i kvůli výtvarné stránce. Při těch věčných domácích reprízách jsem ovšem přišla na zajímavou věc. Dnešní děti, které mají možnost pouštět si večerníčky pořád dokola, v nich vidí mnohem víc věcí, než jsem v nich viděla a objevila já, která neměla tu možnost sáhnout pro DVD a dát si Macha a Šebestovou po sedmadvacáté. Například u téhle dvojice s utrženým sluchátkem jsem teprve s dětmi zjistila, jak jsou ty příběhy propojené. Tu návaznost mezi jednotlivými díly si z dětství vůbec nepamatuju. Děti mi dnes ukazují i v těch nejznámějších příbězích detaily, o kterých já vůbec nevím. Mají zkrátka „nakoukáno“. Právě teď se s Bertou a Tondou často díváme na příběhy dvou medvědů „Pane, pojďte si hrát“. Ty máme hodně rádi. Ale já měla tyhle filmy ráda i jako malá. Jsou zkrátka hezké.

Co přivedlo mezi „oživovatele“ kreslených nebo z papíru vystřižených postav a dějů vás?

Úplná náhoda. Po základní škole jsem šla na přírodovědnou větev gymplu. Ale místo toho, abych maturovala z chemie nebo fyziky, jak by se slušelo, jsem si jako maturitní předměty prosadila výtvarnou výchovu a dějiny umění. Když jsem pak po gymplu hledala co dál a hlásila se na ilustraci a jiné výtvarné obory, přišla moje kamarádka s tím, že bychom mohly jít studovat mimo Prahu. Chtěla dělat režii, a tak našla vyšší odbornou školu filmovou v Písku. A přiměla mě k tomu, abych se tam přihlásila na animaci, která má blízko ke kreslení. Kamarádka se nakonec rozhodla jinak, a tak jsem šla do Písku sama. A brzo jsem zjistila, že to je pro mě ta správná, jasná cesta. Že chci dělat právě tohle. Animace se mi zalíbila a po dvou píseckých letech jsem v ní chtěla pokračovat na vysoké škole. Hlásila jsem se na animaci na umprum, tedy na Vysokou školou uměleckoprůmyslovou, ale tam jsem se nedostala. A tak jsem změnila taktiku a přihlásila se na tentýž obor na FAMU, kde mě vzali.

Tahle škola a vy jste si maximálně vyhovovaly – dvě ceny Maxim z Famufestu 2005 a 2006 jsou toho důkazem.
 

První Maxim byl za můj bakalářský film „Ze života matek“, který jsem dělala po narození dcery Berty. Na škole nás učili, a jsem za tu radu vděčná, že je nejlepší točit to, co člověk právě prožívá, že je pak výsledek nejvěrohodnější. Já byla v té době na mateřské, takže mi námět přinesl sám život. Celý film jsem malovala na sklo a jeho realizace byla opravdu dlouhá. Berta mezitím povyrostla a obě jsme trávily dny malováním a kreslením, já doma, ona ve školce… Druhého Maxima jsem dostala za „Malé pohádky“ a do třetice jsem možná mohla tuhle cenu získat i za mou lehce hororovou Miroslavu, tedy za film „Usnula jsem“. Ale děti a nová práce na obrech ze Šumavy a taky fakt, že už jsem byla jednou nohou ze školy venku, způsobily, že jsem zapomněla film do soutěže přihlásit.

Děti hrají ve vaší filmové tvorbě velkou roli. Film „Ze života matek“ s humorem mapuje čerstvé mateřské zkušenosti, „Malé pohádky“ (což je popravdě „1 pohádka o drakovi, princi a princezně 3x jinak“) děti přímo kreslily a v úspěšném filmu „Usnula jsem“, kterému říkám báječné rendez-vous života a smrti, je malá holka hlavní hrdinkou…
 

Berta se mi narodila ve druhém ročníku, pak přišel Tonda a škola a práce se mi přirozeně prolínaly s maminkovskými radostmi a starostmi. Téma dítě bylo pro mě přirozené, ale i lákavé a přínosné. Chtěla jsem opravdu vyprávět to, co prožívám. Dnes se mi zdá, že kvalitní tvorba pro děti je u nás opomíjená a to mi přijde škoda. Na pultech je fůra knížek s nevkusnými ilustracemi, v televizi často vídáme opravdu příšerné věci, a to je mi líto.
 

text Pavel Cmíral

Přečtete si v březnové Xantypě!
 

XANTYPA 03/10 - výběr z článků

Lenka Vlasáková

Jednu z nejlepších českých hereček jsem znal dlouho pouze z plátna. Kromě přirozeného půvabu mi byla vždycky sympatická tím, že na sebe neupozorňuje. Chodí nenápadně oblečená, v její mluvě ani gestech nenajdete sebemenší známky afektu. Její kreace, včetně těch epizodních, jsou přitom velmi výrazné. Pak jsme se poznali osobně a příležitostně si povídali o práci, dětech i lecčems dalším. Nedávno mě nadchla ve filmu KAWASAKIHO RŮŽE. Její Lucie se na začátku vyléčí z hrozivých zdravotních problémů. Pak ale zažije několikanásobný šok kvůli svým blízkým…

03. 10

Vážení a milí čtenáři,
křehká Lenka Vlasáková je trojnásobná maminka – kdo by to do ní řek’ – a skvělá herečka. Doma už má jednoho Českého lva za LEU a čerstvě byla nominována na dalšího – za hlavní roli Lucie ve filmu KAWASAKIHO RŮŽE tandemu Hřebejk-Jarchovský. A v kinech ji teď můžete vidět také jako DEŠŤOVOU VÍLU v nové pohádce režiséra Milana Cieslara. Jan Foll si s ní povídal nejen o jejích filmových i divadelních rolích, ale také o výchově dětí, waldorfské škole a partnerském vztahu. V úvodu rozhovoru autor říká, že je mu sympatická, jelikož na sebe neupozorňuje a obléká se nenápadně. V kontrastu s tím jsme Lenku vyfotografovali velmi nápadně, tak, jak ji nikde nepotkáte. Možná se jí takové róby zalíbí, kdo ví…
 

Jánský vršek

Jánský vršek je nevelký, ale malebný kout Prahy, který se rozprostírá na jihozápadním svahu pod Pražským hradem. Nejlépe přístupný je z Nerudovy ulice. Jdete-li z Pohořelce, minete dům U Dvou slunců, kde bydlel Jan Neruda, a za Bretfeldským palácem zahnete doprava a po schodech sestoupíte do míst, kudy neproudí davy turistů a kde se ocitnete v tichém, kouzelném světě.OSADA OBORA
Prameny uvádějí, že již ve 12. století zde bývala osada zvaná Obora u sv. Jana pod Petřínem. Název Obora byl odvozen asi od lesů, které tehdy pokrývaly strahovské a petřínské stráně. Osada se rozkládala od ulice Tržiště až pod Strahovský klášter. Od předhusitské doby k ní patřily domy na jižní straně Nerudovy ulice – od zmiňovaného Bretfeldského paláce směrem k začátku Úvozu. Nejdříve se tu usazovali chudí lidé, ale postupně přicházeli měšťané a výše postavení úředníci.
Malá Strana jako město byla založena roku 1257 králem Přemyslem Otakarem II. Dnešní Malostranské náměstí bylo centrem, uprostřed stál románský kostelík sv. Václava a vedle něj později první radnice.
 

Estébák v poutech posedlosti

Nestává se příliš často, aby během tří měsíců vstoupily do kin hned čtyři filmy se stejnou tematikou. A již vůbec ne, aby v téže době měly na obrazovce České televize na stejné téma premiéru další dva televizní snímky. Právě to se nyní stalo – a tématem, které evidentně pálí nejenom filmaře, není nic menšího nežli naše komunistická minulost.

Sluneční město

Mediální prostor je po okraj přeplněn informacemi o tragédii, která se odehrává v zemi, o níž jsme donedávna stěží věděli, kde se nachází. Přestože zemětřesení zabilo desetitisíce lidí, hlavním problémem Haiti není přírodní katastrofa. O tom jsem se sám loni přesvědčil.„Bělochůůů!“ zakřičel na mě přes ulici tak desetiletý prodavač chlorované balené vody. Bezděčně jsem se otočil za angličtinou. „Bacha, bělochůůů!“ Ukročil jsem stranou přes hnijící odřezky zeleniny. Kyselý pach moči z nezakryté kanalizační strouhy mi zaplnil nos i ústa. Kolem se dunivě provalil obří americký teréňák s logem Spojených národů na kapotě. Příboj zvířeného žlutého prachu zalil ulici. Jsme v centru Port-au-Prince, hlavního města Haiti, zhruba rok před ničivým zemětřesením.
 

Porte-au-Prince, město, které zmizelo z mapy

12. ledna 2010 v 16 hodin 53 minut se obyvatelům haitského Porte-au-Prince roztřásla půda pod nohama. Když se za několik minut země uklidnila, nezbyl z milionového hlavního města takřka kámen na kameni.Zemětřesení o síle 7 stupňů Richterovy škály proměnilo město na západním pobřeží druhého největšího karibského ostrova Hispaniola v hromadu sutin. Co neskolil první ničivý otřes, dokonala série otřesů nižší síly v následujících hodinách; chatrné obytné konstrukce v metropoli jedné z nejchudších zemí světa, kde neexistují stavební normy, se hroutily jako domečky z karet.
 

KOMIKSOVÝ KRÁL SE VRACÍ

Legendární Kája Saudek se konečně dočkal! Závěr loňského roku mu zcela patřil. Smutným faktem však zůstává, že on o tom asi neví, protože v současnosti leží už čtvrtým rokem v kómatu v motolské nemocnici.Vše odstartovala v listopadu výstava KÁJA SAUDEK & 60’s ANEB ZLATÁ ŠEDESÁTÁ KOMIKSOVĚ! v pražském Českém centru; jak je z názvu patrno, věnuje se výtvarníkově tvorbě ze šedesátých let. Právě tato doposud inspirující i fascinující dekáda byla pro něho důležitá. V tomto období začal jako už vyzrálý umělec veřejně publikovat. A „sixties“, které se celosvětově nesly v duchu boření jak politických, tak kulturních bariér a dogmat, otevřely dveře také mnoha domácím umělcům, Káju Saudka nevyjímaje.
 

Libor Krejcar

Libor Krejcar se na výtvarné scéně pohybuje od poloviny osmdesátých let a oceňován je především jako originální sochař, i když v okruhu přátel je znám i jako svébytný básník a hudebník vlastní skupiny The Tamers Of Flowers (Krotitelé květin).
 Dokud se najdou tak umínění a zarputilí umělci, jakým Libor Krejcar je, dokud dokážou vycítit pozvolné mizení hodnot a jsou ochotni se úpadku postavit svým dílem, ještě stále stojí za to neztrácet naději a v tenatech noci hledat krásu.
 

Miloš Horanský

„Tak co s tím uděláme paní MP,“ zeptal se MILOŠ HORANSKÝ na začátku jednoho z našich rozhovorů, které vedeme s kratšími či delšími přestávkami dodnes. A položil na stůl desky s fotografiemi z cyklu snímků Jaroslava Krejčího, které ho zachycují při režírování Bulgakovovy hry ÚTĚK v pražském libeňském divadle.Vypovídají o něm víc, než by vypověděl on sám. Miloš Horanský je divadelní režisér, básník, homo politicus, pedagog. Zkusíme postihnout všechny jeho podoby… i jeho lásku k jazyku.

„Čeština je geniální, komplikovaný jazyk, každé slovo je zvukomalebné,“ začíná sám náš rozhovor.
 

IGOR BLAŽEVIČ

K humanitární činnosti ho přivedla válka v jeho zemi, které chtěl z Prahy nějak pomoci. Dodržováním lidských práv se zabýval patnáct let ve společnosti Člověk v tísni i jako zakladatel a ředitel filmového festivalu JEDEN SVĚT. Teď se ocitl na rozcestí. Igor Blaževič.

RSS - výběr z článků

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Tvrdé rány osudu ho nikdy nešetřily. Ještě v mládí ztratil nejbližšího
kamaráda, který se předávkoval heroinem, později ho poznamenaly špatné vztahy s otcem, leukémie sestry, smrt ženy a dítěte. Není divu, že si získal přívlastek největšího podivína Hollywoodu a mnozí kolegové ho označují doslova jako největší chodící záhadu.

Plasy

Plasy

Plasy, sotva třítisícové městečko v půvabném údolí řeky Střely na severním Plzeňsku, bývaly kdysi centrem kultury a vzdělanosti nejen tohoto regionu. Žádný div. Zdejší cisterciácký klášter se řadil k nejvýznamnějším monastickým komplexům střední Evropy. Teď se naděje, že se podobným centrem znovu stanou, vrací. Ruiny lemující sakrální stavby, jež byly po zašlé slávě bývalého kláštera blízko zániku, totiž v posledních několika letech jako by vstaly z popela. A naplňují se jedinečným obsahem: Národní technické muzeum zde vybudovalo Centrum stavitelského dědictví.

Plavkyně Simona Baumrtová

Plavkyně Simona Baumrtová

Usměvavá skromná blondýnka Simona Baumrtová je tak trochu přírodní úkaz. Má fotografickou paměť, jen tak pro zábavu si dělá doktorát a ráda by se vrátila z letošní olympiády s co nejlepším výsledkem, protože za čtyři roky třeba bude mít rodinu a kariéru naší nejúspěšnější plavkyně jí kromě vzpomínek budou připomínat jen nádherné zážitky a pár cenných kovů.

Herečka Lenka Krobotová

Herečka Lenka Krobotová

Lenka Krobotová. Herečka spjatá s pražským Dejvickým divadlem poutem profesním, přátelským i rodinným. Působí v něm od roku 2000 a z plejády jejích současných rolí připomeňme aspoň Doru v KAFKOVI 24, Evelynu v UCPANÉM SYSTÉMU a dvojroli královny Hermiony a pastýřky Mopsy v ZIMNÍ POHÁDCE, na níž kritika ocenila především intenzivní herectví dejvického souboru. „Zdejší herečtí matadoři doslova září,“ napsal o poslední inscenaci Dejvického divadla na serveru „nadivadlo“ Vladimír Mikulka. Lenka Krobotová je bezpochyby silná osobnost, která má „pořádek“ a „jasno“ v životě i v tvorbě, ale zároveň i spontaneitu, třeba už jen rychlost, jakou mluví, ten proud slov, který není snadné zachytit.

Portrét Kevina Spaceyho

Portrét Kevina Spaceyho

Ve slavném americkém seriálu DŮM Z KARET, který letos pokračuje už čtvrtou řadou, hraje bezskrupulózního politického intrikána. Jeho sebestředný a machiavellisticky vychytralý Frank Underwood vystoupá z pozice vlivného senátora až do úřadu prezidenta USA. „Jde o jednu z nejúžasnějších postav, jaké jsem kdy mohl ztvárnit,“ tvrdí americký herec KEVIN SPACEY, který má pro odhalování temných stránek lidských duší talent od Boha. „Často se mi stane, že se z natáčení vracím do hotelu a přemýšlím, jestli jsme nezašli moc daleko. Ale pak si zapnu zprávy a dojde mi, že možná naopak nejsme dost tvrdí,“ dodává o sarkastickém vyprávění odhalujícím zákulisí vrcholné politiky.

Pražský hrad vzdává poctu Karlu IV.

Pražský hrad vzdává poctu Karlu IV.

U příležitosti 700. výročí narození českého krále a římského císaře Karla IV. připravil Pražský hrad pět výpravných výstav. Všechny mají v názvu slovo koruna a všechny jsou otevřeny denně od 10 do 18 hodin až do 28. září, svátku Karlova předchůdce, oblíbeného světce a patrona českého státu svatého Václava.

Muzikant Martin Valihora

Muzikant Martin Valihora

Kariérou uznávaného bubeníka proplouvá Martin Valihora velmi přirozeně. Už v šestnácti letech hrál v profesionálních hudebních seskupeních rozličných žánrů. Nezlomila ho ani závislost na drogách, s níž se musel poprat. Obhájil své umění i v Americe, kde studoval a účinkoval v klubu Blue Note se špičkovými jazzmany. V Bratislavě založil renomovaný Festival One Day Jazz.

Michaela Gübelová 6/16

Vážení a milí, Marihuana… zhulené mladé lidi jsem poprvé viděla kdysi dávno ve Formanově muzikálu Hair. Dnes je kouření marihuany rozšířené, chce se mi skoro říct běžné, především mezi mladými.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/10

XANTYPA Číslo 03/10

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 09/2019

XANTYPA XANTYPA 09/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne