Katolická církev na Kubě se po letech pronásledování pomalu zvedá z prachu, kam byla režimem vržena, a biskupové opatrně jednají s Raúlem Castrem o větší míře svobody a propuštění politických vězňů. Zatímco chodit pravidelně na mši je v socialistické diktatuře nadále projevem osobní statečnosti, každoroční pouti na sv. Lazara k malému kostelíku ve vesnici El Rincón, asi 30 kilometrů na jih od Havany, se účastní desetitisícové zástupy Kubánců. Kult svatého Lazara je na Kubě srovnatelný s kultem Panny Marie del Cobre, patronky země. Na rozdíl od Bohorodičky ale Lazar v kubánském pojetí patří ke katolickým svatým jen z části. Afrokubánští šamani – santerové – si ho totiž zároveň řadí do panteonu animistických bůžků – orišů –, kteří se kdysi na Kubu dostali spolu s černými otroky z Afriky a dnes se těší opět masové oblibě. Kult svatého Lazara, ochránce nemocných, je tak nejhmatatelnějším projevem synkreze křesťanství a africké santerie na ostrově socialismu a míru.

Extáze, veselí i socialismus
Na svátek svatého Lazara se sjíždějí obrovské davy poutníků z celé Kuby do Santiaga de la Vegas, městečka nedaleko od Havany, a míří dále pěšky do nedalekého El Rincónu. Pěšky možná není úplně správné vyjádření: mnozí se plazí po zemi nebo „jdou“ po kolenou. K nohám mají Lazarovi následovníci řetězy nebo provazy připoutané tvárnice, kameny a krabice s nejrůznějšími předměty a obětními dary. Válí se v prachu, modlí a zpívají křesťanské písně nebo vyluzují obtížně srozumitelné zvuky. Mezi flagelanty, kteří takto urazí i několik stovek metrů, najdeme lidi staré i mladé, muže a ženy, mulaty, bílé i černé obyvatele ostrova. Zdraví lidé se proplétají mezi prosebníky s nejrůznějším postižením. Doprovází je příbuzní a přátelé, kteří je povzbuzují nebo jim palmovými větvemi symbolicky i z celkem praktických důvodů umetají cestu. Poutníci, upadající postupně do náboženského vytržení, prosí svatého Lazara o ochranu před nemocemi a bídou pro sebe nebo pro své blízké, nebo mu naopak děkují za uzdravení.
U kostela, podél cesty a na verandách jednopatrových vesnických domků prodávají stánkaři nejrůznější cetky, sádrové figurky sv. Lazara a občerstvení z nekvalitních výrobků, které jsou na Kubě na volném trhu dostupné a povolené ke stánkovému prodeji: například vepřové v unifikované kubánské housce bez chuti, chemicky vyráběné přeslazené sirupy, mastné placky s protlakem a trochou sýru označované eufemisticky jako pizza. A všudypřítomný rum: ať už ten tradiční a velmi dobrý (Havana Club, La Cubita, Don Diego) nebo podomácku načerno pálený, kterému Kubánci přezdívají chispa de tren, tedy „jiskra od vlaku“, protože pálí v krku i v žaludku, jako by vám tam brzdila lokomotiva.

Doutník v kostele
Pro požehnání do kostela, který stojí v El Rincónu hned v sousedství starého leprosária, přicházejí prosebníci většinou zcela vyčerpaní, odření a pokrytí prachem. Někteří z nich dokonce v transu. Jsou i tací, kteří se nejprve zastaví před svatostánkem u některého ze šamanů, jimž se na Kubě říká babalaové. Než jim požehná katolický kněz, prosí o totéž i babaláa, který používá namísto liturgických předmětů korálky, želví krunýře, zvonce, palmové větve, španělské kastaněty, skořápky kokosu, hliněné hlavičky zdobené malými mušlemi, vonné tyčinky z Číny a mnoho dalších magických pomůcek. Babaláo pak čaruje a zpívá jorubsky s příměsí španělštiny magické „Babalú Ajé, letosa Babá, sanlao ibá, eloni Agronigá, čakuaná iba eloni“.
Ministranti v kostele pak mají s „rozdováděnými“ poutníky, kteří se nezřídka posilují i bílým rumem a kouří ve svatostánku doutníky, což je tento den výjimečně povoleno, plné ruce práce.
Na specifický charakter poutě si církev nakonec zvykla. Odhánět věřící, kteří občas navštíví i nějakého šamana – santera, což je na ostrově zejména mezi černými obyvateli zcela běžné, si s trochou nadsázky řečeno, nemůžou faráři na komunistické Kubě dovolit. Už takhle mají svých starostí dost.
K určitému uvolnění v náboženské oblasti došlo totiž až na samém konci devadesátých let 20. století po návštěvě papeže Jana Pavla II. Do té doby byli věřící i katolická církev nevybíravými metodami zatlačováni na samotný okraj společnosti.
Zejména v sedmdesátých letech 20. století byli pronásledováni i vyznavači santerie, kteří jaksi nezapadali do Che Guevarovy vize „nového“, tedy komunistického člověka. Jejich emocemi nabité bubnové slavnosti byly dlouho zakázané a ve větší míře se vrátily do veřejného života, stejně jako každoroční pouť ke svatému Lazarovi, až právě v devadesátých letech minulého století. Od těch dob se těší čím dál větší oblibě a nakonec i jisté toleranci komunistického aparátu.

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě......