Prosinec 2010
Slunce vstupuje do znamení Střelce 22. prosince v 11.17 SEČ a setrvá v něm do 22. 12. 00.39 hod. Začátek měsíce může být dobrodružný, poněvadž se zastaví Uran. Nepokoušejte techniku a počítejte s vyšší dopravní nehodovostí. Uranova stacionarita rovněž nahrává palácovým převratům. Máte-li koho svrhnout, chutě do toho! Kromě prvního týdne je třeba zvýšené opatrnosti 14., 18., 20. a 27. 12. Pro jednotlivá znamení přinášíme jako obvykle pár konkrétních rad:

Petr Nikl, Play
Výstavní síň Mánes, Praha
4. 11. 2010 – 31. 1 2011
Všeobecně známý a oblíbený multimediální umělec Petr Nikl spolu s jednačtyřiceti umělci z Česka, Slovenska, USA a Švýcarska vyzývá prostřednictvím projektu PLAY diváky, aby se zapojili do hry a vnímali umělecká díla jako interaktivní. V Mánesu se návštěvníci mohou exponátů dotýkat, zahrát si na hudební nástroje, ale také se účastnit procesu tvorby tím, že se zapojí do vytváření tzv. Krystalízy, kdy je z různých předmětů postupně sestavováno kolektivní dílo. Do spodní části galerie, která byla rozšířena i o prostory tamního klubu, se návštěvníci dostávají tunelem pod simulovaný povrch, kde se ve tmě odehrávají světelné i zvukové akce. Výstava je příspěvkem k tématu komunikace diváka s uměním, které se v dnešní době lidem zdánlivě vzdaluje. Doprovází ji řada zajímavých akcí pro celou rodinu.
 

Na okraj třicátého výročí úmrtí Johna Lennona

Nově vydaná a remasterovaná alba prvního mrtvého „brouka“ v celé šíři dokládají nejen Lennonův nezpochybnitelný talent, ale zároveň jsou jakýmsi „akustickým dokumentem“, nebem a peklem, jímž si John Lennon v 70. letech cik-cak procházel.

OBJEVENÍ NEBE
HARRY MULISCH
přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková
(Odeon, Praha)
Nastanou dlouhé zimní večery, podle průzkumů se nečeká předvánoční nákupní šílenství, takže si mohu dovolit nabídnout k přečtení malý luxus: špalek o 750 stranách, v moderní evropské literatuře věc málokdy vídanou.A hned předem varuji před charakteristikou na záložce, a zejména před vyčerpávajícím doslovem. Harry Mulisch skutečně sleduje linii započatou BOŽSKOU KOMEDIÍ a hlásí se k tradici filosofujících románů Thomase Manna a Roberta Musila, vytváří velké historické kompendium, v němž figuruje napětí mezi bytostmi nebeskými a pozemskými, vystupují figury mytologické i skutečné postavy historické – na místech pro naši civilizaci zásadních, ale přitom jde o román s posláním veskrze současným. Způsob vyprávění činí z knihy román ryze moderní. Ostatně základní děj se odehrává v době, kterou ještě pamatujeme – od konce šedesátých let do roku 1985. A také není pro nás bez zajímavosti, že jak Musil, tak Mulisch mají kořeny v severních Čechách, autorův otec pochází z Jablonce, a v rodině se mluvilo německy. Německo osobitostí filosofického ducha a kultury, a také blízkostí a fatálním politickým vlivem nejenom na naše životy v minulém století, hraje významnou roli, ač jde o román nizozemský. O to je nám Mulisch bližší. Náročnost velkých témat vyvažuje živost postav, jejich příběhů i rychle plynoucích disputací dvou hlavních protikladných hrdinů, jazykovědce Onna a astronoma Maxe, které bezpečně udržují čtenářskou pozornost. Obsah stručně nevyjádřitelný nechávám čtenářům. Jenom to prozradím, že Harry Mulisch pro naši civilizaci nedohlédá radostných zítřků.
 

Orchestr Berg
Praha, ARTminus, 6. 12. 2010
Švýcarský skladatel Arthur Honegger (1892 – 1955) býval v Československu milován. Dnes jeho díla u nás často neslyšíme. Chvályhodný je proto počin orchestru Berg, který uvede původní komorní verzi scénického oratoria KRÁL DAVID. Režisérskou podobu mu dá SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský), příběh rozezní vypravěč Vladimír Javorský, sólisté Jitka Burgetová a Tomáš Kořínek a sbor Martinů Voices. Šéfdirigent Peter Vrábel nastudoval i TEHILIM, novinku, kterou si orchestr Berg objednal u brněnského skladatele Víta Zouhara. Skladbu napsal pro Jana Mikuška tak, aby uplatnil obě své umělecké profese – je kontratenorista a hraje na cimbál. TEHILIM zazní ve světové premiéře. Atmosféru koncertu dodá i podzemní amfiteátr ARTminus v suterénu Veletržního paláce, v němž se bude konat

WALL STREET: PENÍZE NIKDY NESPÍ
USA – 2010
Režie: Oliver Stone
Někdejší známý bouřlivák a levičák ve svém opusu vcelku přesně pojmenovává příčiny globální ekonomické krize, spuštěné v roce 2008 ve Spojených státech. Podobně uspěl už před třiadvaceti lety ve snímku Wall Street, v němž uvedl na plátno postavu finančního spekulanta Gordona Gekka (oscarový Michael Douglas), tvrdícího, že chamtivost je pozitivní vlastnost. V novém filmu je stárnoucí Gekko bohatší o zkušenost z kriminálu. Vydá knihu s názvem JE CHAMTIVOST DOBRO?. Změnil názor, když včas pochopil, k čemu nenažranost bankovních manažerů a potažmo celé konzumní společnosti povede. Nebyl by to však on, kdyby se toho nepokusil využít i za cenu podrazu na jediných blízkých lidech, kteří mu zbyli… Společenské problémy jsou (stejně jako v prvním filmu) v symbióze se vztahovým melodramatem, v němž je dominantní vztah zkušeného muže a zapáleného entuziasty. Tím druhým je špičkový analytik zavedené banky Jake Moore (Shia LaBoeuf), který s Gekkem uzavře dohodu: finanční expert mu pomůže k pomstě na žralokovi z konkurenční firmy a on ho zato sblíží s jeho dcerou Winnií (Carey Mulligan), kterou si chce vzít a která s otcem přerušila styky. Snímek, ozvláštněný formálními postupy a snadno čitelnou symbolikou, je vlastně mimo jiné i populární ekonomií pro každého.
 

ZÁMEK
FRANZ KAFKA
REŽIE: NATÁLIA DEÁKOVÁ
DIVADLO NA VINOHRADECH PRAHA
Žijíce v nesvobodě rozuměli jsme Kafkovi možná trochu jinak, než on psal. A vrátivše se k nadějím cítíme ho v „v blbé náladě“, která naše pinožení Evropou a světem provází, přesněji. Moc dobře Natália Deáková porozuměla jeho absurditám a zmítání jedince obklopeného tupou poslušností a imaginární mocí. Jejími strůjci i pokusnými králíky jsme my sami, jak to všechno autor popsal v ZÁMKU, a ještě později naléhavěji v PROCESU. A co víc, přesvědčila o své vizi, vycházející už jenom ze zprostředkovaného poznání totality,všechny aktéry vinohradské inscenace. Cesta zeměměřiče K. na zámek, kam byl pozván, a kam nikdy nedošel, to je přece abstrakce jakékoli skupiny u moci. Člověk normální – a moc dobře ho v kontrastu ke všemu ostatnímu na scéně tvoří Jiří Dvořák – po ní netouží. Když už je ale vyzván, snaží dopídit se jejích struktur, neztratit v jejím stínu vlastní identitu. Dřív nebo později ho zavalí nevíra a skepse, cesta zpět je ale již zavalena skálou minulosti… Deáková vyložila Kafku nikoli jako střet s mocenskými praktikami, nýbrž jako necestu jedince od nadějí k zmaru. Takže zase o nás hrají v Divadle na Vinohradech ZÁMEK.

Její texty jako by byly opakem toho, jak působí. Racionální, ostrá, někdy neústupná. V textech ale básnivá, vřelá, jemná, bolavá i osudově šťastná. Obojí je ona. Básnířka, textařka, která si ve své uzavřenosti našla písně, aby mohla vyjádřit, co cítí, co prožila, co postrádá. „Co mám, to dám a stejně je to málo, lásko má“ nebo „mě zebe i nebe, když studí mě tvoje oči, temně je ve mně, svět nudí mě, že se točí“ a „co je na střepy, už se neslepí, ptáčku půlnoční, jen křič, balík zázraků spadl z oblaků, jenže mu ublížil snad, ten volný pád, to mám tak ráda…“

Když se rodiče Miroslava Dvorského vzali, nejspíš musel být na světě nutný nedostatek pořádných operních pěvců. Něco s tím budeme muset udělat, řekl si Stvořitel. Operních domů máme jak naseto, publikum natěšené… a tak se zadíval dolů, oknem nahlédl ke Dvorským, zanotoval operní potpourri, a aby svůj božský úmysl hned neprozradil, nejdřív se mamince a tátovi narodil budoucí ekonom Vendelín. Ale po něm už přicházeli na svět tenor Peter, dvojčata tenoři Jaroslav a Miroslav a do pětice všeho štěstí baryton Pavol.