HISTORIE V RODINĚ
Jeden z vašich dialogů se Zdeňkem Neubauerem nese název KAM SE DĚJÍ ČASY. Kam se poděly vaše osobní časy ve vztahu k velkým dějinám?
Časy se normálně nedějí, spíše dějiny se dějí. Běžně ovšem používáme frázi „kde jsou ty časy“, takže něco na tom asi je. Náš život není kontinuální běh, ale tvoří jej izolované záběry. Některé si pamatuji dobře, některé špatně, ale vím, že byly. A některé se úplně ztratily. Někam se poděly. Přitom neplatí, že čím je vzpomínka starší, tím je vybledlejší. Naopak, někdy jsou záběry z mládí daleko ostřejší, třebaže deformované. I deformace ale patří k věci, právě to je čas života.
Stane se vám, že někdo vzpomíná na nějakou společnou epizodu, a vy už ji v paměti vůbec nemáte?
Každý z nás má svou individuální paměť, a proto i jiné panoráma života. Když se ta osobní panoramata někde protnou, záleží na tom, jak byla určitá epizoda významná, jaký měla pro každého z účastníků smysl. I někdejší banalita může nabýt obrovské váhy.
A co převraty, ekonomické katastrofy, války, kdy člověk často teprve se zpožděním začne evidovat jejich ryze osobní následky?
Takovou velkou historickou událostí byla mnichovská dohoda, ale to mně bylo osmnáct dní… Než jsem přišel na svět, chodila prý maminka na procházky, poslouchala hudbu, snažila se být v maximální pohodě a možná ani nevnímala, co se děje kolem. I když můj dědeček, matčin otec Hugo Vavrečka, byl právě v této době ministrem; stylizoval tehdy i nějakou řeč k národu, takže historie byla vždycky takříkajíc v rodině.
Konec války už musel být pro skoro sedmiletého kluka zážitkem…
Válka mě, malého kloučka, celkem bavila. Pobývali jsme hodně na Havlově, našem moravském venkovském sídle, a styk se světem se odehrával přes rádio. Pak kolem spěšně ustupovali Němci a nechávali za sebou střelivo do kanonů a další výzbroj. Po nich přišli Rusové, já měl zrovna průjem a jeden z nich, prý lékař, mi doporučil rozvařené švestky… Matka namalovala vlajky spojeneckých zemí, vyvěsila je na Havlově a tím nám zprostředkovala dech událostí. Jejich významu jsme samozřejmě s bratrem ještě nemohli rozumět.
BAKANÝ KOMUNISTI
Bavili se o politické situaci rodiče a prarodiče?
Samozřejmě, i když otec pobýval často v Praze, zatímco my jsme až do roku 1947 setrvávali na Havlově. Náš pražský dům byl totiž poškozen při náletu, takže jsme na venkově zůstávali i přes zimu. Pro mě to byla nejkrásnější léta mého života. První politický zážitek byly blížící se volby: komunisti měli jedničku a byli zlí, bakaný, národní socialisti měli čtyřku a byli hodný. Když jsem šel po ulici, měl jsem ze čtyřek radost a jedničky mě zlobily, což mi možná zůstalo dodnes.
Únor 1948 vás zastihl skoro desetiletého…
Už jsem nabíral rozum, ale děti obecně berou věci na lehkou váhu. Některých věcí jsem si ale nemohl nevšimnout – například že byl otec hned v roce 1949 na tři měsíce zavřen. Sice se to před námi bagatelizovalo, a když k nám přišli v noci dělat domovní prohlídku, matka jim dokonce zakázala mě probudit. Zato ale hned běželi na balkon, protože z ulice viděli spuštěný můj provázek se závažím, se kterým jsem si odpoledne hrál, a oni ho pokládali za nějakou anténu. Svůj politický postoj, že komunisti jsou bakaný, jsem pak při nějakém průvodu vyjadřoval tím, že jsem se snažil cedulí s názvem naší školy zakrýt transparent Děkujeme komunistům za jednotnou školu.
A kdy poprvé jste si uvědomil, že nový režim začíná zasahovat už přímo do vašeho života?
Trápit jsem se začal, když jsem chtěl jít na střední školu. Měl jsem samé jedničky, ředitel si ale pozval rodiče a vyložil jim, že člověk z takové buržoazní rodiny na školu nemůže. Nabídli mi místo kotláře, měl jsem taky možnost jít do učení na kuchaře nebo na jemného mechanika. Kuchařství jsem se zalekl, vyučil jsem se raději jemným mechanikem a byl jím až do 60. let. Zároveň mi matka doslova vybrečela možnost chodit na večerní střední školu, nejdřív rok tajně, teprve potom mě oficiálně zapsali.
Co vás pak odtud přivedlo ke studiu oboru automatizace?
Všechno má plynulou souvislost, i tematickou, i když to tak nevypadá. Jako jemný mechanik jsem opravoval elektrotechnické přístroje. Setkal jsem se tak s fyzikou, líbilo se mi, jak všechna ta kolečka k sobě pasují a jak jednoduchou má ten svět strukturu. Postupně jsem dělal složitější věci, až jsem se dostal k elektrotechnice. Ale o vysoké škole jsem si mohl nechat jen zdát, ani mě nepustili ke zkouškám. Až někdy v roce 1961 prohlásil šéf partaje podniku Elektrosignál, kde jsem dělal, jmenoval se Faltejsek: „Já jsem starej předválečnej bolševik, a já se na tohle nemůžu koukat.“ Jeli jsme na techniku, on šel za kádrovákem, asi hodinu do něj hučel, a skutečně mi vyjednal studium, zase jen večerní.
Tedy další léta zaměstnání přes den a učení v noci…
Dokonce jsem denně dojížděl do práce vlakem, ale když je člověk mladý… A protože jsem vždycky inklinoval k teorii a méně konkrétním věcem, zaměřil jsem se na počítače, které tehdy byly podoborem automatizace. Skončil jsem v roce 1966, rok na to jsem se stal řádným aspirantem.
V JIŘÍKOVĚ VIDĚNÍ
I pro vás se tedy situace v 60. letech otočila…
Řekl bych spíš, že se otáčela k lepšímu pozvolna. Můj buržoazní původ začal být passé, vzal si mě k sobě Jiří Štěpán Haškovec, sám více méně odchovanec Antonína Svobody, který byl do své emigrace v roce 1964 ředitelem Ústavu matematických strojů ČSAV. Najednou jako bych měl po všech těch letech trvalou dovolenou.
Jak na změnu reagovali rodiče, kteří si možná vyčítali, jak vám nechtěně zkomplikovali život? Věřili, že už je to natrvalo?
Zejména matka tu dobu velmi prožívala, taky proto, že bratr Václav se mezitím stal slavným dramatikem. Ale jak to brali, si už těžko dovedu vybavit. Za dlouhá léta totality si na ni lidé téměř zvykli a každé drobné zlepšení se přijímalo velmi optimisticky. Pokud by se to zlepšovalo dál, ani by bývalo nevadilo, že jsou u moci komunisti. Nálada na nějakou revoluci rozhodně nebyla a tento obecný pocit trval až do srpnové invaze. I do mě tehdy vjela jakási energie, a jak dnes nerad koresponduji, obeslal jsem v roce 1968 dvacet sedm amerických univerzit s žádostí o doktorská studia. Ozvaly se tři, já si vybral Berkeley a odjel tam v dubnu 1969, těsně před nástupem Husáka k moci. Synáček na americké univerzitě, to byl matčin ideál.
S jakou náladou jste odjížděl? V zemi už byla cizí vojska, ale naděje trvala ještě skoro celý rok…
Já sám jsem byl až chorobným optimistou. Svou naději jsem stavěl na solidárním a férovém chování lidí těsně po srpnu 1968. Myslel jsem, že ať si tady vládne kdokoli, třeba ďábel, přičichli všichni už natolik ke svobodě, že totalita se nemůže vrátit.
To tedy musel být pěkný šok, když jste pobyt v USA završil…
Vrátil jsem se koncem roku 1971, čímž jsem se vyhnul všelijakým těm prověrkám, ale šok to byl. Leckdo se mě pak ptal, proč jsem v Americe nezůstal. Z domova ale politickými informacemi dost šetřili a já navíc neměl moc času se tím zabývat. Zprvu jsem tam byl jak v Jiříkově vidění – tomu dnes asi sotva kdo porozumí, co to znamenalo, dostat se po tolika letech uzavřenosti před světem rovnou za oceán a na jednu z nejlepších světových univerzit.
Jak jste se vyrovnal s rozdílem ve stavu svého oboru u nás a v USA?
Mým zájmem byla teorie počítačů, automatizace. V Americe jsem dělal teoretickou počítačovou vědu, to je spíš matematika. Stav našeho poznání byl tak deset let za Západem, což pokračovalo i v sedmdesátých a osmdesátých letech. V počítačích šlo o zpoždění možná třiceti let. Přitom kdysi, zkraje padesátých let jsme měli díky Antonínu Svobodovi takový náskok, že bychom se mohli stát světovou počítačovou velmocí – kdyby mu výzkum samočinných počítačů komunisti neznemožnili.
TO JE MOJE ZEMĚ
Emigrace by vám umožnila už trvalý kontakt s nejnovějším vědeckým vývojem a taky by vás ušetřila šikan, kterých jste si užil už od dětství…
Nejsem typ světoběžníka, vždycky jsem se například bál stěhování. Nejhorší pro mě ani tak nebylo, že jsem nemohl normálně studovat, jako když jsme v roce 1952 dostali v rámci akce B vystěhovací dekret z Prahy. Naštěstí pro mě z toho pak sešlo, jsem prostě usedlý typ. Proto se mi nechtělo ani do emigrace. Kromě toho jsem viděl na Češích, kteří v Americe už žili, že zůstat tam a být spokojený znamená srovnávat se neustále s tím, kdo je kulturně jinde, tady. Možná ale už fabuluji, tehdy jsem hlavně říkal, proč bych tu měl uvolňovat místo nějakým ruským vojákům. To je moje země, já tu mám být, ti vojáci ať odtáhnou. Emigrace znamená vyklizení pozic, i když zdánlivě žádné nejsou. Později se ale ukázalo, že byly – ti, kteří tady přežili, mohli po převratu rychleji nastoupit, zatímco emigranti se dobrého přijetí většinou nedočkali.
Mohl jste poznatky z USA uplatnit doma?
Matematická kybernetika je obor tak trochu imunní vůči politice, takže jsem v něm zprvu mohl dělat dál. Ale musel jsem změnit místo, protože v mém ústavu mezitím vznikla součást, která patřila k vnitru. Vzali mě v ČSAV, začal jsem se zabývat otázkami umělé inteligence, zase jsem se trochu ve svých zájmech posunul, ale přišla Charta 77 a problém mého původu vystřídal problém mého bratra. Já sám jsem Chartu nepodepsal, Václav říkal, že jeden signatář v rodině stačí. Stál jsem jí ale tak blízko, že to bylo stejně jedno. Takže v roce 1979 jsem musel opustit i Akademii a skončil jsem jako domácí programátor v podniku Svazu invalidů Meta. Ve společnosti lidí jako Martin Palouš, Zdeněk Pinc, Zdeněk Neubauer, Filip Topol.
To byla vznešená intelektuální společnost. Na čem jste v Metě mohli pracovat?
Já jsem dělal pro ČKD Polovodiče programovou analýzu simulátoru válcovacích tratí. Byl jsem přitom pánem svého času, takže jsem psal dialogy se Zdeňkem Neubauerem, pořádali jsme domácí semináře, podílel jsem se na vydávání samizdatu, na zahradních slavnostech na Hrádečku, na utajeném natáčení bratrovy hry POKOUŠENÍ na video.
PRAVDA O MINULOSTI
Jak jste vnímal tehdejší strnulé roky?
Dneska kdekdo tvrdí, že předvídal, že nás přepadnou Rusové, stejně jako později, že přijde listopad 1989. Tehdy to ale netušil skoro nikdo. Trošku to souvisí s tím, že člověk se nerad přiznává ke svým omylům. Nejde o to, být dobrej, ale nebýt blbej. Idealismus se nenosí, v jiné barvě to vidíme u bolševiků z padesátých let, kteří pořád nevědí, jestli mají říkat, že byli poctiví komunisti, nebo nepoctiví komunisti.
Zase jsme u času…
Ano, minulé časy si připomínám spíš ze situací kolem sebe než z toho, co se dělo v mé hlavě. Pokud jsem si to nezapsal, už si to nepamatuju. Takže si ani nepamatuju, jestli jsem v osmdesátých letech byl optimista, či nikoli. Co vím ale jistě, že listopad 1989 byl pro mě absolutně nečekaný. Všude kolem padaly přece režimy, a tady nic. Lidé si neuvědomili, že vláda se dá svrhnout. Proto obrovským úspěchem byla už jen její infiltrace našimi zástupci. A následující rychlost změn byla podle mého soudu důsledkem toho, že jsme si je mohli vyzkoušet už v roce 1968. Na co tehdy byl potřeba půlrok, to teď trvalo týden.
Lidská paměť není magnetofonový pásek, liší se od člověka k člověku a s léty podléhá změnám. Jaká je pak pravda o minulosti?
Do Vesmíru jsem zrovna teď napsal úvodník o fabulaci. Člověk má obrovskou schopnost domýšlet a „připovymýšlet“ si věci a věřit jim. Markantní je to u některých neurologických poruch, kdy si člověk dovymýšlí svou vlastní minulost a tím i identitu. Lidské vzpomínky sice neobstojí před tzv. objektivními fakty, na druhé straně jsou ale důležitější, protože vytvářejí atmosféru a ducha doby.
SEBEZÁCHOVNÉ MECHANISMY DUŠE
Jenže už teď pozorujeme, jak je těžké se na základě vzpomínek shodnout jen na obrazu posledních dvaceti let…
V listopadu 1989 jsem upozorňoval na to, že při rychlosti všech změn bude strašně záležet na jejich vzájemné časové souhře. Že v dlouhodobém dějinném běhu má všechno čas se postupně vyladit, teď však hrozí, že něco zůstane pozadu – a já jsem hádal, že to bude lidská mentalita. Svoboda tisku nastala přes noc, pak přišel odchod Rusů, pomaleji už probíhala privatizace i návrat demokracie. Nejpomaleji se však měnila a dodnes mění mentalita lidí, kteří si odvykli mít zodpovědnost za svou vlastní budoucnost. Za komunistů, když se měli špatně, byla to vina režimu. Teď to může být tak trochu jejich vlastní vina. Nezvyk starat se o sebe sama vyvolává nervozitu, a to vede k příklonu k levici. Má se tedy vývoj společnosti řídit pomalostí změn mentality, nebo se má usilovat nejdřív o změnu jí samé? Ale jak?
Když se z výšin své sedmdesátky podíváte na uplynulý čas svého života, jste rád, že jste ho prožil právě v této době?
Na to bych poctivě odpověděl tehdy, kdybych si vyzkoušel život v různých jiných dobách. Takhle můžu jen spekulovat. Ve smyslu negativním si uvědomuji, že jsem hlavní tvůrčí léta života – kolem třicítky, nejvýš čtyřicítky – nemohl využít. Ta Amerika byla jen ochutnáním, jaké by to mohlo být. To je problém celé naší generace: přišli jsme o nejproduktivnější periodu svých životů. Naproti tomu příjemné bylo, že to byl v mém případě pohyb od horšího k lepšímu, kolísavě sice, ale zejména těch posledních dvacet let je něco, o čem se nám přece ani nesnilo. To je metafora – ono se nám snilo, ale nenapadlo nás, že to může být reálné.
Takže se cítíte šťasten?
Štěstí je relativní. Když budu trvale šťastný, poznám to vůbec? Duše má své sebezáchovné mechanismy a také není vyloučeno, že ti navenek nejveselejší jsou nešťastní a naopak. Já jsem spokojen, když se můžu soustředit na práci, nic mě nevyrušuje a když mi to takříkajíc jde, mám nápady. Nešťasten jsem zrovna teď proto, že po letním malování a broušení parket u nás doma mám všechny své papíry v děsném nepořádku.
