VLASTA MATULOVÁ dostala velkolepé dárky, které ji přímo ohromily, ke svým dvaadvacátým narozeninám: angažmá v pražském Národním divadle a titulní roli v melodramatickém filmu MINULOST JANY KOSINOVÉ. Na její talent upozornil vedení „zlaté kapličky“ Zdeněk Štěpánek. Hned si spolu zahráli. Nadšené novicce nezkalil radost ani nepříliš přívětivý název hry – NOČNÍ BĚSI.

Něžnou a půvabnou herečku, nejmladší v souboru Národního divadla, si zamilovali diváci jako Mahulenu, Princeznu Pampelišku, Desdemonu, Haničku (LUCERNA) či Verunku (NAŠI FURIANTI).

Zanedlouho i ona přivítala na naší první scéně přítele, s nímž hrávala již v Brně, Karla Högra. Uvítání vyznělo přímo symbolicky, když ho hned v prvním dějství představení DÁMA A SKŘÍTEK vyzvala: „Prosím, zůstaňte tu s námi.“

Vystupovali společně i ve filmech, a jak naznačuje režisér filmu TURBINA, Otakar Vávra, nedokázali skrýt, že jejich vztah není na rozdíl od vztahu jejich postav platonický, jak požadoval scénář: „Jejich milostná scéna v observatoři je nejpůsobivější, jakou jsem kdy natočil. Dodnes je uhrančivá skrytým citovým napětím.“

V JANU HUSOVI a JANU ŽIŽKOVI představovala královnu Žofii, krále Václava IV. hrál Karel Höger. V budovatelské veselohře VESELÝ SOUBOJ nosila lékařský plášť, ve filmech KRUH a NEDĚLE VE VŠEDNÍ DEN se už přehrála do mateřských rolí.

Prvním z narozených v roce 1918 byl SVATOPLUK BENEŠ, který spatřil světlo světa 24. února. Zajímavé je, že představitel uhlazených mužů – a v našem prostředí výjimečný gentleman – snil po absolvování konzervatoře o kariéře komika. Komických rolí se dočkal na jevišti Městských divadel pražských, v televizi a také před filmovou kamerou. Ve dvoudílné adaptaci OSUDŮ DOBRÉHO VOJÁKA ŠVEJKA představoval nadporučíka Lukáše, s Rudolfem Hrušínským, který hrál titulní postavu, si ještě dříve zaskotačili ve filmu natočeném podle knihy Karla Poláčka HOSTINEC U KAMENNÉHO STOLU.

V prvních letech byl ovšem hojně obsazován do rolí romantických mladíků. Kromě honoráře byl odměněn i tím, že mohl objímat tehdejší největší hvězdy: Natašu Gollovou (POHÁDKA MÁJE), Lídu Baarovou (OHNIVÉ LÉTO), Hanu Vítovou (NOČNÍ MOTÝL) a Adinu Mandlovou (PACIENTKA DOKTORA HEGELA), v jejímž náručí spočinul na nějaký čas i mimo ateliéry.

Když jsem ho před lety vezl na besedu za diváky do Opavy, dlouhá cesta příjemně ubíhala, neboť mi vyprávěl své „intimní paměti“. Škoda, že jsem vázán příslibem mlčení.

FELIX LE BREUX (nar. 5. dubna 1918) byl snad již svým jménem po francouzských předcích předurčen pro role „urozených a výjimečných jedinců, vyznačujících se zjemnělou kultivova­ností, mužů velkého světa, elegánů, ale i salónních komiků a romantických svůdců“.

Na jeho příjemný hlas nemohou zapomenout rozhlasoví posluchači, filmoví diváci si můžou díky televizním reprízám pamětnických filmů vybavovat i hercův vzhled. Často představoval lékaře, ale třeba ve filmu Z MÉHO ŽIVOTA pobuřuje diváky jako divadelní kapelník Maýr, který intrikoval proti Bedřichu Smetanovi. Patrně se smířil s hereckým osudem, že je doživotně nucen ztvárňovat malé role: REVOLUČNÍ ROK 1848 (továrník Port­heim), POSEL ÚSVITU (správce Wimmer), MIKOLÁŠ ALEŠ (Pinkas).

Když už pomalu začal pomýšlet na oslavy padesátky, obdaroval ho režisér Václav Krška velkou titulní rolí v romantické komedii POSLEDNÍ RŮŽE OD CASANOVY. Zestárlý a zmoudřelý svůdce tráví poslední léta svého života jako knihovník na duch­covském zámku a ještě dokáže okouzlit mladou půvabnou šlechtičnu. Jen jediný divák nebyl spokojený – Oldřich Nový, který se domníval, že roli dostane on.

Věřte, nevěřte, ale MARIE MOTLOVÁ (nar. 1. května 1918) si poprvé zahrála ve filmu až jako jednapadesátiletá paní. Ovšem takový debut jí mohly kolegyně oprávněně závidět. Režisér Jaroslav Papoušek ji obsadil do role babi Homolkové v komedii ECCE HOMO HOMOLKA. Pochopitelně, že si zahrála i v dalších dvou dílech volné trilogie: HOGO FOGO HOMOLKA a HOMOLKA A TOBOLKA. Ke slávě jí dopomohla později ještě postava hospodyně Emy pana primáře Sovy ze seriálu NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA.

Jaroslav Papoušek na ni pamatoval i při obsazování svých dalších komedií, o herečku měli zájem i další významní režiséři, mj. Juraj Herz (PETROLEJOVÉ LAMPY) a také Slovák Dušan Hanák (RŮŽOVÉ SNY, JA MILUJEM, TY MILUJEŠ). Poslední roli – snad symbolicky – ztvárnila jen rok před smrtí v komedii svého objevitele nazvané VŠICHNI MUSÍ BÝT V PYŽAMU.

Jen o necelý měsíc později, 29. května 1918, se narodila LUDMILA VOSTRČILOVÁ. Také ona debutovala před kamerou nádhernou rolí, Eržikou, nevěstou koločavského zbojníka Nikoly Šuhaje v přepisu Olbrachtova románu. Zahrála si ještě několik dívčích rolí, později mladých žen a maminek a skončila jako představitelka babiček, například ve filmu DNESKA PŘIŠEL NOVÝ KLUK – v něm byl jejím vnukem Marek Brodský.

Její hlavní domovskou scénou se stalo Divadlo na Vinohradech. V padesátých letech, kdy se jmenovalo Divadlo československé armády, byla zatčena při útěku za hranice jeho významná členka Jiřina Štěp­ničková. Na schůzi se hlasovalo za nejpřísnější potrestání „nepřítelkyně lidu“. Kromě jednoho pracovníka z techniky nezvedli ruce a zachovali se mravně Ludmila Vostrčilová a její manžel, herec Josef Chvalina.

MARTIN RŮŽEK (nar. 23. září 1918) si zadělal na nevraživost diváků už svou první filmovou rolí, Koniášem, ve filmové adaptaci Jiráskova TEMNA. Však také když jednou do poloprázdného kupé, v němž cestoval, přistoupila venkovská stařenka a uviděla ho sedět u okna, zamračila se a raději zůstala stát na chodbičce, protože, jak hlasitě poznamenala, vedle nějakého zlého jezuity by si nesedla.

Herec dál úspěšně vytvářel galerii bídáků, padouchů, alkoholiků, zrádců a jinak všemožně nesympatických mužů. Děti skřípaly zuby, když ho viděly a slyšely v brnění chrastícího krále Kazisvěta (PRINCEZNA SE ZLATOU HVĚZDOU). A co takový ředitel výtvarné akademie, který nespravedlivě vyloučil ze studií Josefa Mánesa (PALETA LÁSKY)!

Kádrově mu pomohl husitský vojevůdce Prokop Holý, řečený Veliký, kterého si zahrál ve filmu SPANILÁ JÍZDA. Přímo sympaťákem je jeho poslední Rožmberk z historické komedie PAN VOK ODCHÁZÍ, kterého představoval po Miloši Kopeckém (ten ho ztělesnil ve filmu SVATBY PANA VOKA).

Jméno pozdějšího slavného herce je pseudonym. Ještě jako Martin Erhard marně usiloval o přijetí na konzervatoř. Při zkouškách mu doporučili, aby raději vystudoval nějakou „civilní“ školu. Na chvíli je poslechl a zapsal se na techniku, aby získal diplom lesního inženýra. Pak si však řekl, proč chodit celý život v jedné, byť slušivé uniformě, když v každé divadelní šatně krásných kostýmů visí několik.

Pouhý týden před vznikem Československé republiky, 21. října 1918, se narodil VÁCLAV VOSKA. Nedostudoval práva, a stal se hercem. Koncem čtyřicátých let byl odvolán na chvíli do Národního divadla, jinak zůstal věrný Městským divadlům pražským. „Nikdy neohromoval diváky vnějšími efekty a patosem. Jeho moderní herectví se vyznačovalo střídmým, mnohdy jakoby neukončeným gestem, trpce rozšířenýma očima a ironickou až skeptickou intonací hlasu.“ Tak herce charakterizoval jeden z kritiků. Jaroslava Adamová zavzpomínala před lety v našem časopise na milovaného kolegu a partnera: „Václav byl inteligentní a vzdělaný. Krásně hrál na klavír. A taky to byl nesmírně pěkný muž, až starosvětsky šarmantní a dvorný ke každé ženě. Vytahoval ze všeho humor. Dobíral si mě – a nejen kvůli výšce: ,To se ti to, trpaslíku, se mnou hraje, když se mi můžeš škrábat po zádech nahoru!‘ Kontrovala jsem mu: ,Máš pravdu, s tebou se mi hraje opravdu dobře a doufám, že se vyškrábu hodně vysoko. Ty buď ovšem rád, že máš partnerku, která je kupodivu menší než ty.‘

Ale vážně: Václav Voska byl příkladným potvrzením pravdy, jak je důležité mít výborného partnera, protože když on šel nahoru, já chytala jeho nápady a snažila se ze všech sil je dostihnout. Někde i trošku předstihnout. Hrát s ním něco, co třeba napsal Oscar Wilde, to byly ťukesy.“

Když se narodil MIROSLAV HORNÍČEK, vlály všude prapory a lid jásal – 10. listopadu stále ještě oslavoval vznik samostatného státu. Dobře vychovaný maturant nejprve oblékal v kanceláři Škodovky klotové rukávy, o tom, že bude hercem, jen potajmu snil. Sen se mu splnil až v době války, kdy byl angažován do plzeňského divadla. Po osvobození přichází do Prahy, nejprve hraje ve Větrníku, pak se stává členem Divadla satiry. Odtud je povolán do Národního divadla, kde vytvořil, jak s oblibou zdůrazňoval, „několik zcela zapomenutelných rolí“. Tam se na něho přišel podívat Jan Werich a odvedl si ho do svého divadla. Odvděčil se i tím, že pro Divadlo estrády a satiry vymyslel nový název – Divadlo ABC.

Ještě dříve se sešel s budoucím šéfem a partnerem v komediální pohádce BYL JEDNOU JEDEN KRÁL. „Já hrál prince Krásného. Ale klidně. Říkal jsem si: když může Miloš Kopecký hrát prince Chytrého?“

V „romanci lásky a životního optimismu“ nazvané NESCHOVÁVEJTE SE, KDYŽ PRŠÍ představoval venkovského faráře Horu, „dospěláckým“ partnerem dětí a psů byl v burlesce pro malé diváky TÁTO, SEŽEŇ ŠTĚNĚ; nejzdařilejší filmovou kreací nad­chnul v moderní faustiádě KAM ČERT NEMŮŽE.

Vstřícnější k němu byla televize. HOVORY H se staly u nás průkopnickou talk show. Po boku Jiřího Sováka exceloval v seriálu BYLI JEDNOU DVA PÍSAŘI, v němž představoval pokornějšího a méně hašteřivého pana Pécucheta. Osud bývá krutý i k dárcům smíchu a dobré nálady. V době, kdy natáčeli ve šťastném rozpoložení celého realizačního týmu sekvence pro tento seriál, tragicky zahynul jediný jeho syn.

JOSEF BEK se stal vánočním dárkem pro své rodiče, kteří už měli dvě dcery. Narodil se 21. prosince 1918. Milovanému synovi však zpočátku nechtěli dovolit jít k divadlu. Proto po absolvování obchodní akademie nastoupil do královéhradecké spořitelny, a úřadoval v ní pět roků. Úspěšně vykonal praktikantské zkoušky a nadřízení z něho měli radost, protože dokázal vykonat až 500 účetních operací za den!

Profesionálním hercem se stal až 15. října 1942 na Hané, když byl přijat do Českého divadla v Olomouci. Podle smlouvy se stal nejen členem činohry, ale i tenorem v operetě s povinností vypomáhat také v opeře. Mimo rámec smlouvy byl obsazen i do baletu. Mezi olomouckými baletkami si našel celoživotní partnerku.

Poprvé se objevil před filmovou kamerou v jubilejním roce 1928. Němý film se jmenuje JMÉNEM JEHO VELIČENSTVA. Natáčelo se v improvizovaném studiu zřízeném v hradecké Sokolovně, kterou spravoval pan Bek; proto, když filmaři potřebovali pro hlavního hrdinu malého syna, byl dodán desetiletý Pepíček.

Až v roce 1947 se dočkal další role – ve filmu SIRÉNA, který jako náš zatím jediný film zvítězil na benátském festivalu. A následovaly další kladné role: Karel Havlíček Borovský ve filmu REVOLUČNÍ ROK 1848, amatérský dirigent Honza Karas (HUDBA Z MARSU), vysloužilý voják Martin Kabát (HRÁTKY S ČERTEM).

To Toník, hrdina filmu natočeného podle autobiografického románu prezidenta Antonína Zápotockého RUDÁ ZÁŘE NAD KLADNEM, se kromě hraní na harmoniku věnoval i třídnímu boji. Traduje se, že soudružce prezidentové se velmi líbil filmový obraz jejího manžela.

Ovšem čeho je moc, toho je příliš. A tak se i Josef Bek proti přídělu kladných hrdinů ohradil: „Divím se, že mi všechny ty role milovníků, hrdinů bez bázně a hany, apoštolů a andělů nezlámaly herecký vaz! Nikdo přece nemá rád, když před ním stojíte s kazatelsky zdviženým prstem. Protože v každém je něco, z čeho by měli čerti radost.“

Ale copak čerti! Důležité je, že z herců – včetně všech připomenutých jubilantů – máme radost my, diváci.