Zámek Chyše najdete na cestě mezi Prahou a Karlovými Vary, třicet pět kilometrů na východ od lázeňského města. Šlechtických sídel má Česká republika snad až nadbytek, přesto vás toto okamžitě překvapí svou čistotou. Nejen stylovou, ale doslova fyzickou. Není tu nic, co by nějakým způsobem rušilo, co by se podbízelo turistům, čemukoliv. Při prohlídce tak přemýšlíte nejen nad dávnou historií, ale zcela jistě vás napadne, že zde nešlo jen o technickou záchranu památky, která byla ještě nedávno téměř v troskách. Je vám zřejmé, že celou tu obnovu dělal někdo s jakousi přesnou myšlenkou či, chcete-li, s láskou.

Fénix z popela

Tím aktérem je Vladimír Lažanský se svou ženou Marcelou. Když jsem ráno snídal v malé kuchyňce a naslouchal jejich vyprávění, změnila se moje závist v obdiv. Uvažoval jsem nad tím, zda bylo, lapidárně řečeno, snazší kdysi zámek postavit, či ho po letech devastace obnovit.

Vlastně jsem zapomněl uvést patřičný titul majitele zámku, který je potomkem jedné větve Lažanských, kteří dlouhou dobu sídlo vlastnili. V těch šlechtických se příliš nevyznám, jisté je, že oba manželé jsou strojní inženýři. „Já mám, i když se mi dostalo primárně technického vzdělání, jako celoživotního koníčka historii. Pokud by vám šlo jen o to splnit si sen bydlet na zámku, tak dnes, pokud máte peníze, není problém si někde něco postavit a stylově si to zařídit. Ale samozřejmě nekoupíte si historii, nekoupíte si ty dvoumetrové gotické zdi. Je to obrovský závazek i pro našeho syna, který vše jednou převezme a bude to muset udržet. To je hlavní důvod, proč tomu věnujeme veškerou energii, veškeré peníze, veškerý um. A veškerou pokoru. Je to závazek k rodovému jménu i má láska k historii obecně, že nemohu být jen spekulantem, kterému jde pouze o komerční zájmy,“ shrnuje Vladimír Lažanský to podstatné, proč se rozhodl stát se „zámeckým pánem“. Není co závidět, té energie bylo skutečně potřeba hodně a asi ještě nějaký čas potrvá, než dojde i na onu bryčku a snídani na stříbře.

Snad je na místě říci alespoň pár vět i k historii zcela novodobé. Po roce 1989 zámek Chyše nepodléhal restituci, o kterou přímí potomci rodu původních majitelů, žijící v cizině, žádali. V červnu roku 1989 byl zámek bezúplatně převeden jedné státní akciové společnosti. Ta zničenou nemovitost, jejíž tržní cena byla nízká, nabídla v roce 1994 ke koupi za 27 milionů korun. Když pro nezájem cena klesla na „pouhých“ dvacet milionů, přihlásil se o dědictví svých vzdálených předků Vladimír Lažanský a se svou ženou zámek koupili. Co bylo předmětem obchodu? Ruina, do které zatékalo, kdysi krásná stavba po léta bezcitně devastovaná. A to měl zámek ještě „štěstí“, nebyla z něho stodola či sýpka, ale nějaký čas sloužil „jen“ jako učiliště a škola v přírodě. Nový majitel získal v bance desetimilionový úvěr, dotaci od státu v rámci Programu záchrany architektonického dědictví ČR. Což ovšem byla jen malá část z celkových nákladů na opravu, které byly při záchraně objektu proinvestovány. „Šly do toho všechny peníze z našeho podnikání. Nebylo to snadné. Kdyby se něco stalo, přišla třeba nemoc, zámek bych neprodal ani za polovinu nákupní ceny a zbyly by mi jen ty dluhy. Ostatně, i jako podnikatel jsem jen člověk z masa a kostí a třikrát jsem málem zbankrotoval. Kdysi k sídlům patřily lesy a polnosti, ty byly tím „výživným dortem“, zámek jen onou třešničkou na jeho vrcholu, kterou bylo třeba živit. Já mám nyní pro tyto účely jen přilehlý pivovar, který jsem s velkými náklady též renovoval,“ dodává pan majitel. Má ovšem ještě něco – podporu své rodiny.

První Vánoce na zámku mě­ly do šlechtické parády ještě dost daleko. Řízky si usmažili na vařiči v provizorní kuchyni. Přesto paní Marcela po svátcích už nechtěla zámek opustit. Neméně nadšený byl i syn Vojtěch. Nyní je z něj šestadvacetiletý právník a nadšení ho v žádném případě neopustilo.

Jak přišly Chyše ke svému jménu

Městečko Chyše je obklopeno mohutnými lesy, loukami a břidlicovými skalami, nedaleko teče romantická říčka Stře­la. Velikostí nepatří mezi giganty, přesto najdete na jeho území množství stavebních památek, poznamenaných ovšem lety devastace. Jsem přesvědčen, že až se ty staré opraví a ty z nedávné doby zbourají, jako ohyzdná tmavá paneláková budova, která se stala ošklivou dominantou náměstí, mohly by být Chyše skutečnou perlou střední Evropy. Ro­man­tické lokality jsou opředeny pověstmi a legendami. Jedna z nich tvrdí, že kdysi dávno, v dobách, kdy měl člověk ještě z přírody respekt, obávali se místní obyvatelé přejít často rozvodněnou řeku Střelu, a tak si stavěli provizorní chýše, ve kterých přečkali dny nepohody a pak se vrátili domů. A jméno Chyše už městečku zůstalo. Když mluvíme o tomto poněkud zvláštním názvu, objevuje se ještě v jedné zajímavé souvislosti. V časech pronásledování Židů museli příslušníci tohoto národa opustit Prahu a vystěhovat se na venkov. Zde přijímali jména oněch lokalit. Tvrdí se, že i příjmení známého pražského publicisty, „zuřivého reportéra“ Egona Erwina Kische, vzniklo fonetickým převedením názvu Chyše do němčiny, respektive do jazyku jidiš. Osídlení této obce, ležící na kdysi významné obchodní cestě mezi Prahou, Chebem a německými městy, je ovšem mnohem starší. Chyše jsou v literatuře citovány již koncem dvanáctého století.

Majitelé ve víru historie

Kraji dominuje impozantní stolová hora Vladař, na jejímž plochém temeni se našly zbytky keltského opevnění, s obětním jezírkem uprostřed, jehož stěny byly pravděpodobně Kelty přitesány. Status města vydobyl pro tuto malou obec za panování Vladislava Jagellonského její správce Burian z Gutštejna. Panství Chyše mělo i nadále štěstí na podnikavé a schopné majitele. Michnové z Vacínova zde zbudovali klášter obutých karmelitánů s kostelem Panny Marie Sněžné a později, kolem roku 1700 zřídila Anna Ludmila Michnová na vrchu Špičák nad městečkem rodinný hřbitov, kterému dominuje monumentální kostel Zvěsto­vání Panny Marie s mimořádně bohatou vnější výzdobou a dvěma vzácnými zvony z roku 1520 a 1572, ovšem v současnosti v mimořádně špatném stavu. Generální opra­vu basilikální stavby provedl v roce 1854 Prokop III. Lažanský.

Dostali jsme se tak zpět k rodu Lažanských a jejich zámku. Prodělal ve své dlouhé historii množství úprav a přestaveb. Nyní, v novogotickém ka­bátě patří k nejvýznamnějším památkám západních Čech a je pochopitelně dominantou a skutečnou ozdobou obce i okolního kraje. Již v polovině dvanáctého století zde stála tvrz českého vladyckého rodu Odolenovců. Ti zde vládli dvě stě let. Vystřídal je výše uvedený Burian z Gutštejna, který zároveň převzal do svého vlastnictví i nedaleký Rabštejn. Další majitel, Mikuláš z Lobkovic, dal v roce 1578 skutečně velkoryse přestavět gotickou budovu na renesanční zámek. Po Lobkovicích se v Chyších objevují známí Berkové z Dubé a za rodiny Michnů z Vacínova se zámek obléká do barokního hávu. Mělo to významný dopad hlavně na zámecké interiéry, ve kterých byly provedeny štukatérské práce, doplněné snad nejvýznamnější zdejší památkou – nástropním obrazem Petra Brandla KRÁLI DAVIDOVI JE PŘINÁŠENA HLAVA SYNA SAULOVA. Dílo je o to cennější, že se tento malíř freskám a jiným obdobným technikám nevěnoval, v Chyších tak můžete spatřit skutečný unikát. (Což ovšem nedojímalo nedávné „vládce“ za éry učiliště a pak i školy v přírodě, kdy byl obraz ignorován a poničen. Zámek byl od roku 1978 zcela opuštěn, fungoval jako místní skládka a tiše chátral.) Významné datum pro zámek znamenal rok 1766, kdy bylo sídlo vydraženo hrabětem Prokopem I. Lažanským z Bukové. Jeho rod zde pak sídlil do roku 1945. Současnou podobu zámku – ve stylu tudorovské gotiky – navrhl známý pražský architekt Vojtěch Ignác Ullmann. O proměnu se zasloužil především Prokop III. Lažanský, který zámek vlastnil v letech 1823 až 1868. Šlo o přestavbu romantickou, kombinující románské a gotické prvky silně ovlivněné britskými vlivy, které z objektu vytvořily zámek jako z pohádky. Ovšem díky schopnostem stavitelů celek působí stylově čistě a jednotně.

Marný pokus o elixír mládí

K zámku, jak bývalo dobrým zvykem, patří krásný park se vzácnými letitými stromy. A také několik pověstí. Jedna z nich se týká rodiny Lobkoviců, které zámek patřil v době renesance, za vlády císaře Rudolfa II. Jeden z členů rodiny sloužil na císařském dvoře, navštívil i císařovu pověstnou alchymistickou dílnu, a jak se na Chyšsku dodnes traduje, vrátil se sem i s jedním z jeho mágů. Ten vyrobil elixír mládí, který vcelku pochopitelně zaujal především ženy. Nicméně asi příliš úspěšný nebyl, neteř majitele zámku, přestože ho užívala, brzy zestárla a zemřela. Dodnes prý bloudí její nešťastný a zklamaný duch po zámku a sleduje jeho návštěvníky. Především ty, jejichž myšlenky nejsou příliš čisté. Mož­ná, že by nám to potvrdil i Karel Čapek, který pověst znal a údajně pod jejím vlivem napsal svou slavnou hru o uchování věčného mládí – VĚC MAKROPULOS.

Karel Čapek hraběcím vychovatelem

Ostatně, zdejší pobyt slavného spisovatele, jehož busta nás vítá před vstupem do zámku, je také opředen legendami. V Chyších Čapek působil jako vychovatel mladého hraběte Prokopa IV. Lažanského v roce 1917. Řešil tak především svoji neradostnou finanční situaci. Místo mu „dohodil“ spisovatel Jan Herben, otázkou však je, zda mu za to Karel Čapek poděkoval. Mladý hrabě byl poněkud živější povahy, otci se narodil takřka v jeho padesáti letech a Karel Čapek si s jeho rozmazlenou povahou nedokázal poradit. „Moc o této části svého života nemluvil, a když se na to ptali jeho ženy, herečky a spisovatelky Olgy Scheinpflugo­vé, také nic nevěděla, ani jí o této své životní epizodě moc nevyprávěl,“ dodává Vladimír Lažanský. Ovšem jinak byl Čapek krajem zaujat, měl tu pár dobrých přátel, zdejší lidé se objevují v jeho povídkách. Dokonce se tvrdí, že obrovský výbuch v nedaleké továrně ho inspiroval k napsání románu KRAKATIT. Pobytu Karla Čapka na zdejším zámku je v části expozice věnována stálá výstava.

Obraz krásné virtuosky

Jinak se na zámku setkáme s obrazy dřívějších majitelů, s předměty připomínajícími dávnou minulost. Vla­di­mír Lažanský ovšem myslí i na přítomnost a budoucnost sídla. V jedné z místností vám zcela jistě mezi barokními temnými obrazy padne do oka plátno v těžkém rámu, ovšem svítící novotou. Je na něm zobrazena téměř v životní velikosti naše přední houslová virtuoska Gabriela Demeterová. Už jaksi také „patří k zámku“, mívá v tom­to sále koncerty. A nejen to, svého času zde několik týdnů odpočívala a urovnávala si myšlenky. „Chtěl bych i nadále dávat prostor umění, to vždy k šlechtickým sídlům patřilo. Kdoví, možná za padesát let už nikdo nebude vědět, kdo obraz maloval, kdo ho na stěnu pověsil, ale v povědomí lidí zůstane, že na zámku Chyše pobývala naše slavná umělkyně,“ představuje si současný majitel zámku, a je to jistě krásná idea.

Zámecké pivo

Ovšem nejen uměním živ je člověk, to platí i pro aristokraty. Vla­dimír Lažanský zrekonstruoval i zdejší pivovar, stojící blízko zámecké budovy. Navázal tak na starou tradici vaření piva, která sahá až do roku 1580. Současný panský pivovar byl vybudován v letech 1839 až 1841 a nyní se zde opět po 76 letech točí kvalitní zámecké pivo. Při jeho přípravě se používají nejkvalitnější slady, žatecký chmel a skvělá voda z Dou­povských hor. Vařilo se zde od
16. století nepřetržitě až do roku 1932, později byly místnosti pivovaru využívány k zemědělským úče­lům. Naposled sloužily jako kotelna. Zmiňuji se o tom, neboť je to skutečně zázrak, v co se tyto prostory proměnily. I pro restauraci platí totéž co pro celý zámek – stylově dokonalé, vkusné, decentní. Asi není třeba připomínat majitelovu znalost historie – je to jeho hobby. Při návštěvě zámku vám fundovaně a s nadšením bude vyprávět i to, jak se tu vaří pivo, což má jinak na starosti sládek Robert Maňák, kterého pan La­žanský dlouho hledal – a vyplatilo se mu to. Vaří se tu mimo různých jiných, až dvaadvacetistupňových specialit kvasnicová piva Prokop, která jsou nazvaná podle nejvýznamnějšího představitele rodu Lažanských na Chyších. „Ne, pivovarnickou teorii jsem nikde nestudoval, ale když si v životě za něčím opravdu jdete a nejste ignorant, zvládnete cokoliv,“ odpověděl mi na můj údiv Vladimír Lažanský. A já jsem snad pochopil, proč je zámek Chyše, který byl z trosek probuzen opět k životu, tak krásný.