Nedávno se mě jeden novinář ptal, jestli nemám pocit, že Čapka už nikdo z mladých nečte, už jim připadá zastaralý. Někdy se mi zdá, že lidem, pokud čtou, opravdu připadá zastaralé všechno, co bylo napsáno o den dříve než včera. Čapek není ani v nejmenším zastaralý, to jen nám nesmyslně připadá, že, co není čerstvé, nemá nám co povědět.
V literárním díle samozřejmě může zastarat všechno: jazyk, téma, myšlenky, názory.
Čapek jako nikdo jiný v době, kdy žil, dovedl naslouchat řeči, jakou mluví lidé v hospodách, vesničané, měšťané (sám pocházel z malého města) nebo řemeslníci. Dovedl tuto běžnou mluvu, její dikci i větnou stavbu povznést na nejvyšší literární úroveň a přitom zachovat její prostotu, mluvnost a srozumitelnost.
Když jsem před dávnými lety projevil úmysl napsat diplomovou práci právě o Čapkovi, určili mi téma: Čapkův boj proti fašismu. Tak se totiž komunističtí ideologové snažili zjednodušovat poselství Čapkova díla. Ve skutečnosti Čapek, který na sklonku třicátých let opravdu viděl jako hlavní nebezpečí pro naši zemi hitlerovský nacismus, bojoval po léta také proti komunismu. Jeho filosofii (byl vzděláním filosof), jeho názorům o směřování naší civilizace se totiž příčila každá ideologie, každé zjednodušující či vykupitelské učení, které slibovalo najít klíč ke všem problémům života a vybudovat skvělou říši, kde zavládne spravedlnost, mír a blahobyt. Čapek byl jedním z mála významných českých spisovatelů a intelektuálů, kteří nepodlehli lákání ať levého či pravého radikalismu. Byl založením demokrat a ve shodě s Masarykovým úsilím žádal od lidí především trpělivou práci, účast v řešení věcí veřejných. Pro něj základem státu byl myslící občan, největším nebezpečím pak byli nezodpovědní vůdcové, diktátoři i jejich věrný průvodce: nemyslící dav. Dav, který si chce pouze žít, užívat, bavit se, dav, který se dá zmanipulovat k čemukoliv. Tohoto davu se děsí ve své hře o Robotech, ve svém románu o mlocích i v dramatu o bílé nemoci, v níž dav vítězí. Triumf davu je u Čapka vždy spojen s katastrofou, s koncem civilizovaného života nebo dokonce s koncem lidstva.
Čapek byl skvělým vypravěčem. Jeho postřeh pro drobné životní události i věci, s nimiž denně přicházíme do styku, byl zcela výjimečný; jeho fejetony předčí po tolika letech většinu z toho, co dnes v tomhle žánru u nás vzniká. Nebál se sáhnout ani po žánrech, které „velké“ umění považovalo za pokleslé. Jeho díla se často tváří jako utopie, sci-fi nebo detektivní historka, ale tyto literární útvary poskytovaly Čapkovi jen prostředek, jak mluvit o problémech, které považoval za nejpodstatnější problémy lidstva – a tvrdím, že za sedmdesát let, které uplynuly od jeho smrti, se na těchto problémech jen málo změnilo.
Čapek se lekal překotnosti, sobectví naší civilizace, její povrchnosti, nekulturnosti a zaměření na co největší výrobu jak hmotných statků, tak zábavy. Varoval, že pokud se lidé nezačnou chovat moudřeji, zničí sami sebe. Dnes můžeme pozorovat, že naše civilizace jen dál pokračuje ve svém zběsilém tempu, že naše chování je stejně sobecké, zaslepené i málo kulturní a tím hrozí vést k novým katastrofám.
Většinu toho, co Karel Čapek napsal, jsem četl mnohokrát a dodávám, že mi to většinou řeklo o současném světě víc, než mi poví to, co bylo napsáno právě včera.
