Už téměř padesát let používá ­pražská zoo pro svou ­identifikaci jeden živočišný druh – koně Pře­valského. Ve světě zoologických zahrad se dobře ví proč.
 

Máme toho hodně za sebou. Volby do krajů a do třetiny senátu (17. – 18. října a 24. – 25. října), které občanským demokratům přinesly skandální porážku. Hor­ko bylo i před volbami. V Praze vyhořel Průmyslový palác. Bohumír Ďuričko, přítel Jiřího Paroubka, hoteliér a bývalý agent StB, zastřelil po křtu Paroubkovy knihy dalšího přítele šéfa sociálních demokratů Václava Kočku mladšího (ČSSD), muže, kterého policie podezírala z kontaktů s ruskou mafií. (Jeho pompézní pohřeb pak připomínal rozloučení s hlavou státu.) A týdeník Respekt otiskl text badatele Martina Hradilka, podle něhož Milan Kundera za minulého režimu udal muže, který bojoval proti komunistům. – Jako by se český svět zbláznil. Jenže obě ty zásadní události, drtivá prohra občanských demokratů i osočení Milana Kundery, mají svoji logiku, přesně obrážejí dobu, v níž se odehrály a odehrávají.

 Z věže domu, v němž se nalézá Centrum pro teoretická studia, je výhled do několika světových stran, na pražské střechy i nebe nad nimi. Člověk se tu cítí volně a svobodně, i když o patro níž projde chodbou obloženou stovkami knižních foliantů, z nichž na něj padne až úzkost z vlastního nevědění. Cesta Ivana M. Havla do čela univerzitní a akademické instituce byla spletitá, žádným školometstvím však nezatížila jeho mysl. Ta se vznáší nad realitou a časem volně jako oblaka za oknem.

Je pozoruhodné, že v jednom z významných „osmičkových“ roků se narodilo devět budoucích herců a hereček. Šest si jich poprvé zaplakalo ještě v čase rakousko-uherské monarchie a běsnící světové války, rodiče tří z nich dostali ke vzniku republiky jeden krásný soukromý dárek navíc. Holičský mistr a vlastenec pan Matula z Brna již 31. října 1918.

Splnil se mi sen, přespal jsem na zámku jako host nefalšovaného aristokrata s modrou krví v těle. A spát v barokní posteli, v naprostém tichu, které spolehlivě zaručují dvoumetrové zdi, je skutečně příjemný zážitek. Ráno mě vzbudili místo budíku či hluku velkoměsta ptáci z přilehlé obory, a tak nebylo daleko k představě zazvonit na komorníka, aby připravil snídani v salonu a bryčku k ranní projížďce. Na chvíli mě ovládla závistivá myšlenka – škoda, že nejsem zámeckým pánem!

 „Byla jsem strašně bázlivá, když jsem byla mladá. Byla jsem tak nevýrazná, že mě vždycky museli představovat několikrát, aby si mě lidé všimli. Nedělala jsem na nikoho žádný dojem.“

Letošní rok byl plný výročí – některých radostných, jiných spíše tragických. Jedno z těch druhých bych rád připomněl. Koncem vánočních svátků roku 1938 zemřel jeden z nejskvělejších spisovatelů, který kdy psal v našem jazyku – Karel Čapek.

Ernest Kolowrat se narodil v roce 1935 jako druhé z pěti dětí hraběte Jindřicha Kolowrata-Krakovského a Marie Klimtové. Po únoru 1948 odešel s rodiči do USA, kde vystu­doval univerzitu v Yale. V rámci vo­jenské služby působil jako námořní důstojník v Pacifiku, později praco­val v USA a v západní Evropě jako redaktor, televizní režisér a v oblasti PR. Trvale žije ve Spo­jených státech, ale s ženou Bar­barou pravidelně navštěvují Čes­kou republiku. Při jeho posledním pobytu jsme se sešli a hovořili o osudech jeho rodiny v neklidném 20. století, o životě v americkém exilu i o tom, jak chá­pe šlechtu a šlechtictví v dnešním světě.

Už jsem ho zaznamenala na mnoha akcích. Řítí se sály jako neřízená střela s věčně blýskajícím foťákem, často se ani nenamáhá přiložit ho k oku. Poté, co i mne oslepil svým bleskem, jsem se dověděla, že nejde o performera najatého pro rozptýlení atmosféry, ale o fotografa, který vydal knihu u Taschena a zasedá v porotě FAMUfestu. Když mi na displeji přehrál zajímavé snímky s vysvětlením, že každý dobrý pistolník pálí od boku, napadlo mne, že tento pán by mohl být dobrá oběť pro rozhovor.